V roce 2009 si mexicko-americký inženýr José Hernández splnil svůj celoživotní sen: jako astronaut NASA se vydal do vesmíru. Tomu však předcházela dlouhá cesta. José se narodil v rodině kočovných námezdních dělníků. Zimní prázdniny trávil s rodinou na jihu Mexika, v sezoně vyrážel za sklizní do Spojených států. Každých několik měsíců měnil školu.

Díky své ctižádosti se však stal prvním člověkem v rodině, který vystudoval vysokou školu, naučil se pilotovat letadlo, potápět se a dokonce mluvit rusky. Jak nám řekl v následujícím rozhovoru – těžkosti jeho raného života mu dodaly odolnost potřebnou k dosažení úspěchu.

Co vás inspirovalo k tomu, abyste se stal astronautem?

Můj sen se zrodil, když jsem jako desetiletý sledoval doma v černobílé televizi přímý přenos zatím posledního přistání lidské posádky na Měsíci. Slyšel jsem, jak astronaut Gene Cernan hovoří s řídicí jednotkou mise v Houstonu a reportér Walter Cronkite – jeho jméno si stále pamatuji – to komentuje. Ucítil jsem něco jako poslání – jako když se mladý muž cítí povolán stát se knězem. Přesně tak jsem to cítil, jako duchovní přitažlivost.

Uvědomoval jste si velikost této ambice?

Věděl jsem, že jsem dělník v zemědělství, ale netušil jsem, jak velká to bude nevýhoda. Přestože jsem měl nižší vzdělání, otec mi dodal sílu uvěřit, že to dokážu. K tomu mi dal pět ingrediencí úspěchu – recept, který používám dodnes: „Definuj si svůj cíl; uvědom si, jak daleko od něj jsi; nakresli si plán, jak se k němu dostaneš; připrav se podle výzvy; a vytvoř si pracovní morálku, která nemá obdoby. A já jsem k tomu přidal šestou: vytrvalost. NASA mě jedenáctkrát odmítla, ale já jsem to zkoušel dál a nakonec jsem v roce 2004 uspěl na dvanáctý pokus.

Kde se ve vás vzala ta houževnatost?

Byla už ve mně a já děkuji svým předkům, své minulosti. Vyrostl jsem tvrdou prací, vstával jsem ve čtyři ráno sedm dní v týdnu, po celý rok. Lidé často říkají, že jsem se stal astronautem, „přestože“ pocházím z rodiny migrujících zemědělských dělníků. Já je však opravuji: ne přestože, nýbrž „protože“.

Měl jste někdy chuť to vzdát?

Vždycky, když mě nevzali, dal jsem si jeden dva dny na truchlení, ale pak jsem se začal znovu dívat na svět jako na sklenici napůl plnou, ne napůl prázdnou: Co nejhoršího se mi může stát, když mě nikdy nevyberou? Chtít být kosmonautem mě motivovalo k tomu, abych šel na vysokou školu, na postgraduální studium, abych pracoval v předním výzkumném zařízení, abych se naučil být pilotem, potápěčem, abych studoval třetí jazyk. Cena útěchy nebyla špatná ve srovnání s tím, že jsem jako dítě pracoval a sbíral okurky za 50 centů za kbelík. Proto vždycky lidem říkám, že si tu cestu musí užívat. Někdy život vede po vedlejších cestách a objížďkách a někdy se tam vůbec nedostanete. Pokud si cestu neužíváte, je pravděpodobné, že jste si vybrali špatný cíl.

Jaký to byl pocit dostat dopis o přijetí do programu?

Možná si myslíte, že to byl pocit jako výhra v loterii; na devět až patnáct pozic se hlásilo více než 12 000 lidí. Ale já si spíš říkal, že už bylo na čase. Udělal jsem pro to všechno a svým způsobem jsem cítil zadostiučinění. Navíc platí, že když vás přijmou do vesmírného programu, nemusí to znamenat, že skončíte ve vesmíru. Ještě vás čeká dvouletý výcvik. Učíte se létat stíhačkou a řídit raketoplán na Mezinárodní vesmírnou stanici. Každý pátek vás čekají akademické zkoušky – ústní, písemné a zkoušky na simulátoru. A vy musíte prokázat, že máte ty správné předpoklady a schopnosti.

