„Venice Beach mi připomíná krásný ostrov,“ říká Antonio Gonzalez a opírá se o kapotu, zatímco z rádia jeho vozidla se ozývá tradiční mexická hudba ranchera. „Navíc jsme blízko moře a ta písnička se nám líbila, tak jsme ji pojmenovali ‚La Isla Bonita‘."
Jak ví každý hudební fanoušek osmdesátých let, „La Isla Bonita“ je španělsky „Krásný ostrov“. Antonio spolu se svou ženou Marií otevřel svůj podnik s mexickým jídlem v roce 1987, tedy ve stejném roce, kdy Madonna vydala tento hispánsky laděný singl a natočila k němu videoklip právě zde v Los Angeles. V tomto vlahém květnovém odpoledni zaparkoval Antonio na obytné Rose Avenue, jen pár metrů od pláže Venice Beach.
Antoniův náklaďák je ve „Městě andělů“ v dobré společnosti. Jezdí tu asi 4 000 foodtrucků, které prodávají nejrůznější jídla na kolečkách – například tacos, kebab, knedlíčky nebo smažené kuře – a nabízejí stovky jídel z celého světa. Ve městě však převažují mexické vlivy, což není překvapivé, protože přibližně 35 procent obyvatel okresu Los Angeles je mexického původu.
Na pláži Venice Beach se daří podnikům s foodtrucky.
Antonio a Maria pocházejí z Jalostotitlánu, malého města ve středomexickém státě Jalisco, a jsou spolu téměř 40 let. Dvě z jejich osmi dětí, Brenda a Joseph, se spolu s Antoniovým švagrem Israelem věnují vymýšlení a servírování pokrmů tacos a mariscos (mořské plody) ze své pojízdné kuchyně.
Kolem rodinného historického náklaďáku Chevrolet postává hlouček zákazníků. Někteří stojí ve frontě, jiní používají kapoty zaparkovaných aut jako stoly pro své pikantní ceviche tacos. Jeden zákazník u chodníku pije krevetový koktejl, zalitý limetkovou a rajčatovou šťávou a posypaný čerstvými bylinkami, zatímco jiný si nevědomky vylévá mangové krevetové aguachile, připravené ze syrových krevet v marinádě z limetky, avokáda, chilli a cibule, na své bílé tričko. Zatímco prskající pánve soupeří se zvuky projíždějící dopravy, Antonio mi vypráví o svých skromných začátcích.
„Když mi bylo osm, leštil jsem boty v mexických ulicích,“ říká. V roce 1977, ve svých šestnácti letech, následoval svého staršího bratra do Los Angeles, „který se sem jako každý jiný přistěhovalec přestěhoval za lepším životem“.
Když Antonio otevíral „La Isla Bonita“, bylo jeho hlavním cílem provozovat taquerii, která bude poklonou jeho kořenům a bude nabízet „všechno, co jím, jinak to pro své zákazníky neudělám“.
Foodtrucky nabízejí sortiment tacos, burritos a tostadas; jde o poctu hispánskému obyvatelstvu okresu.
Rozsáhlá nabídka zahrnuje tacos z carne asada (grilované hovězí maso), krevet a hřebenatek a chicharrón (vepřové škvarky); dále burritos, quesadillas, chilaquiles (smažené tortillové chipsy doplněné převážně sýrem a vejci), tostadas (křupavé smažené tortilly) a tortas (sendviče z čerstvého chleba), přičemž na výběr je hovězí, vepřové, kuřecí, ryby a krevety. Oblíbeným jídlem zákazníků je prý ceviche, ať už s tuňákem, mušlemi nebo krevetami. Vše je navíc doplněno nakládanými okurkami, čerstvými saláty a domácími salsami a omáčkami.
Jídelní lístek se od svého vzniku příliš nezměnil, a tak to mají zákazníci – z nichž někteří tu jedí už přes třicet let – rádi. Isaiah, herec a barman, který pracuje na Venice Beach, mi při čekání ve frontě říká, že tu jí „doslova každý den“.
Brenda mi podává krevetovou tostadu ceviche, kterou mám sníst dřív, než šťáva prosákne a zůstane mi rozmočená tortilla. Nemůžu se nabažit. Je křupavá, pikantní a plná bylinek – zářivý důkaz dovednosti uvnitř tohoto skromného bílého náklaďáku, který obstál ve zkoušce času.
Začíná tu být horko
Další den jsem v pivnici Common Space Brewery v Hawthorne, devět mil jihovýchodně od Venice Beach. Kim Princeová z Nashvillu a znalec soulového jídla Greg Dulan mají plné ruce práce s tím, aby ze svého foodtrucku nakrmili své zákazníky smaženým kuřetem.
„Někdo v Hollywoodu mě jednou nazval královnou pálivých kuřat, a to označení mi už zůstalo,“ říká Kim se silným jižanským přízvukem. „Chodím spát, myslím na dobré kuře. Vstávám s myšlenkou na kuře. Pálivé kuřecí maso mám doslova v krvi!“
Kulinářské opus magnum z jejich foodtrucku – nashvillské pálivé kuře – voní na metry daleko. Je to dědictví Kimina praprastrýce Thorntona Prince, který podle jejích slov ve třicátých letech minulého století zavedl pálivé kuře v Nashvillu a o pár let později otevřel Prince's Hot Chicken Shack, který funguje dodnes. V roce 2013 Kim přenesla tyto chutě na pobřeží Los Angeles prostřednictvím pojízdného občerstvení. O šest let později se seznámila s Gregem a brzy poté tato dvojice zahájila provoz foodtrucku „Dulanville“.
Nyní parkují po celém okrese Los Angeles – od pobřeží až po východ Los Angeles. Jejich společný podnik je přesně takový, jak je napsáno na dodávce: „Klasické soulové jídlo a nashvillské pálivé kuře v jednom úžasném foodtrucku“.
„Pokud chceš ochutnat pálivé kuře, musíš ochutnávat z rukou prince,“ říká mi Greg, zatímco mi tým uvnitř trucku připravuje oběd.
Stejně jako Kim, i mnozí z losangeleských prodejců foodtrucků podávají jídlo, které odráží jejich kulturní nebo rodinné dědictví.
Kimino kuře se zatím v trucku podává ve čtyřech stupních pálivosti: West Coast Plain, Cali Mild, Music City Medium a Nashville Hot, kvůli kterému jsem tady. Žádám o ochutnání posledního z nich, ale Greg se vmísí: „Na to budeme potřebovat pohotovostní službu“.
Jako samozvaná milovnice papriček na tom trvám a Kim mi přináší dvě smažená stehna pokapaná ohnivě rudým olejem. K vytvoření směsi koření používá pět druhů sušených papriček: kajenský pepř, „škorpiona“, „ducha“ a „Carolina reaper“ (považovaná za nejpálivější na světě) a ještě jednu, ale ta prý zůstane tajemstvím.
Křupavé. Zakousnu se do ní a během několika vteřin se mi žár přesune z chuťových pohárků přímo do spodního rtu, který začíná pulzovat jako oheň. Ale nemůžu si pomoct, musím si dát znovu: je křupavý, sytý a nebezpečně chutný. Svěřím se Kim, že jsem už jedla hodně pálivých kuřat, ale tohle, vycházející ze stoleté „princovy“ tradicí, je zdaleka nejpamátnější.
„Tímto jsi byla korunována,“ říká Kim, královna pálivého kuřete. To byla ale korunovace, pomyslím si, když se zakousnu do posledního sousta.
