V záplavě nařasených svetříků můžu jenom stěží uvěřit, že jsem na památném místě řecké historie. Pod tímto oddělením dětského zboží značky Zara na athénské ulici Stadiou leží zbytky římské hrobky. Na dohled však o tom není ani písmenko. Žádný nápis, vysvětlující, kdo hrobku postavil, kdy nebo proč tu je. Nad hlavou mi po vyztužené skleněné desce kráčejí desítky nakupujících, kteří nad záhadnou, nejspíš 2 000 let starou památkou přejíždějí jakoby nic.
„Athény jsou pulzující město,“ říká Tina Kyriakisová a z obličeje si odhrnuje záplavu hustých hnědých loken. Narodila se na jižním předměstí a je zakladatelkou cestovních kanceláří „Alternative Athens“ a „Back to the Routes“. Dnes bude mojí průvodkyní po metropoli.
„Dívejte se na město jako na živý organismus,“ říká mi v moderním obchodě s výhledem na archeologické vykopávky. „Není to tak, že si řekneme: ‚Dobře, postavíme na téhle budově něco nového nebo ji přestavíme‘ – život jde prostě dál, je to přirozený vývoj. Nejde o záměr.“
Díky tomuto Athény nabývají ve vrstvách. Zkuste si město představit jako architektonickou musaku – tedy vyhlášený balkánský pokrm. Úplně dole jsou pozůstatky antického města z 5. století před naším letopočtem, nad nimi stanice metra, obchody a obytné budovy. Mezi tím leží směsice římské, byzantské, osmanské a neoklasicistní minulosti. A navrch jsou tu Athény 21. století, jež v této kulinářské metafoře představují bešamelovou omáčkou. Pokrývá všechno, co tu kdy bylo před nimi.
Budova, která stojí nad hrobkou, byla nejspíš postavena v 19. století a kdysi zřejmě patřila filantropovi Ioannisovi Hadjikyriakosovi. Od té doby sloužila třeba jako hotel, vojenská základna, kanceláře a nyní obchod s oblečením. Silná skleněná deska, po níž chodíme, tu není proto, že by měli stavební dělníci slabost pro řeckou antiku. Ukládá to zákon, říká Tina. Řecká vláda stanovila, že pokud se má stavět na antických památkách, musejí být ponechány „k prohlédnutí a k navštívení“. Nedávno byla v Place (1. pád Plaka) – jedné z nejstarších athénských čtvrtí –, kde jídelní stoly stojí na skleněných deskách s výhledem na nejrůznější památky. Nezáleží na tom, zda jde o soukromý majetek, nebo ne. Pokud je „starý“, musí být vystaven, vysvětluje.
Athény jsou nepřetržitě osídleny od poloviny pozdního neolitu, tedy zhruba od doby kolem roku 3 000 před naším letopočtem, takže je logické, že v nich vedle sebe najdeme staré i nové. „Je jedno, kde kopete, vždycky na něco narazíte,“ říká mi Tina. „Co máme dělat? Nestavět?“
Pětiminutová chůze nás zavede do ulice Aiolou. Tam mi Tina ukazuje další ostrý kontrast mezi minulostí a současností. Administrativní budova Řecké národní banky – hned vedle náměstí Kotzia – je postavena z pískově zbarveného pórovitého obkladu a černé neleštěné žuly. Stojí prakticky na zbytcích městských hradeb z 5. století před naším letopočtem, které kdysi obklopovaly Akropoli, agoru (veřejné prostranství) i Diův chrám. Budova banky, dokončená v roce 2002, byla postavena tak, aby historické prvky zůstaly na odiv na volném prostranství a byly vidět z vyhlídkové plošiny hned u vchodu.
V letech 1985–1988 bylo rozhodnuto, že na ploše Kotziova náměstí bude vybudováno podzemní parkoviště. Práce začaly hlubokým výkopem, při němž byly odkryty tři starobylé ulice, hřbitov a komplex historických domů a dílen. Projekt byl nakonec zrušen. Když úředníci přišli s návrhem výstavby správní budovy na tomto místě, byli si architekti velmi dobře vědomi památek, které ji obklopují. „Vidíte, jak moderní bloky napodobují styl a tvar starověkých základů těsně pod nimi? Je to velmi vědomé rozhodnutí – musela se respektovat původní zástavba,“ říká Tina.
