V souvislosti s loňskou premiérou snímku Oppenheimer od Christophera Nolana se pojďme podívat na některá z nejvýznamnějších míst spojených s fyzikem Robertem J. Oppenheimerem. Jeho kroky vedly z Nového Mexika, kde se v rámci projektu Manhattan uskutečnil fyzikův sen o jaderné zbrani, přes nevadskou testovací základnu, kde se zhmotnily jeho nejhorší obavy z vytvořené bomby, až po odlehlou karibskou pláž, kam utíkal před svými výčitkami.
Los Alamos: místo zrodu atomové bomby
„Zařízení“ („Gadget“), jak první atomové náloži říkali její tvůrci, se nezrodilo v „Trinity“, v poušti v Novém Mexiku, kde bylo odpáleno, ale zhruba o sto kilometrů severněji, v ospalém horském městečku Los Alamos. Tam si Oppenheimer, který v Novém Mexiku strávil část svého dospívání, pronajal budovu bývalé chlapecké školy jako svou operační základnu.
Areál Oppenheimerova projektu Manhattan, který je dnes národním historickým parkem, se od jeho doby prakticky nezměnil.
Procházím se kolem stromy zastíněné „vanové řady“ domků, jíž se tak přezdívalo, protože několik tamních domů bylo vybavených plnohodnotnou koupelnou. Míjím strohý bungalov, kde Oppenheimer bydlel se svou ženou Kitty a jejich dvěma dětmi. Na jednom konci ulice se potkávám s dvojicí bronzových soch v životní velikosti: Oppenheimer, zářící ve svém slavném klobouku s širokou krempou, se radí s vojenským šéfem projektu, generálem Lesliem Grovesem.
Kousek za sochou otevřu dveře do „Fuller Lodge“, bývalé školní auly, která je dnes uměleckou galerií a komunitním centrem – a přenesu se do nejzajímavějšího okamžiku filmu Oppenheimer.
Pokud jste ho viděli, možná si to pamatujete: Po bombardování Hirošimy stojí vědec před kamenným krbem v místnosti a pronáší vítězný projev k zaměstnancům Los Alamos. Ale navzdory své vítězné řeči trpí v soukromí palčivými představami o atomové zkáze.
A teď jsem tady já, stojím před stejným krbem a dívám se na dlouhý prostor stěn a dřevěného stropu místnosti z borovicových prken. Není těžké si na tomto místě představit Oppenheimera, jak žasne nad tím, co jeho tým dokázal během tří krátkých let; a jak si zoufá nad důsledky svého díla pro další vývoj lidských dějin.
„Trinity“: místo prvního atomového testu
Po většinu roku je „Trinity“, místo prvního atomového výbuchu, stále aktivním traktem raketové základny „White Sands Missile Range“ v Novém Mexiku. Ve dvou k tomu vyhrazených dnech – obvykle první sobotu v dubnu a třetí sobotu v říjnu – však americká armáda pořádá v „Trinity“ den otevřených dveří.
V těchto dnech se u brány „White Sands Stallion Gate“ řadí vozidla s poznávacími značkami od Aljašky po Floridu a následně vyrážejí kousek na jih ke kruhovému řetězovému plotu, který ohraničuje místo, kde Oppenheimerovo „Zařízení“ zahájilo atomový věk. Zaparkují na opuštěném parkovišti, vejdou úzkou bránou a s téměř niternou vážností se blíží k přísnému černému monumentu uprostřed kruhu.
Dokonce i na jaře je tady, ve výhni bez stromů a pod širým nebem, kterou španělští dobyvatelé nazývali „Jornada del Muerto“ (Cesta mrtvého muže), docela horko – ale ne tak horko, jako bylo přesně v 5.30 ráno 16. července 1945, kdy ohnivá koule rozpálená na teplotu o polovinu vyšší, než je povrch Slunce, sežehla zemi v této kotlině.
Turisté si na raketové základně „White Sands Missile Range“ v Novém Mexiku prohlížejí repliku pláště atomové bomby „Fat Man“. Zde na odlehlém místě zvaném Trinity byla 16. července 1945 úspěšně odpálena první atomová bomba v rámci projektu Manhattan.
Stometrová věž, na které bylo „Zařízení“ umístěno, je pryč, ale kráter prvního jaderného testu „Trinity“ zůstal: široká, překvapivě mělká prohlubeň připomínající desku. V největší hloubce měří otvor, který bomba vyhloubila do dna pouště, asi jenom tři metry. Třicetimetrový vzduchový polštář pod věží zabránil hlubšímu průniku.
„Připomínám,“ říká průvodce k hloučku turistů, „že není dovoleno cokoli ze země sbírat ani odnášet.“ „Cokoli“ znamená vzorky trinititu, sklu podobného prvku, který vznikl při spalujícím výbuchu bomby.
V návštěvní dny je místo jaderného testu hlavní atrakcí. Zvědavci však mohou naskočit do autobusu k malé chatě, staré Schmidtově usedlosti, asi dvě míle od „Ground Zero“ (epicentra výbuchu). Právě zde, v bývalé jídelně, dohlížel Oppenheimer na konečnou montáž „Zařízení“.
