V ranním světle hory září jasněji než zlato a jsou jemnější než hedvábí. Řada za řadou se proplétají krajem jako pozlacené nitě a vyšívají krajinu, kam až oko dohlédne.
Stojím na stúpě (kopulovitém monumentu) v klášteře Ensa, visím z jejího bíle kuželovitého vrcholu a v ohromeném tichu zírám na své okolí. Dole se po dně údolí potuluje stádo divokých koní, dvě malá hříbata bezstarostně skotačí vedle svých matek. V této drsné měsíční krajině stříbrných skal a prašných plání, nad nimiž se tyčí Himálaj, se život zdá být nejistý a zároveň nesmírně cenný.
Zdá se, že nejistý je i pro mě, když mě starostlivým mávnutím ruky zavolají dolů z posedu a pozvou dovnitř. Starobylý klášter byl postaven téměř před tisíci lety, a zatímco mnohé v regionu byly zmodernizovány, v Ense se od té doby nezměnilo téměř nic. Drží se na okraji horského svahu, je to nesourodý shluk budov, kde žije jen pět mnichů a jeden ošuntělý toulavý pes se zablešeným ocasem.
Tenzin, který mě před chvílí zavolal, teď klidně sedí v koutě, na klíně má tak starobylé písmo, že když obrací stránky, drobné úlomky se odlamují a spojují se s prachem tančícím kolem jeho hlavy jako svatozář. Sedím u jeho nohou, abych vyslechl učení z buddhistické filozofie, ale zdá se, že on by se nejraději dozvěděl, co mě přivedlo do tohoto odlehlého koutu Ladaku.
Údolí Nubra leží na úplném severu regionu a já jsem v stylovém hotelu Kyagar strávil posledních pár dní obcházením klášterů. V regionu jich je na sto, od rozlehlých komplexů jako Diskit, který jsem navštívil den předtím a seděl v oblaku kadidla mezi sedmdesáti mnichy zpívajícími své každodenní sútry (písma), až po maličkou Ensu, kde právě klečím.
„Naše pobyty mohou trvat šest měsíců až rok,“ vysvětluje Tenzin. „Je mi tady na kraji světa smutno? Možná, ale dává to duši prostor k růstu, a stačí se podívat na mé okolí. Jsou pro mě neustálým zdrojem inspirace.“
Jeho výrok je tím hlubší, čím více Ladaku vidím, a následující den se vydávám na jednu z nejvyšších horských silnic světa: průsmyk Khardung La. „Ladak je možná považován za poušť,“ uvažuje můj průvodce Paldan, “ale jen se podívejte na ty barvy. Mně ta krajina připadá jako z jiné planety.“
Ukazuje na vrcholky poseté odstíny fialové a modré, zatímco oranžové bobule statných rakytníkových keřů vypadají jako malé ohníčky hořící k nebi. Když projíždíme kolem, svišti s tlustým zadečkem spěchají do svých nor a pastýř pasoucí pětistovku ovcí se osaměle vyjímá na úbočí hory.
„Tento vrchol je považován za zdroj štěstí,“ vysvětluje Paldan, když se zastavujeme u balvanu ověšeného tisíci modlitebními praporky. „Mniši sem v květnu, v měsíci Buddhova narození, konají poutě a často jdou celé týdny, aby dosáhli vrcholu.“
Do kláštera Thiksey, který se podobá bývalému sídlu dalajlamy, paláci Potala, míří mniši z celého světa.
Vyjíždíme výš. Vzduch je tu nahoře řidší, teplota prudce klesla a ledový vítr buší do auta znepokojivě blízko okraje útesu. Krajina je však fascinující: moře hor táhnoucí se do nekonečna pod azurově modrou oblohou. „Člověk si tady nahoře opravdu připadá blíž ráji,“ říká Paldan skoro sám pro sebe.
Čas v horách nabývá zvláštní kvality, jako by zákony, kterými se řídí jeho plynutí, neměly mezi vrcholy žádnou moc, ale až příliš brzy jsme nahoře a za nejvyšším bodem - 5 334 metrů, což je stejná výška jako základní tábor Everestu - a začínáme klesat k naší další zastávce nedaleko hlavního města Ladaku.
Shel Cottage je možná nejluxusnějším ubytováním na světě. Když si sedám na střešní terasu k obědu s čerstvými saláty a kuřecí polévkou thukpa (tibetské nudle), výhled se rozprostírá směrem ke klášteru Matho a můj hostitel Saumya mi vysvětluje, že dva tibetští mniši tam už rok meditují v izolovaném transu. „Říká se, že jejich těla jsou posedlá dávnými duchy,“ říká. „V únoru se při obřadu vynoří, aby předpověděli budoucnost vesnice.“
Nejsem tu však kvůli návštěvě kláštera Matho a v pět hodin ráno mě v polotmě budí krátká cesta do Thiksey. S tím, jak se blížíme, narůstá definice, jako když umělec přidává tahy štětcem na plátno, a já chápu, proč mu lidé přezdívají „Mini Potala“. Kaskádovitě se svažující dolů po skalnatém výběžku skutečně připomíná ikonický tibetský palác Potala, který byl domovem dalajlamy před jeho útěkem z čínské okupace v roce 1959.
Na střechu se dostáváme ve chvíli, kdy se nad horami začíná rozlévat světlo a dva mniši začínají troubit na tibetské rohy, které jsou dvakrát vyšší než oni, a ohlašují tak nový den. Napadl první sníh této sezóny a svět je pokrytý bílým prachem, nízké, melodické tóny rohů se truchlivě ozývají údolím.
Ještě stále se ztrácím v zamyšlení, když sedím mezi mořem červeně oděných mnichů v hlavní modlitební hale a podávají mi šálek máslového čaje. „Vidím, že se tě toto místo dotklo,“ říká starší mnich vedle mě s vědoucím úsměvem. „Ale nic není trvalé a tento okamžik pomine stejně jako život. Důležité je, jak se rozhodneš ho prožít.“ Jeho slova rezonují: prastará moudrost z místa zamrzlého v čase, kterou si můžeme vzít zpět do moderního světa.
Tento článek vznikl v National Geographic Traveller (UK).
Sledujte nás v Google Zprávách