Podle mínění některých šlo o chirurga. Podle jiných o pomateného šílence nebo snad o řezníka, šlechtice, umělce či o přízrak. Vrah, kterého dějiny znají jako Jacka Rozparovače, řádil v Londýně přesně před 136 lety. V následujícím století byl pro všechny tajemnou postavou – temným stínem, jež zhmotňoval lidské obavy a pochybnosti.
Pro pět lidských bytostí však Jack Rozparovač nebyl vzrušujícím přízrakem ani postavou z detektivního románu, ale člověkem, jenž hrůzným způsobem ukončil jejich život. „Jack Rozparovač byl skutečný člověk, který zabíjel skutečné lidi,“ zdůrazňuje historička Hallie Rubenholdová, jejíž kniha The Five (Pět) popisuje osudy jeho obětí. „Nebyl to jenom přízrak.“
Kdo tedy byly jeho oběti? Nejstručnější odpovědí je tento seznam:
1/ Mary Ann „Polly“ Nicholsová, 2/ Annie Chapmanová, 3/ Elizabeth Strideová, 4/ Catherine Eddowesová a 5/Mary Jane Kellyová.
Jejich život nebyl ani jedinečný, ani bezvýznamný. Byl lidský. Tvořil svět Londýna 19. století stejně jako životy statisíce dalších – města, jemuž tyto ženy stály za pozornost až po smrti.
Zpráva o vraždě Annie Chapmanové z Illustrated Police News, 22. září 1888. Nález těla Chapmanové, které neslo stejné stopy smrtelných zranění jako tělo Polly Nicholsové, vyvolal zděšení, protože si Londýňané uvědomili, že po městě chodí sériový vrah.
Hrůza ve Whitechapel
Příběhy všech žen nezačaly v Londýně, ale všechny tam skončily: V přeplněném koutě metropole známém jako Whitechapel, čtvrti v londýnském East Endu, a v jeho okolí.
„Na celém světě pravděpodobně neexistuje taková podívaná jako v tomto obrovském, zanedbaném, zapomenutém velkoměstě ve východním Londýně,“ napsal Walter Bessant v roce 1882 ve svém románu All Sorts and Conditions of Men (Všechny druhy a stavy člověka). „Dokonce je zanedbáváno i svými vlastními obyvateli, kteří dosud nikdy nevnímali svůj osamocený stav.“
Mezi „zapomenuté“ občany Whitechapel patřili i někteří z nejchudších obyvatel města: Imigranti, námezdní dělníci, rodiny, svobodné ženy, zloději – ti všichni se tísnili v přeplněných činžácích, chudinských čtvrtích a chudobincích. Podle historičky Judith Walkowitzové „se Whitechapel v osmdesátých letech 19. století stal ztělesněním sociálních neduhů ‚vyděděného Londýna‘“ – místa, kde se ve viktoriánské představivosti prolínaly hřích a chudoba, jimiž střední vrstvy města pohrdaly.
Whitechapel se v dějiště hrůzy proměnil 31. srpna 1888 v časných ranních hodinách, když bylo na temné ulici objeveno mrtvé, zohavené tělo Polly Nicholsové. Stala se první z pěti obětí Jacka Rozparovače – skupiny žen, jejichž vraždy spolu zřejmě souvisely a odehrály se v krátkém časovém rozmezí.
Skica Mary Jane Kellyové, která vyšla v The Penny Illustrated Paper 24. listopadu 1888. Mary Jane byla nejmladší a nejzáhadnější z obětí Jacka Rozparovače a jako jediná měla tolik prostředků, aby si mohla pronajmout pokoj.
Skica Catherine Eddowesové z ilustrovaného kriminálního časopisu Famous Crimes, Past and Present. Jako dospívající dívka přišla o oba rodiče, než se ocitla v činžácích východního Londýna.
Během následujícího měsíce byly v ulicích East Endu nalezeny další tři zavražděné ženy zabité podobným způsobem: měly podříznutá hrdla a ve většině případů rozříznutá břicha. Některým obětem byly odebrány některé orgány. K páté vraždě došlo 9. listopadu. Tehdy pachatel zabil Mary Jane Kellyovou a znetvořil její mrtvé tělo.
Tento takzvaný „podzim hrůzy“ vyvolal ve Whitechapel i v celém městě paniku a neobjasněná totožnost sériového vraha drama jen umocnila. Tisk dramaticky popisoval šokující ohavnosti, stejně jako životy zavražděných žen.
Polly, Annie, Elizabeth, Catherine a Mary Jane
Pět obětí Jacka Rozparovače sice navždy spojil způsob smrti. Společnou však měly ještě jednu věc: patřily ke spodině londýnské viktoriánské společnosti. V East Endu se protloukaly životem, přicházely z chudobinců, sháněly příležitostné práce a zastavovaly svůj skrovný majetek, aby si mohly dovolit nocleh v noclehárně. Pokud se jim nepodařilo sehnat peníze, spali prostě na ulici.
