Jste-li čtenářka s toulavými botami, která zatoužila rozšířit svoji pomyslnou sbírku razítek v cestovním pasu, měla byste raději vynechat následující výletní destinace, jež sice prosluly svou velkolepou krajinou či historickým významem, ale také tím, že je do nich zakázán vstup ženám. Důvody zákazů jsou různé – od starodávných náboženských přesvědčení až po společenská omezení z období nacismu.

Hora Athos

Již přes tisíc let se pravoslavní křesťanští poutníci a mniši sjíždějí do mnoha klášterů na hoře Athos a v jejím okolí. „Svatá hora“ leží na malebném poloostrově v severním Řecku a pyšní se nádhernými výhledy i vzácnými uměleckými díly. Památné místo je od devadesátých let 20. století pro svůj „výjimečný univerzální význam“ pod ochranou světového kulturního dědictví UNESCO.

Vstupovat na posvátnou horu nesmějí ženy již od roku 1046 našeho letopočtu. Cílem tohoto opatření je ulehčit mnichům dodržování slibu celibátu. Hora je navíc podle pravoslavné tradice zasvěcena Panně Marii, proto na její posvátnou půdu nesmí vkročit jiná žena, a dokonce ani samice zvířat, s výjimkou kočky.

Ženy se však na poloostrov pokoušely proniknout i navzdory zákazu, například v mužském převleku. O tom, že se jim to nakonec podařilo, svědčí i nedávný nález ostatků ženy pod podlahou tamní byzantské kaple. Vstup na posvátnou horu je však i nadále určen pouze mužům a je chráněn zvláštními právními předpisy jak na úrovni Řecka, které horu a její okolí považuje za autonomní oblast, tak zvláštním ustanovením v evropském právu, jímž hora získává status ochrany „odůvodněný výhradně duchovní a náboženskou povahou“.

Nevhodné rozptýlení

Ostrůvky nerovnosti muže a ženy najdeme i v zemi, kde si moderna a tradice podávají ruce už velmi dlouho – v Japonsku. Zdejší hora Ōmine na ostrově Honšú proslula svým posvátným významem i kulturním dědictvím. Tamní šintoistické a buddhistické chrámy a svatyně přitahují odedávna askety, cestovatele i příslušníky císařské rodiny.

Poklidné horské stezky vedoucí panenskou přírodou jsou však již déle než tisíc let výhradně mužskou doménou. Přítomnost žen by údajně rozptylovala soustředění mužských poutníků a menstruující ženy by podle tradice znemožňovaly konání náboženských rituálů. Zákaz je sice tradiční, ale někteří ho stále zpochybňují – více než deset tisíc japonských žen požádalo o jeho zrušení, když byla hora v roce 2004 zařazena do seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Očistná koupel v moři

Dalším poutním cílem v Japonsku, kam nesmějí ženy, je ostrov Okinošima. Místo je dnes z velké části nepřístupné i mužům, přesto se jich zde každoročně schází několik set, aby se zúčastnili náboženského setkání. Podmínkou vstupu na břehy ostrova je však vykonání očistné koupele v mořské vodě.

Tento malý ostrůvek nedaleko Fukuoky je zapsán v seznamu UNESCO jako „výjimečný příklad tradice uctívání posvátného ostrova“. Šintoističtí kněží zde uctívají tři mořské bohyně ve třech svatyních, kam déle než tisíc let přinášejí obětní dary jako zrcadla, mince a zlaté prsteny z Korejského poloostrova. Místo je tedy také symbolem spolupráce mezi dvěma státy – Japonskem a Koreou.

Jako vysvětlení, proč na ostrově platí zákaz vstupu ženám, uvedl nedávno jeden z tamních úředníků, že výlet na ostrov je pro ně příliš nebezpečný, a zákaz tedy platí v zájmu zachování jejich bezpečnosti.

Hamburská pieta

Bez enklávy, kam nesmějí ženy, se v minulosti neobešla ani liberální západní Evropa. Tímto místem je nechvalně proslulá hamburská ulice Herbertstrasse, ležící v blízkosti Reeperbahn, městské čtvrti „červených luceren“. Herbertstrasse je zastrčená, postranní ulička s neony a výlohami, v nichž se předvádějí stovky spoře oděných (a legálně zaměstnaných) sexuálních pracovnic. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o veřejnou městskou ulici, podléhající přísným německým zákonům o rovnosti mužů a žen, musejí její návštěvníci nejprve projít přes kovové zábrany s nápisy, na nichž se výslovně zakazuje vstup turistkám a mužům do osmnácti let.

Navzdory dlouhé tradici provozování „nejstaršího řemesla“ v Hamburku přibyly kovové zábrany v Herbertstrasse teprve v roce 1933 – do té doby byl vstup do ní neomezený. Dali je tam umístit tehdy nově zvolení nacisté ve snaze regulovat sexuální služby a neřest v počátečních dobách národního socialismu a s cílem zabránit tomu, aby prostitutky kazily morálku obyčejných Němců.

Sílící činnost regulačních orgánů postupně dostala „za oponu“ nejen profesi prostitutky, ale v poslední fázi po roce 1933, kdy nacisté v Hamburku pozatýkali více než tři tisíce žen za „prohřešky proti veřejnému soužití“, vyvrcholilo i pronásledování prostitutek. Mnoho zatčených prodejných žen zahynulo spolu s ostatními z dalších německých měst v koncentračních táborech jako Ravensbrück a Neuengamme a jejich příběhy zmizely v propadlišti dějin.

Zábrany v ulici a zákaz vstupu ženám však platily ještě dlouho po pádu nacistů; v sedmdesátých letech 20. století město Hamburk dalo brány opevnit a zvýšit, aby nebylo do uličky vidět zvenčí. V dnešní době jsou v okolních ulicích umístěné vzpomínky na pronásledované ženy v podobě takzvaných „Stolpersteine“ – neboli pamětních dlažebních kostek uvádějících jména některých prostitutek a dat jejich úmrtí v koncentračních táborech.

Afghánský přírodní park

Národní park Band-e Amír v provincii Bamiján, známý jako afghánská verze Grand Canyonu, je prvním přírodním parkem v Afghánistánu, který se může pochlubit více než 320 kilometry dlouhou soustavou jezer, strmých skal a přírodních přehrad. Národní park, který byl poprvé otevřen v roce 2009 a byl nominován do seznamu UNESCO, byl symbolem poválečného pokroku Afghánistánu, a jako takový dokonce zaměstnával první strážkyně parku v zemi. V roce 2023 však afghánská vláda vedená Tálibánem oznámila, že národní park bude ženám nepřístupný – údajně kvůli porušování přikázání „umírněnosti“. U vstupů do parku byli rozmístěni bojovníci Tálibánu, kteří dodržování zákazu hlídají.

Tento krok je jenom jedním z mnoha opatření, jejichž cílem je vyloučit ženy v Afghánistánu z veřejného života. Od roku 2021, kdy vládu v zemi znovu převzalo hnutí Tálibán, zakázalo jeho ministerstvo pro mravnost a ctnosti ženám vstup do většiny oblastí veřejného života, upravilo podmínky jejich oblékání a zakázalo jim cestovat na delší vzdálenosti veřejnou dopravou.

Obyvatelé Band-e Amíru uvádějí, že od doby zavedení zákazu v oblasti zeslábl turistický ruch. Prohlídku některých nejúchvatnějších scenérií země si tak prozatím mohou vychutnat pouze ženy, které v malebné oblasti již žijí.