Naší dnešní poslední zastávkou je stanice metra Monastiraki, jedna z nejrušnějších v Athénách. Sjedeme výtahem na úroveň nástupiště, kde se z proskleného chodníku otevírá výhled na archeologické naleziště objevené při stavbě stanice. Pozůstatky z období od 8. století před naším letopočtem do 19. století jsou převážně sídliště a malá mezera mezi pozůstatky a informační tabulí nad nimi odhaluje stékající zbytky řeky Eridanos.
„Podívejte se, jak se město postupně zvedá. Každé období se stavělo na druhém?“ Tina ukazuje na nejstarší relikty – změť kamenů jenom pár centimetrů nad zemí. „Začíná to raně křesťanskou érou a stále stoupá. Podívejte se na rozdíl mezi 8. a 19. stoletím,“ pokračuje a gestem ukazuje na mamutí kamenné bloky z 19. století. „Jaké je to soužití!“
Odeony v minulosti a současnosti
Následujícího večera se těsně před západem slunce vydávám k divadlu Odeon pod širým nebem, známému také jako „Herodeon“. Mířím na koncert řeckého skladatele a dirigenta Michalise Economoua a Národního symfonického orchestru ERT při příležitosti Světového dne hudby. Akce je součástí každoročního tříměsíčního athénského festivalu Epidaurus, během něhož město ožívá hudebními a divadelními představeními.
Půlkruhový „Herodeon“ na jihozápadní straně mohutné Akropole má kapacitu 5 000 míst a nechal ho tu postavit athénský rétor Héródés Attikos v roce 161 našeho letopočtu, zatímco já, omámená horkem, – je 9 hodin večer a 30 stupňů Celsia – dokážu jenom stěží chápat, jak je možné, že tu ta stavba ještě stojí. Myslel by si snad Herodes, že tu vydrží tak dlouho? A ví mládež, která si v rohu dělá selfie, že je to místo, které cestovatel a geograf Pausaniás z druhého století popsal jako „nejlepší stavbu svého druhu“?
Ve večerním vypadá všechno kolem – zejména všudypřítomné cypřiše a tisícileté oblouky v prostoru pro převlékání za jevištěm vypadá – jako by to bylo osvětleno svícemi.
Stoupám po strmých schodech nahoru a usazuji se. Během několika vteřin přede mnou vystřelují světélkující světlušky, jako by byly součástí představení. Cvrkot cikád a cvrčků se mísí s šuměním publika.
Šachovnicové jeviště je podsvícené oranžovými a fialovými světly. Najednou zahlédnu úplněk mezi cypřišem a tím, co zbylo z klenby druhého patra. Na kopci Mouseion na jihu stojí osamělý kamenný památník Filopappos – mauzoleum postavené ve 2. století – a na azurové obloze vypadá téměř jako počítačem vytvořený. Už jenom to, že tu sedíte, je fascinující, ještě než výstava vůbec začne.
Architektura „Herodeonu“ je typicky římská, s propracovanými oblouky a dvoupatrovým půlkruhovým orchestřištěm. V padesátých letech 20. století byl obnoven s použitím pentelského mramoru z hory Pentelicus, stejného materiálu, který byl použit na stavbu velké části Akropole. Od té doby nadále slouží svému původnímu účelu: zábavě. Vystupovali zde Pavarotti, Frank Sinatra, Elton John a Sting a skupina Coldplay zde nedávno natáčela videoklip k písni „Feels Like I'm Falling in Love“.
