„Pamatuji si tuto oblast v sedmdesátých letech, kdy tu panovaly nepokoje – někdy doslova,“ říká Dolores Vischerová, když se procházíme po Bedford Street v belfastské čtvrti Linen Quarter na jižním okraji centra města. „Říkám doslova, protože si vzpomínám, jak se v roce 1977 naproti přes ulici objevili The Clash a byli odmítnuti, protože si v místě konání koncertu mysleli, že by tato hlučná punkrocková kapela z Anglie mohla přitáhnout problémy.
„Byla to pravda – problémy se objevily,“ dodává, když dorazíme k naší první zastávce: hudebnímu klubu Ulster Hall. „Ale jen proto, že byl zrušen jejich koncert.“
Vydal jsem se na hudební procházku po Belfastu s Dolores – milovnicí hudby a průvodkyní společnosti Creative Belfast Tours, která má na sobě punkovou černou koženou bundu a manšestrovou čepici s rovným kšiltem. Předtím mi popisovala, jak si kdysi zahrála na bicí s britskou punkovou kapelou The Stranglers. Během jejich koncertu v roce 1979 vylezla na pódium a přesvědčila bubeníka, dnes již zesnulého Jeta Blacka, aby ji nechal zahrát jejich hit Peaches. „Říkal, že stejně potřebuje na záchod, tak mi to dovolil.“
Doloresiny hudební výlety, pěšky nebo autobusem, vedou většinou za některými domácími belfastskými talenty. Patří k nim i původní popová hvězda města, zesnulá Ruby Murray, jejíž přínos městu je oslavován pamětní deskou uvnitř Ulster Hall. V padesátých letech, kdy byla na hudebním vrcholu, překonala rekord jako umělkyně s největším počtem prodaných singlů v oficiální britské hitparádě Top 20, a to hned pěti najednou. Tento primát si udržela až do roku 2017, kdy vydal svoje album Divide Ed Sheeran. „Většině lidí říkám: pokud jste její jméno zaslechli, je to pravděpodobně z rýmovaného slangu,“ říká Dolores, s odkazem na skutečnost, že „Ruby Murray“ je výraz používaný pro kari („curry“), který se rozšířil po celé Velké Británii. Jde o nahrazovací rýmování, které nemá přesnou obdobu v češtině.
Dalším místním talentem je Terri Hooley, majitel obchodu s deskami a vydavatelství v Belfastu, který stojí za úspěchem severoirských punkových kapel jako The Undertones a The Outcasts. „Ve filmu Good Vibrations z roku 2013 je v závěrečné scéně zachycen vyprodaný koncert v Ulster Hall v roce 1980, kdy Terri na pódiu oznámil uzavření obchodu s deskami a The Outcasts předvedli bouřlivou show,“ říká Dolores. Terri je vyobrazen na nástěnné malbě na místě svého bývalého obchodu s deskami na Great Victoria Street, několik minut chůze od Linen Quarter.
Historická hospoda Sunflower Pub stojí na stejném místě od konce 19. století.
Kenny se svým psem Charliem v přestávce mezi písněmi při vlastním pouličním vystoupení před Ulster Sports Club z 19. století.
Belfast je město známé svou velkolepou viktoriánskou a edwardiánskou architekturou – a některé z nejlepších příkladů leží podél široké třídy na Bedford Street. Zde se vedle výrazné viktoriánské fasády Ulster Hall tyčí palácová benátská gotická architektura. K původním prvkům budovy patří kovaný přístřešek chránící její vchod, pod nímž kdysi stanuli Charles Dickens, dalajláma či irská popová skupina U2.
„Koncertní sál Ulster Hall byl postaven v roce 1862. Vměstnali ho schválně do řady továren na zpracování lnu, které tu stály po obou stranách ulice,“ říká Dolores. „Byla účelově postavena pro zábavu rostoucího počtu obyvatel města, který se z původních 25 000 lidí v roce 1801 rozrostl za sto let na přibližně 350 000. Zpočátku se tu hrála výhradně živá klasická hudba. Dnes je to úplně jiné, představení přinášejí všechno od vystoupení komiků přes rock a operu až po jazz.“
Vedle odvětví výstavby lodí, jehož nejslavnějším dílem byl RMS Titanic, byl jedním z důležitých odvětví, které pomohlo Belfastu k rozkvětu, textilní průmysl. Na počátku 20. století bylo v Belfastu na vrcholu produkce asi 80 továren na zpracování lnu, které dohromady zaměstnávaly 47 000 lidí. Do roku 1901 město předstihlo Dublin a stalo se největším městem na irském ostrově. S rostoucím počtem obyvatel přišel i rozmach hudby v Belfastu – do roku 2021 bylo toto město na pobřeží zapsáno na seznam měst hudby UNESCO.
„Až do konce šedesátých let chtěl v Belfastu hrát každý, ale to se změnilo,“ říká Dolores a zastaví se, aby z brašny vytáhla bluetooth reproduktor. „Hrály tu všechny velké kapely jako Beatles, ale na třicetileté období od sedmdesátých let sem většina z nich přestala jezdit.“
Důvod? Nepokoje – v celé zemi vypukl násilný nacionalistický konflikt a trval od konce šedesátých let až do roku 1998. Stranami konfliktu byli převážně protestantští unionisté, kteří chtěli zůstat součástí Spojeného království, a převážně katoličtí nacionalisté, kteří chtěli Severní Irsko připojit k Irské republice. Než bylo nalezeno řešení, přišlo o život přibližně 3 600 lidí a 47 000 osob bylo zraněno. V roce 1998 byla podepsána Velkopáteční dohoda, která vyzvala k nastolení míru a vytvořila novou vládu v Severním Irsku, v níž byli zastoupeni jak unionisté, tak nacionalisté.
