„Des huîtres? Des huîtres?” Opálený prodavač, který na mě volá francouzsky, drží v jedné ruce nůž a v druhé žahavou ústřici. Láká mě, abych ochutnala. Je větrný červnový den. Stojím v řadě obílených chatrčí u pobřežního korza v Oualidii, městečku na marockém pobřeží. Každá z nich je zastíněna modrým baldachýnem, který chrání přehlídku ústřic, srdcovek a škeblí před slunečním svitem, to vše naaranžované mezi macatými citrony a lahvičkami s tabaskem.

Mnozí nevědí, že v Maroku kvete chov ústřic – a městečko Oualidia na pobřeží Atlantiku je na svůj hlavní vývozní artikl patřičně hrdé. Samo město je spletí ospalých uliček vedoucích kolem kaváren s mořskými plody a surfařských bud na pláži, kde si můžete půjčit surfové prkno. Výjimečným je díky přílivové laguně, kde mi ráno přímo před očima vyloupli ústřici. Lagunu vidím za pláží, táhne se na sever, nad vodou visí mlžný opar. Mokřadní rezervace, chráněná před vlnami Atlantiku písečným valem, který skrývá moře, je domovem sedmi ústřicových farem a tisíců ptáků. Její vody jsou tak vzácné, že ji mezivládní Ramsarská úmluva o mokřadech uznala za lokalitu mezinárodního významu. 

„V Maroku jsou dvě vyhlášená místa, kde se chovají ústřice: Dakhla a Oualidia,” vysvětluje mi můj průvodce Nabil El Bahri, když se druhý den vydáváme na malém člunu, abychom si farmy prohlédli zblízka. „Ty z Oualidie jsou chutnější a dají se jíst přímo z vody,” dodává. Nabil, od hlavy až k patě oblečený v khaki, ví, o čem mluví - než zde začal pracovat, jezdil sem pravidelně na školní prázdniny za babičkou. 

Přestože se do Oualidie, která leží asi 190 km severně od Essaouiry, vydává jen málo zahraničních cestovatelů, má jako letní destinace Maročanů dlouhou historii. Zatímco proplouváme kolem dřevěných kopí vyčnívajících z laguny – každé z nich označuje polohu podmořského ložiska ústřic –, sleduji jedním okem zábavnou flotilu pestře zdobených člunů, které převážejí děti a ženy v hidžábech na dlouhou pláž na pobřežní straně laguny. Míjejí nás šlapadla a kajaky, některé s mávajícími dětmi. Kouř z provizorních grilů na písku se rozptyluje v mořském vzduchu; atmosféra je veselá. 

O kus dál je už návštěvníků pláže méně a nahrazují je jednoduché bílé budovy, které slouží k čištění ústřic, a úhledné řady pastí tvořící rybí ploty před každým pozemkem. Některé z nich mají venku stoly a židle, které lákají návštěvníky k vytrvalostní soutěži v loupání ústřic. 

Brzy si uvědomím, že nejsme jediní, kdo si prohlíží přírodní spižírnu v laguně. Když se přesuneme do horního toku, vidíme volavku šedou a kolpíky brodící se rákosím, nízko letící rybáky a lysky, jejichž nohy při vzletu narážejí do vody. „Ptákům vyhovuje teplota vody a potrava. Jsou tu pro ně červi, ryby a krevety,” vysvětluje Nabil, když s nárazem vyjíždíme na břeh. Poté, co jsme urazili skoro deset kilometrů do nejvzdálenějších končin laguny, vyhlíží Nabil nejbarevnější obyvatele Oualidie: plameňáky. 

Míjíme pole s pšenicí a kukuřicí a vybíráme si úzkou stezku po pružném koberci purpurově zbarvených mořských travin, abychom minuli řadu opuštěných solných pánví. A tady jsou: jednořadý průvod vysokých, bublinkově růžových těl na mělčině. 

Zatímco je pozorujeme, jak se prodírají rákosím, Nabil nám vysvětluje, že Oualidia je oblíbeným místem, kde se ptáci zdržují na své cestě ze Španělska do Senegalu. „Víme to, protože jsou všichni označeni – když je vidíme, zaznamenáváme jejich počet.” Nabil je studnicí informací. K mým nejoblíbenějším patří, že plameňáci mají charakteristický růžový odstín díky tomu, že jejich oblíbenou stravou jsou krevety. S očima přilepenýma k dalekohledu se zastaví, aby je zkontroloval. „Jsou v dobrém stavu. Jejich barva je prostě fantastická,” zašeptá. 

Druhý den ráno při snídani v hotelu La Sultana Oualidia u laguny vidím dalšího nohatého obyvatele, jak se brodí vodou – ptačí sběrač škeblí využívá odlivu. Jsou v dobré společnosti, sněhově bílé volavky procházejí mozaikou skalních tůní obrostlých chaluhami. Toužím po ještě jednom plavbě, jakmile to příliv dovolí, ale tentokrát se rozhodnu pro hotelový kajak. 

Díky neslyšnosti loďky bez motoru není nic, co by přehlušilo šumění moře – je stále přítomné, ale z úrovně laguny neviditelné. Přiilákána burácením vln zastavuji na pláži naproti hotelu a šplhám kolem odhozených ústřicových mušlí ze včerejších pikniků až na děravou skalnatou plošinu, aby moře znovu spatřila. Vlny pod námi jsou obrovské, zpěněné a vztekle vyhlížející, tolik v kontrastu s lagunou za mnou, která se s ustupující vodou rozbublala do hrstky klidných ostrůvků – útočiště ústřic, farmářů, ptáků a všech, kteří mají to štěstí, že tohle místo našli.