Martina Gutfreundová věděla, že platy dělníků v krystalových dolech nejsou vysoké. Přesto byla v šoku, když při své nedávné cestě do Namibie, oblasti Erongo bohaté na minerály, zjistila, že její nákup zhruba 113 kilogramové směsi nerostů, složené z krystalů záhnědy, fluoritů a hyalitových opálů v hodnotě něco málo přes 10 000 dolarů, představuje pro majitele dolu i jeho zaměstnance dvouletou mzdu.

Gutfreundová, která žije v kanadské Albertě a dovezené krystaly prodává ve svém obchodě „Etsy SpiritNectarGems“, je ve světě prodejců výjimkou. Mnozí obchodníci totiž své zboží nakupují prostřednictvím složitých globálních dodavatelských řetězců. Gutfreundová je však přesvědčena, že když kameny koupí přímo od drobných těžařů, zůstane více peněz v tamní ekonomice.

„To je můj etický kodex,“ říká Gutfreundová. „Neexistuje ale absolutně žádný kodex, kterým by se musel řídit každý, kdo krystaly nakupuje. Každý má volné ruce.“

Svět překupníků nerostů je volný trh, v němž spotřebitelům neradí žádné příručky o udržitelnosti či etické značky původu. Kameny těží jednak lidé pomocí jednoduchého nářadí, jednak velké průmyslové doly, kde se krystaly vyrábějí jako vedlejší produkt jiné činnosti.

Sociální dopady těžby křišťálu jsou stejně široké: Někdy může těžba podporovat místní ekonomiku, jindy může podnítit vykořisťování dělníků, a dokonce i ozbrojené konflikty.

Znalci odvětví však tvrdí, že nějaké kroky, jež mohou milovníci křišťálů podniknout, pokud jim záleží na tom, odkud zakoupené kameny pocházejí, existují: od vyhledávání důvěryhodných prodejců až po vlastní kopání křišťálů na nalezištích.

Dopady na životní prostředí

Křišťál je široký pojem, který označuje tisíce anorganických minerálů, jejichž atomy jsou uspořádány do pevného, opakujícího se vzorce. Stejně jako u jiných forem těžby má i kopání krystalů dopad na životní prostředí i na člověka. Tyto dopady se liší podle regionu a podle typu těženého minerálu.

Obecně odborníci tvrdí, že těžba krystalů není pro životní prostředí tak destruktivní jako třeba těžba kovů, jako je zlato nebo měď. Zatímco komerční doly na kovy se často rozkládají na stovkách hektarů a mohou jít do hloubky stovek metrů pod zem, doly na křišťál bývají ve srovnání s nimi malé. James Zigras, který vede společnost Avant Mining, největšího producenta křišťálů v USA, říká, že jeho největší doly mají rozlohu jeden až dva akry a že jeho nejhlubší důl má hloubku „nějakých 36 metrů“.

Také metody těžby křišťálů bývají šetrnější než metody používané při těžbě kovů – namísto dynamitu se používají lopaty a sekáče – protože cílem je získat neporušené exempláře. A zatímco mnoho kovů se musí rafinovat pomocí agresivních chemikálií a procesů, které znečišťují ovzduší a vodu, krystaly se často jenom omývají vodou nebo kyselinou šťavelovou.

„Chemické dopady jsou při těžbě drahých kamenů méně pravděpodobné,“ říká Estelle Levin-Nallyová, zakladatelka a generální ředitelka poradenské společnosti Levin Sources, která se zabývá udržitelným využíváním nerostů.

Těžaři však musejí kvůli kopání krystalů odstranit vegetaci na povrchu a tím poškozují místní biologickou rozmanitost. Odklízení půdy pro těžbu může podle Levin-Nallyové také způsobovat znečištění prachem. Ten ohrožuje zdraví pracovníků nebo znečišťuje místní vodní toky. V některých případech pocházejí krystaly také z toxičtějších forem těžby, například když velké měděné doly produkují malachit nebo když se při těžbě olova narazí na zářivě červený až oranžový wulfenit.

Obavy o lidská práva

Těžba krystalů může mít také mnoho škodlivých sociálních dopadů. Ty jsou zdokumentovány u jiných těžebních odvětvích, jako je těžba zlata a diamantů – od práce v nebezpečných podmínkách až po využívání dětské práce, a to zejména v chudších zemích, které produkují velké množství kamenů určených k hromadné spotřebě, jako je Madagaskar.

Některé dodavatelské řetězce nerostných surovin dokonce pomáhaly financovat represivní vojenské režimy nebo teroristické skupiny, například nefrit a rubíny z Barmy a lapis lazuli z Afghánistánu.

„Můžete si být zcela jisti, že na začátku tohoto dodavatelského řetězce je vždycky někdo, kdo nevydělává téměř nic.“

Martina Gutfreundová, prodejkyně krystalů

Podle některých plynou i z obchodu s křišťály miliardové zisky. Odvětví podporují celebrity a wellness influenceři, již krystaly propagují jako prostředek pro dosažení duševní pohody. Dělba bohatství však příliš nefunguje ani v tomto oboru, o čemž svědčí i osobní africká zkušenost Gutfreundové.

Rob Lavinsky, zakladatel obchodu polodrahokamy „The Arkenstone“, kde se vzorky často prodávají za tisíce dolarů, říká, že rostoucí hodnota sběratelsky kvalitních krystalů pomáhá „přivádět do těchto místních komunit mnohem více peněz“. Přínos pro ty, kdo těží materiál na růženínové cetky, které se prodávají na Ebay za pár dolarů, je však pravděpodobně mnohem menší.

Případní kupci by jenom těžko hledali prodejce křišťálu, který by se honosil značkou udržitelnosti, jako je „Fair Trade“. Odvětví čelí jen malému tlaku ze strany regulačních orgánů nebo spotřebitelů, a proto se jednoduše nepokusilo takové systémy organizovat. Ale ti, kteří chtějí nakupovat křišťály s menším dopadem, se mohou řídit některými pravidly.

Pátrání po původu nerostů

Prvním krokem je najít prodejce, který vám přesně řekne, kde byly jeho krystaly vytěženy, říká Gutfreundová. Pokud to majitel obchodu neví nebo může říct jen to, že jeho ametyst pochází z Brazílie – jednoho z nejvýznamnějších světových producentů tohoto minerálu – je to podle ní varovný signál. Levin-Nallyová by se zaměřila na hledání místních krystalů, které k ní měly kratší cestu. Při nákupu místních krystalů v USA je také větší pravděpodobnost, že krystaly byly vytěženy v regulovaném prostředí.

Jedním ze způsobů, jak se osobně podílet na vytváření tlaku proti neférovém obchodování s nerosty, je zjistit si obvyklou cenu nerostu, abyste dokázali rozpoznat podezřele výhodné nabídky.

„Mnoho lidí, kteří křišťály kupují, jsou vnímaví lidé, kteří se zabývají energiemi,“ podotýká zajímavě Levin-Nallyová. „Záleží jim na karmě, záleží jim na ostatních. A je tak logické, že by pro ně měl existovat specializovaný trh, kde by získali přístup k etickým výrobkům, jež jsou v souladu s jejich hodnotami.“