Z termální vody o teplotě 41°C stoupá pára a klouže po sněhových čepcích kousek za „nekonečným bazénem“ směrem do údolí. Kolem mě si spoře odění návštěvníci povídají a tulí se k sobě, všechny oči však nakonec sklouznou zpátky k zasněženému horizontu italských Dolomit, korunovanému pronikavou blankytnou oblohou a tichým krouživým letem orla skalního.
Lázně v Bormiu existují už více než 2 000 let a staré lázně QC Terme Bagni Vecchi, kde se nacházím, stojí na základech původních bazénů. Toto dokonalé místo s horkými prameny vyvěrajícími ze země vysoko v Alpách objevili Římané a postavili zde lázeňské domy jako místo pro setkávání a odpočinek. Říká se, že si zde koupel dopřáli i Plinius Starší a později i Leonardo de Vinci.
Možnosti koupele v minerálním prameni nekončí starými lázněmi. Modernější relaxaci s kompletními wellness službami zažijí milovníci teplé vody také v QC Terme Bagni Nuovi („Nové lázně“), v secesní růžové stavbě jako vystřižená z příručky Wese Andersona, které nabízí zážitek orámovaný svahy s borovicovým lesem.
Nabídka vodních radovánek je zde téměř nekonečná; na vyzkoušení všeho by nestačil ani celý den. Plavu v bazénech vytápěných ohněm z bukových polen, potápím se ve vanách naplněných velkými kusy ledu a odvážně se vrhám do proudů vody, které jsou střídavě horké a mrazivé. Potím se v saunách a parních lázních provoněných tlustými svazky sušené levandule a košíky s větvičkami borovice, nabírám hrsti měkkého hliněného bahna, které si hojně nanesu na tělo, než se „propeču jako bochník“ ve vedlejším vyhřívaném srubu. Nakonec padnu na lehátko a kochám se panoramatem.
V Bormiu, jemuž místní říkají „Wellness Mountain“, se nachází největší termální park v Alpách. Vodu z něj čerpají hned troje lázně – Vecchi a Nuovi, které jsou přístupné pouze návštěvníkům starším čtrnácti let, a třetí, v centru města, které jsou přístupné všem. A protože jsme v Itálii, součástí zážitku ve všech třech lázních je chutná hostina přímo při koupání, na níž se podávají místní sýry, salámy, olivy a sklenka něčeho studeného a perlivého.
Cantina Nino Negri je jednou z mnoha restaurací v Bormiu, které nabízejí pochoutky a víno nejen z okolí.
Místní obyvatelé Bormia jsou přátelští, ale odolní patrioti, kteří po staletí tvrdě brání nezávislost svého města.
Zatímco odpoledne v Bormiu věnuji koupelím, dopoledne vyrážím do hor. Středisko je pravidelnou zastávkou na okruhu Světového poháru. Již více než 40 let hostí lyžařské závody světové úrovně, včetně Světového poháru v alpském lyžování a v roce 2026 přivítá zimní olympijské hry: V roce 2026 se zde uskuteční sjezd mužů, super G, alpské lyžování a slalom mužů.
Jedním z nejmalebnějších, ale i nejnáročnějších svahů je Pista Stelvio – přezdívá se jí „La Scala“ zimních sportů, což odkazuje na její operní dramatičnost odpovídající slavnému milánskému divadlu. Na těchto svazích, jejichž maximální sklon je 63 procent, se zrodili mistři jako Deborah Compagnoniová a Pietro Vitalini. Jedna z nejobtížnějších částí, skokanský můstek San Pietro, má sklon 55 procent a lyžaři se na něm pohybují rychlostí přes 140 km/h. Nemusím zažít všechno.
Pokud jste stejně jako já středně pokročilí lyžaři, má Bormio dobrou nabídku i pro vás. Vleky vyjíždějí na vrchol ve výšce něco málo přes tři kilometry, kde se už rozprostírají načechrané mráčky a rozlehlá panorama Alp. Středisko nabízí 130 kilometrů sjezdovek ve čtyřech lyžařských oblastech – Bormio, Santa Caterina Valfurva, Cima Piazzi-San Colombano a ledovec Stelvio – pokrytých velkorysou sítí 44 vleků, které mě vysazují na sjezdovky většinou s červenou nebo modrou klasifikací. Je to středně náročné a dostupné, ale Fabio Giacomelli, místní pracovník, který obsluhuje vleky a lyžuje tu už více než 30 let, mě ujišťuje, že pokud se tu začátečník naučí lyžovat, bude schopen lyžovat kdekoli.