„Nikdo se nezajímal o to, kdo ty ženy jsou,“ uvádí Rubenhold. „Jejich život byl neuvěřitelně neukotvený.“
Polly Nicholsová dobře znala nejistotu. Narodila se v roce 1845 a v osmnácti letech se vdala, čímž naplnila viktoriánský ideál ženství. Ale poté, co porodila pět dětí, nakonec svého manžela opustila kvůli podezření z jeho nevěry. Posledních roky před vraždou hledala úlevu v alkoholu.
Ilustrace Elizabeth Strideové, která vyšla v The Illustrated Police News v roce 1888. Elizabeth se přistěhovala do Londýna ze Švédska, když jí bylo pouhých 22 let. Byla vdaná a vlastnila kavárnu.
Také Annie Chapmanovou svedl z cesty démon alkohol. Chapmanová se narodila v roce 1840 a většinu svého života strávila v Londýně a Berkshire. Svým sňatkem s Johnem Chapmanem, kočím, v roce 1869 se Annie zařadila do nejvyšší vrstvy dělnické třídy. Alkoholismus, který ještě zesílil po smrti dětí, rozvrátil její rodinný život a Annie skončila na ulici East Endu.
Elizabeth Strideová, narozená ve Švédsku, byla přistěhovalkyně, stejně jako tisíce dalších lidí v East Endu. Narodila se v roce 1843 a do Anglie přišla ve svých 22 letech. V Londýně se Strideová stala novým člověkem: vdala se a stala se majitelkou kavárny.
Catherine Eddowesová se narodila v roce 1842 ve Wolverhamptonu a do Londýna se přestěhovala jako dítě. V patnácti letech přišla o oba rodiče. Většinu dospělosti strávila s jedním mužem, který byl otcem jejích dětí. Před svou vraždou se vrátila do Londýna ze sběru chmele v Kentu, což byl tehdy oblíbený letní rituál londýnských dělníků.
Nejmladší a nejzáhadnější obětí Jacka Rozparovače byla pětadvacetiletá Mary Jane Kellyová. Svému okolí tvrdila, že její kořeny jsou v Irsku a Walesu. Když se usadila v Londýně, dopřávala si malý luxus, jejž ostatní neměly: Pronajala si vlastní pokoj s postelí, který se následně stal jediným svědkem její vraždy.
Dlouholeté přesvědčení, že všechny tyto ženy byly prostitutky, však není celá pravda, jak dokazuje Rubenholdová ve zmíněné knize Pět. Vykonávání tohoto řemesla se prokázalo u dvou – u Strideové a Kellyové. Skutečnost, že všechny byly označeny za prostitutky, svědčí o představě, kterou viktoriánští občané měli o chudých ženách bez domova. „Byly systematicky vyčleňovány ze společnosti,“ uvádí Rubenholdová.
I v případě těchto žen se potvrzuje klasické pravidlo vyšetřovaného zločinu: „chválící soused“. Podle životopisce Roberta Huma je jejich přátelé a sousedé popisovali jako „pracovité“, „veselé“ a „velmi čisté“, i když přinejmenším u Chapmanové se jednalo o případ pokročilého alkoholismu, který následoval po úmrtí jejích dětí.
Dlouhý stín
Nález těla Annie Chapmanové 8. září zvýšil v Londýně paniku, protože její zranění připomínala nelidské zacházení s Polly Nicholsovou o několik dní dříve. Vyšetřovatelé si uvědomili, že oba zločiny pravděpodobně spáchal stejný vrah – a ten byl stále na útěku.
Koncem září obdržela londýnská Ústřední zpravodajská kancelář dopis sepsaný červeným inkoustem, v němž se tvrdilo, že pochází od vraha, který se podepsal jako Jack Rozparovač. (Odkaz výše uvádí text dopisu v angličtině i přístup k dobovému tisku z roku 1888).
Pseudonym Jack Rozparovač pochází právě z tohoto dopisu. Noviny v celém městě toto jméno převzaly a začaly s ním pracovat. Tiskové zpravodajství o vraždách ve Whitechapelu se roztočilo na plné obrátky. Noviny tančily na hranici mezi fakty a fikcí, bez dechu popisovaly každý hrůzný detail zločinů a s nadšením spekulovaly o totožnosti vraha.
Tento tendence přetrvává dodnes, a tak amatérští detektivové i profesionální vyšetřovatelé přicházejí s řadou možných viníků, například umělcem Walterem Sickertem, spisovatelem Lewisem Carrollem, námořníkem Carlem Feigenbaumem nebo Aaronem Kosminskim, holičem z East Endu.
Neustálá fascinace odhalením vraha dlouhodobě vyvolává „dojem, že Jack Rozparovač je jenom hra,“ říká Rubenholdová. Autorka vidí paralely mezi herním zpracováním whitechapelských vražd a současnou posedlostí příběhy skutečných zločinů. „Když přistupujeme ke skutečným zločinům, většinou je vnímáme jako legendy, jako by nebyly skutečné, jako by se nestaly skutečným lidem,“ zdůrazňuje Rubenholdová.
Whitechapelské vraždy zůstávají i po 136 letech nevyřešené a podle Rubenholdové už to tak zůstane navždy: „Nenajdeme nic, co by nám kategoricky řeklo, kdo je Jack Rozparovač.“ Místo toho tyto vraždy svědčí spíše o společenských hodnotách v 19. století a vlastně i ve 21. století.
Sledujte nás v Google Zprávách