Najednou světla pohasnou a na pódium nastoupí orchestr. Publikum ztichne. Představení zahajují uklidňující tóny houslí a brzy se smyčce roztančí v ladném souzvuku. Následujících několik hodin nám orchestrální skladby Šostakoviče, Čajkovského a Chopina přinášejí mimořádný zážitek. Po skončení opatrně scházím po schodech dolů a vydávám se na listnatou promenádu Dionysiou Areopagitou, kde zahlédnu samotného maestra Economoua. Oblečeného v černém tunikovém obleku a s hlavou plnou krátkých hustých kudrlinek. Je snadné ho vyčlenit z davu.
Pronásleduji ho davem lidí, a nakonec ho dostihnu u jednoho ze stánků. Zoufale se snažím zjistit, jaké to je vystupovat na tak pozoruhodném místě. „Je to katastrofa,“ říká mi. „Hrát klasické skladby v otevřeném divadle je velmi obtížné – potýkáme se hlavně s problémy praktického rázu, například trubky neslyší smyčce. Rozhodně dávám přednost uzavřeným divadlům, orchestr tam zní mnohem lépe.“
„Ale tohle místo má zřejmě takovou magickou auru,“ pokračuje, „a to ty ztráty tak trochu vyvažuje. Energie tohoto místa v kombinaci s uměním je jako z jiného světa.“
Ptám se ho, jestli si myslí, že je důležité udržovat kulturu amfiteátrů při životě, a dozvídám se, že jejich zachování nezáleží na nás. „Jsou to památky,“ říká, „a jenom historie a čas rozhodnou o tom, co přežije a co ne.“
Další večer se vydávám do listnaté luxusní čtvrti Kolonaki. Leží v centru Athén a v kině Dexameni dávají film „Paměť“ z roku 2023. Kino pod širým nebem tady stojí již od roku 1905. Je jedním z asi 65 biografů ve městě, které jsou roztroušeny po parcích, vklíněny mezi listnaté obytné bloky nebo v tomto případě postaveny na vrcholu akvaduktu, vybudovaného Římany před dvěma tisíci lety. Athéňané – někteří staří, jiní mladí, někteří vyparádění, jiní velmi neformální – stoupají po černobílých břidlicových schodech ke svým místům.
Když jsem tu byla naposledy, akvadukt mě úplně minul – ale ne dnes večer. Zápasím s bránou k němu, ale k mému zděšení je zavřená. V nádrži probíhá údržba.
Nakouknu dovnitř, abych zahlédla něco, co zásobovalo Athéňany vodou zhruba do poloviny 20. století. Skrz jedno z oken sotva rozeznávám kamenné sloupy a oblouky akvaduktu, osvětlené reflektory na zemi. Nakonec se smířím s porážkou a zamířím nahoru, kde na mě dýchne vůně borovice a horkého máslového popcornu.
S velkou lahví ležáku Mythos v ruce si sedám přímo dozadu. Je dokonalý letní večer. Když film začne, přemýšlím, kdo další z přítomných si neuvědomuje stopy historii přítomné jenom pár centimetrů za tváří herečky Jessicy Chastainové na plátně. Při tom si vzpomenu na něco, co mi na začátku týdne řekla moje průvodkyně Tina: „Když se oprostíme od své řecké identity a podíváme se na to očima cizince, jsou Athény velmi ohromující místo.“
Několik praktických tipů
Většinu hlavních athénských památek je možné prozkoumat pěšky. Měli byste si však vzít pohodlnou obuv na výšlapy do kopců a na nerovný terén.
Nejrychlejší způsob, jak se dostat na vzdálenější místa, je metro, které jezdí denně od pěti hodin ráno do půlnoci. Zelená linka spojuje Kifisii na severu s přístavem Pireus, červená linka spojuje západní a jižní Athény a modrá linka vás dopraví do všech centrálních stanic včetně Monastiraki a Syntagmy. Žluté taxíky jsou snadno dostupné a lze si je objednat prostřednictvím služeb Uber a Free Now. Autobusy se dostanete téměř kamkoli ve městě.
Kdy vyrazit:
Od května do září může být v Athénách dusné horko, občas teploty dosahují 40 stupňům Celsia i více. Nejpříjemnějším obdobím pro návštěvu jsou březen a duben a září a říjen, kdy jsou teploty nižší a není zde tolik lidí.