„Zalyžujete si tu celý týden a na konci už to umíte! A sjedete i tenhle sešup,“ říká s odkazem na dramatickou sjezdovku z vrcholu do základny, která je s výškou 1800 metrů jednou z nejdelších v Itálii a díky sněhovému dělu je otevřená po celou sezónu. „Ale únor je nejlepší doba, kdy sem přijet,“ říká Fabio. „Zejména v druhé polovině – je více slunce, podmínky jsou perfektní a zasněžená je obvykle celá hora.“
Místní obyvatelé jsou přátelská a odolná cháska, která však po staletí urputně brání nezávislost svého města. Jako hlavní obchodní cesta mezi Benátkami a Švýcarskem se Bormio bránilo Švýcarům, Rakušanům i Napoleonovi. Pozůstatky tohoto dřívějšího bohatství a moci jsou zde patrné dodnes. Na stropech kostelů a na budovách lemujících půvabné dlážděné uličky města si můžete prohlédnout fresky ze 17. století.
Zde se setkávám s horským průvodcem Lucou Salvadorim a vyrážíme na alpské pastviny. „Dnes je to čtyřkový stupeň,“ říká a upozorňuje na zvýšené lavinové nebezpečí. Luca má žoviální plstěný klobouk zavázaný na šňůrku a lehce se usmívá, široké modré oči obkroužené bílými kruhy, které mu zanechávají téměř permanentně nošené sluneční brýle. „Nejvyšší je pětka,“ pokračuje a do batohu si balí sněhovou sondu, lopatu a láhev Amaro Bràulio, místního bylinného likéru.
Kromě římských lázní nabízí Bormio také krásné sjezdovky a další možnosti sportovního vyžití.
Vyrážíme na sněžnice. Když pomineme nebezpečí lavin, je to nevtíravě okouzlující způsob, jak poznat krajinu – daleko od rachotu lyžařů a vleků. A je to jenom jedna z činností, které lákají ty, které neláká sjezdové lyžování – jízda na terénnín kole, jízda se psím spřežením a prozkoumávání téměř 30 kilometrů běžkařského terénu jsou jenom některé z nabídek Bormia.
S lavinovými vysílačkami, vysílačkám podobnými zařízeními zastrčenými pod kabátem, a širokými plastovými botami připomínajícími lopaty připevněnými k botám překonáváme „boule“ zasněžených smrků a modřínů. Pozorujeme zploštělé jehličí, noční útočiště jelenů a kamzíků, a míjíme ledové vodopády zdobené zubatými krápníky.
Luca nás upozorňuje na vlčí stopy a kozorožce sedícího na strmém srázu. Je to klidný a zároveň energeticky náročný výšlap. V Rifugio Stella Alpina se posilníme obědem – talíře s pikantním horským sýrem a plátky bresaoly (na vzduchu sušeného soleného hovězího masa) podávané s čerstvou rukolou a vlašskými ořechy jsou přesně to, co jsme potřebovali.
Suroviny v pokrmech pocházejí z bezprostředního okolí. Z křehkých alpských květů se připravuje hořkosladké Bràulio, do rizota, palačinek, dušeného masa a salátů se hojně přidávají baculaté hříbky, jantarové lišky a šťavnaté borůvky. A to vše se podává v útulných rustikálních restauracích a agroturistických chatách.
Já se ubytovávám v Agriturismo San Gallo, dřevěném statku na okraji Bormia, obklopeném zasněženými poli a nádhernými výhledy na hory. Každý večer se vracím domů, kde na mě čeká sauna, zatímco každý den začíná snídaňovým banketem z čerstvě vymačkaných krvavých pomerančů, z domácích koláčů, z palačinek a z marmelád a z čerstvé smetany a vajec z farmy. Na jiném místě mě jízda rolbou po téměř kolmých svazích zavede do Sunny Valley Kelo Mountain Lodge, kterou vede místní šéfkuchař Tommaso Bonseri Capitani, jenž v roce 2022 dovedl italský národní kulinářský tým k vítězství v soutěži „Global Chef Challenge“.
Jeho delikátní muffiny s hříbky a domácí saké s příchutí alpských květů jsou epikurejskou nirvánou. Tommaso se usměje nad mým blaženým výrazem. „Tohle místo je jako Ferrari,“ říká a gestem ukazuje na vrcholky za okny.
Pak se nechávám rozptýlit vinným sklípkem. Je plný prvotřídních italských červených vín vyrobených z hroznů Nebbiolo, které se pěstují na strmých svazích nedaleko v oblasti Valtellina – ideální je v kombinaci s mými hříbky. V objetí vysoké žulové krajiny poseté ledovci jsou tyto vinice, stejně jako lyžařské svahy Bormia, vetknuté do jedné z nejúchvatnějších alpských krajin. Až tedy budete sledovat zimní olympijské hry 2026, nezapomeňte se dívat nahoru a kolem sebe: za sjezdovkou se odehrává skutečné drama.
Zveřejněno v průvodci Zimní sporty 24/25, který je k dispozici s prosincovým číslem National Geographic Traveller (UK) 2024.
Sledujte nás v Google Zprávách