Jaké jste měl pocity při startu?

Je to ta nejlepší jízda, jakou si Disneyland může přát. Začíná pomalu a postupně se zrychluje; z nuly na 17 500 km/h se dostanete za osm a půl minuty; tak dlouho trvá cesta do vesmíru. Na konci máte pocit, jako by vám na hruď šlapali tři lidé. Ale trénoval jsem a měl jsem důvěru ve všech tisíc lidí, kteří se starají o úspěch každé mise.

A co první pohled na planetu Zemi z vesmíru?

Když jsem se poprvé podíval dolů, viděl jsem Severní Ameriku – Kanadu, USA, Mexiko. Krásné na tom je to, že nedokážete říct, kde končí jedna země a kde začíná druhá. Říkal jsem si, panebože, musel jsem odejít z tohoto světa, abych si uvědomil, že hranice jsou jenom vymyšlené pojmy. A jak smutné, protože odtamtud nás vidím jako jeden celek. Kéž by naši politici získali stejnou zkušenost.

Byl jste ve vesmíru 14 dní. Zvykl jste si na to?

Ne, všechno mi to splývalo a měl jsem hodně práce. Byl jsem letový inženýr v předposlední misi, která dokončovala stavbu Mezinárodní vesmírné stanice, podobně jako stěhováci. Vezli jsme sedm tun vybavení – stojany na experimenty, cvičební náčiní, ale i věci jako antény pro vnější použití.

Měli jste po návratu na Zemi nějaké problémy?

Nebyl jsem pryč tak dlouho, abych měl oslabené svaly; pokud necvičíte, můžete mít někdy i problémy vstát. Můj rovnovážný systém a vnitřní ucho nebyly „kalibrované“, takže jsem více bojoval s rovnováhou, ale pak si člověk zvykne.

Je cesta do vesmíru něco, o co mohou usilovat turisté?

Teď je to hra pro milionáře, ale zhruba za 15 let cena klesne – ne na úroveň letenky, ale do té míry, že se budete moci rozhodnout: koupím si nové auto, nebo poletím do vesmíru?

Jak se mohou lidé dozvědět více o cestování do vesmíru?

Návštěvnický komplex Kennedyho vesmírného střediska je druhou nejlepší možností, jak se seznámit s vesmírem. Jen v letošním roce zde proběhlo více než 100 startů do vesmíru a každý den je na místě přítomen astronaut, který zde pořádá prezentace. Má také nový zážitkový program, který popisuje architekturu rakety Artemis a stanice Gateway, které budou cestovat k Měsíci, respektive na jeho oběžnou dráhu. Zhruba za rok a půl se tam vrátíme, což nám pomůže připravit se na velkou cestu na Mars. Je to opravdu vzrušující.

Jak často tam býváte?

Asi dvakrát ročně na čtyři nebo pět dní, ale ve vesmírném středisku je astronaut každý den. Můžete si poslechnout jejich prezentaci a posnídat s nimi nebo si odpoledne dát kávu. Když tam jsem, podávají i moje víno, značku „Tierra Luna Cellars“.

Jak do vašeho životního příběhu zapadá vaše vinařství?

Když jsem odešel do důchodu a vrátil se do Kalifornie, chtěl jsem se vrátit na traktor. Jakmile jsem začal prodávat hrozny do vinařství, podíval jsem se na ten proces a řekl si, že to není žádná „raketová věda“. Vzal jsem to do vlastních rukou a vyvinul tři odrůdy vína. Zatím neexportujeme, ale chystáme se vybudovat degustační centrum. Lidé budou moci přijít, dát si oběd a otevřít si pěknou láhev uprostřed vinné révy. Pracoval jsem na farmě, teď mám vinici. Kruh se tím uzavírá.