Prázdný dům s holými stěnami a vyleštěnými podlahami vypadá stejně neškodně jako opravený dům, který k prodeji nastrojil pracovitý prodejce. Není však těžké si představit tým vědců, jak jen několik dní před výbuchem opatrně skládají „Zařízení“ dohromady: Koule z 32 malých náloží obklopujících kouli plutonia o velikosti tenisového míčku. Všech 32 rozbušek bude zažehnuto současně. A pak se rozpoutá peklo.
Nevadský testovací areál
Po válce americká vláda pokračovala v testování jaderných zbraní stále většího rozsahu – nejprve v Tichomoří a poté na testovacím polygonu v Nevadě, asi sto mil severně od tehdy zapadlého města hazardu Las Vegas. Ve 26. patře kasina „Binion's Gambling Hall“ v centru Las Vegas můžete dodnes povečeřet v restauraci, kde turisté kdysi sledovali, jak se jejich „Atomové koktejly“ chvějí na stole v důsledku kymácení budovy při jaderných testech.
Nic nenasvědčuje tomu, že by Oppenheimer sám někdy vkročil do nevadského testovacího střediska, kde bylo v průběhu tří desetiletí odpáleno více než tisíc potomků „Zařízení“. Přesto je toto místo pro Oppenheimerův příběh zásadní. Představuje totiž jeho nejhorší noční můry v oblasti jaderných zbraní.
„Pokud mají být atomové bomby zařazeny coby nové zbraně do arzenálu válčícího světa... pak přijde doba, kdy lidstvo bude proklínat jména Los Alamos a Hirošima,“ prohlásil v roce 1945.
Krátery po podzemních jaderných testech prováděných USA a Velkou Británií.
„Oppenheimer byl po skončení projektu Manhattan proti dalším jaderným testům,“ říká Joseph Kent, zástupce ředitele a kurátor Atomového muzea v Las Vegas. „Měl pocit, že projekt Manhattan byl nezbytný, ale když se začalo pracovat na vodíkové bombě, která byla mnohem ničivější, nebyl přesvědčen, že je to správné.“
Stojíme ve vstupní hale muzea, které funguje již 25 let, jen několik bloků od přebytku Las Vegas Strip. Nedaleko dveří spočívá obrovský baňatý plášť bomby „Fat Man“, sestrojený v roce 1945, aby nesl jadernou nálož podobnou „Zařízení“, kterou jsem viděl v Novém Mexiku.
Atomové muzeum, které je součástí Smithsonova institutu, slouží především jako návštěvnické centrum pro Nevadský testovací areál, oficiálně známý jako „Nevada National Security Sites (NNSS)“. Díky dobrému vztahu muzea s NNSS vyráží jednou měsíčně z parkoviště muzea autobus se zhruba 50 milovníky historie na bezplatnou osmihodinovou prohlídku areálu.
Začíná se hodinovou jízdou po silnici US 95, která názorně vysvětluje, proč se zde lokalita nachází: Krajina je směsicí širokých, plochých údolí, ideálních pro podobné testování, přerušovaných občasnými horskými masivy, za něž se dá ledacos skrýt před nepovolanýma očima.
Vrcholem je návštěva kráteru Sedan: 300 stop hlubokého a 1 200 stop širokého kráteru, který byl vyhozen do povětří 104kilotunovou náloží. Cílem bylo zjistit, zda je možné jaderná zařízení bezpečně používat k hloubení kanálů a námořních přístavů. Odpověď zřejmě zněla „ne, nemohou“.
Váš průvodce pořídí v Sedanu skupinovou fotografii a později vám ji pošle, ale to je jediný suvenýr, který dostanete: Na prohlídku nevadského testovacího areálu si nemůžete vzít s sebou fotoaparát ani si odtamtud odnášet kousky hornin.
„Oppenheimerova pláž“, Svatý Jan, USVI
Na východním břehu zátoky Hawksnest Bay na ostrově Svatý Jan na Amerických Panenských ostrovech stojí na širokém bělostném písku nízká bílá stavba. Budova slouží jako komunitní centrum, ale ještě před několika lety se tu krčila úhledná dřevěná chata. Nechal si ji v padesátých letech minulého století postavit tichý muž, který sem pravidelně přijížděl se svou ženou a rodinou a držel se většinou stranou. V pozdějších letech sem Oppenheimer utíkal před stresem ze světa, který pomáhal vytvořit. Spolu se svou ženou se tu po smrti nechali rozptýlit.
Západ slunce nad ostrovem Svatý Jan na Amerických Panenských ostrovech. V padesátých letech 20. století zde Oppenheimer s manželkou a rodinou trávili čas v chatě v Hawksnest Bay.
Místní obyvatelé dnes tomuto místu říkají „Oppenheimer Beach“.
Při procházce po této pláži se Oppenheimer snažil zaplašit vzpomínky na závody v jaderném zbrojení – daleko od politiků, kteří využili jeho geniality k sestrojení bomby a poté, alespoň podle Nolanova filmu, se k němu obrátili zády, když začal svých úspěchů litovat.
Na Svatém Janu „ho nikdo neobtěžoval“, řekl BBC místní historik David Knight, jehož rodiče hlídali Oppenheimerovi dům v době jeho nepřítomnosti. „Nikdo nevěděl, kdo je, ani se o něj nezajímal.“