V Belfastu v době, které se dnes říká jednoduše „The Troubles“ (nejspíš volně jako „nepokoje“) opakovaně vystupoval pouze jeden umělec: Rory Gallagher, irský zpěvák a skladatel, který se narodil v Donegalu, vyrůstal v Corku a žil v Belfastu. I on má nyní v Ulster Hall pamětní desku. „Byl jedním z mála umělců, kteří trvali na tom, že tu budou hrát, když to všichni ostatní odmítali,“ uvádí Dolores a stiskne tlačítko pro přehrání jeho největšího hitu Bad Penny, skladby, kde se jeho kytara vznáší nad hrdelním zpěvem.
„Nejslavnější byl jeho koncert v roce 1974, přímo tady v Ulster Hall, když venku vybuchovaly bomby,“ říká. „Odbyl to slovy, že uvnitř je bezpečněji než venku.“ Gallagher se tu tehdy zastavoval na každém svém irském turné, což znamenalo, že jeho hudba byla všeobecně vnímána jako únik před problémy. „Na pár hodin spojil obě strany, katolickou i protestantskou, což se nikomu jinému nepodařilo.“
V centru Belfastu se nachází několik trhů a památek, které si můžete prohlédnout.
Nápisy na zdech
Pozůstatky nepokojů lze v Belfastu najít i desítky let po podpisu mírové dohody. Následující den nacházím na ulicích Falls a Shankill politické nástěnné malby zobrazující toto období, včetně kaleidoskopického vyobrazení Bobbyho Sandse, vůdce IRA, který zemřel při hladovce ve vězení v roce 1981. V hospodě Sunflower, která se nachází 15 minut chůze severně od Linen Quarter, zůstává jako relikt sociální historie bezpečnostní klec z osmdesátých let.
„Město je kvůli své politice proti establishmentu,“ říká průvodce Adam Turkington, hladí si před hospodou zrzavý plnovous a ukazuje na klec, která se během nepokojů používala jako kontrolní stanoviště pro identifikaci lidí před vstupem do baru. Každou neděli vede po Belfastu vycházky za pouličním uměním. „To se odráží v hudbě ve městě – zřejmý je punk –, ale také v umění. Obojí je důležité.“
Adam vede „Seedhead Arts“, streetartovou společnost se sídlem v Belfastu, která za posledních deset let poskytla příležitosti k výtvarničení stovkám umělců z celého světa. Na jejich oblíbený festival „Hit the North“ se každoročně v květnu sjíždějí do Belfastu tisíce umělců, kteří malují nástěnné malby všude možně, od konců řadových domů až po sloupy veřejného osvětlení, a to za doprovodu hudby umělců, jako je belfastský DJ a producent David Holmes.
Bar „Duke of York“ v centru Belfastu přitahuje davy turistů, kteří se chtějí dobře bavit.
„Před deseti lety jsme dostali za úkol natřít opuštěné okenice obchodů na North Street, v oblasti, kterou developeři nechali zchátrat,“ říká a dodává, že odtud pochází název festivalu. „Dříve se pouličním uměním lepily trhliny, ale teď je pro něj Belfast úrodnou půdou.“
Nakonec dorazíme k cíli naší cesty, do hudebního areálu Ulster Sports Club. Tady na štítové stěně podniku najdeme nástěnnou malbu punkera s neonově zelenými špičatými vlasy, jak sedí na pohovce a v roce drží baseballovou pálku před rozbitou televizí. Vedle něj je nasprejováno „Alter your native land“ – text z alternativní ulsterské punkové hymny Stiff Little Fingers. „Takhle se v tomhle městě spojuje hudba s uměním,“ říká Adam a pokyvuje hlavou.
„Myslím si, že Severní Irsko rozumí umění víc než většina jiných míst díky naší bohaté tradici nástěnných maleb,“ dodává s tím, že umění je obvykle inspirováno historickými událostmi. V období nepokojů se pouliční umění stalo ještě populárnějším. „Ať už je to v centru města nebo na jedné z mírových zdí, které stále oddělují unionistické a nacionalistické komunity, nápisy, které zde vidíte na zdech, jsou také politické.“
Později toho dne si nemohu pomoci a vracím se k Ulster Hall, duchovnímu domovu punkové vzpoury ve městě. Ale spíše než na burácení riffů a pogujících punkerů je moje návštěva načasována na vystoupení jiného druhu. Mířím dovnitř, míjím pamětní desky věnované Ruby Murrayové a Rorymu Gallagherovi a usedám v sále. Přišel jsem se podívat na jeden z dalších málo známých kulturních vývozních artiklů Belfastu – operu.
Dnes večer je na řadě třicetičlenný sbor NI Opera Chorus, který předvede ukázku z Čajkovského Evžena Oněgina. Každý z účinkujících byl vybrán na základě otevřeného konkurzu v Belfastu. Sleduji, jak celý sbor, oblečený v černém, předvádí klasická díla, jako je Mozartovo strašidelné Requiem d moll, za doprovodu hřejivých tónů starých píšťalových varhan. Pak se sopranistka Mary McCabeová, představitelka hlavní role Taťány, vznáší po jevišti ve fialových šatech, aby vzletným zpěvem předvedla Scénu dopisu, během níž vyznává lásku hlavnímu představiteli Evženu Oněginovi.
V tomto okamžiku je hudba tak krásná, že všechny myšlenky na to, co se nachází za historickými dveřmi Ulster Hall, jsou zapomenuty – stejně jako v dobách Roryho Gallaghera. Důležité je jen to, že jsme všichni spolu a užíváme si představení.
Tento článek byl vytvořen pro National Geographic Traveller (UK).
Sledujte nás v Google Zprávách