Podle vžité představy je opera elitářské a škrobené umění. Takový popis je však v ostrém protikladu k tomu, jak ji vnímali diváci před téměř 400 lety, kdy se stala novým a úchvatným zdrojem zábavy. „Je to jedno z nejúžasnějších rozptýlení, jakého je lidský důvtip schopen,“ poznamenal si anglický spisovatel John Evelyn do deníku poté, co navštívil své první operní představení v roce 1645 v Benátkách.
Kolébkou opery byly Benátky a v době, kdy o ní Evelyn píše, byla na vzestupu. Její představení však nevznikla ve velkých divadlech, jak by se dalo očekávat, nýbrž na soukromých šlechtických dvorech. Slovo opera, jež je zkráceninou výrazu opera in musica, začali kolem roku 1600 používat florentští intelektuálové a umělci, známí jako „Camerata“, podle nichž bylo cílem opery probudit k životu vznešené řecké antické drama.
Představení zpočátku financovala knížata a místní šlechtici z vlastních zdrojů. Dějištěm byly hodovní síně a taneční sály paláců, kam byl vstup povolen pouze na pozvání. Mezi tím, kdo je herec a kdo je divák se příliš nerozlišovalo. Hosté přicházeli se škraboškou na tváři a nezřídka se do děje sami zapojovali. Hlasy a pohyby aktéři nadsazovali s cílem upoutat pozornost ostatních – účast na operních představeních byla prestižní společenskou záležitostí.
Umělecká a společenská revoluce
Na počátku 16. století procházela Evropa „zásadní dějinnou krizí“, jak toto období označil italský politický teoretik 20. století Antonio Gramsci. Došlo k celkové proměně hospodářství a začaly se objevovat nové formy podnikání, které vytlačovaly staré, feudální způsoby hospodaření.
Toto nové ovzduší se promítlo i do uměleckého dění v roce 1637. V Benátkách právě začínal slavný karneval. Ulice města zaplnili návštěvníci i kočovné divadelní společnosti. Dva umělci, hudební skladatelé Benedetto Ferrari a Francesco Manelli, se pod vlivem strhující atmosféry rozhodli napsat operu a její první světovou premiéru uskutečnit v pronajatém Teatro San Cassiano. Představení, které uváděli pod názvem Andromeda, bylo přístupné každému, kdo sehnal peníze na vstupenku. Její cena byla tak nízká, že mohli přijít téměř všichni.
Navzdory počátečnímu rozruchu, který představení vyvolalo, „vstupovala opera do podvědomí diváků spíše pozvolna, než že by je okamžitě nadchla,“ uvádí historik Tim Carter, emeritní profesor na univerzitě v Severní Karolíně. Důvodem byl nejspíš prostý děj. Dvorská opera obvykle vyprávěla jednoduché příběhy bez složitých zvratů. Obsah byl nepodstatný. Cíle dvorské opery byly původně spíše obchodně-společenské než zábavní.
Psát pro měšťanské publikum však znamenalo najít způsob, jak oslovit co nejvíce lidí, jak upoutat jejich pozornost a jak je vtáhnout do děje. Toto umění si ale skladatelé i autoři libret osvojili během prvních dvaceti let od inscenace Andromedy a do konce 17. století stálo ve městě devět operních domů.
Bohaté produkce
Nejenom děj opery vyžadoval změnu. Její přitažlivost měly zvýšit i pestré kostýmy, bohaté kulisy a vynalézavé efekty. Mezi tvůrci, kteří se jimi nejvíce proslavili, vynikal především námořní inženýr a vášnivý divadelník Torelli. Jeho nejznámějším efektem, který ohromoval laiky i odborníky, byly plošiny známé jako „glorie“. Díky nim se zpěváci při představení mohli objevovat jako přeludy vysoko nad jevištěm.
Dalším jeho vynálezem byl důmyslný systém navijáků a protizávaží, jímž dokázal rychle měnit kulisy mezi jednotlivými dějstvími. V roce 1641 se Torelli rozhodl postavit vlastní divadlo, aby mohl své záměry realizovat v plné šíři. Jmenovalo se Teatro Novissimo a stalo se první účelovou operní budovou na světě.
Opera La Venere Gelosa
Činností jeho operní scény se nedávno zabývali divadelní historici. Zjistili, že jejím prvním velkým úspěchem byla „Opera La Venere Gelosa“ z roku 1643. Autorem libreta byl Niccolò Enea Bartolini a autorem hudby Francesco Sacrati. Obrázek nahoře je z druhého dějství hry. Venuše (vlevo) a její přítelkyně Clio (vpravo) sestoupily do pekla, aby požádaly Proserpinu, bohyni podsvětí (uprostřed) o zabití nenáviděné sokyně. Partitura opery se ztratila, ale libreto se dochovalo.
Důležitou součástí této opery byl balet, který odkazoval na antiku. Předlohou opery byly bakchanálie, antické slavnosti, jež vzdávaly hold bohu Bakchovi (Dionýsovi). Řekové při nich tančili a zpívali a z této tradice vycházeli i benátští skladatelé ve svých operních dílech. Rekonstrukce přesné podoby tanců se badatelům nepodařilo, protože se jim nepodařilo dohledat dostatek původních materiálů s podrobnými informacemi o choreografii.
Torelliho scénické návrhy byly senzací. Jeden z jeho současníků, znalec divadelního provozu, Giulio del Colle popsal operu „Il Bellerofonte“, již v Teatro Novissimo hráli poprvé v roce 1642, následujícími slovy: „V mracích se objevili Pallas Athéna a Diana na důmyslném stroji, diváci, kteří nemohli vidět, jak je stroj ovládán, oněměli úžasem.“
K úspěchu opery v Benátkách však přispěl především obrovský talent skladatelů, kteří pro nový žánr skládali. Jmenovitě Claudia Monteverdiho a jeho žáka Francesca Cavalliho. Oba svou hudbou dokázali v posluchačích vyvolávat silné emoce. Cavalli se stal jedním z nejplodnějších benátských skladatelů. Za třicet roků aktivní činnosti napsal v letech 1639–1669 více než dvacet oper.
Na rostoucí popularitě opery se významně podíleli také interpreti. Oblíbení byli zpěváci i zpěvačky – od kastrátů (mužských pěvců, kteří podstoupili kastraci, aby si zachovali vysoké hlasy), jako byl Giuseppe Maria Donati až po proslulé sopranistky, jako byla Anna Renzi. O jedné ze zpěvaček, která v roce 1641 vystoupila v opeře „La Finta Pazza“ (Předstírané šílenství) od Francesca Sacratiho, se říkalo, že zpívá „s něhou, jež branami uší vytahuje posluchačům duši ven z těla do nebes“.
Obchodní rizika
Díky své oblibě mohla opera v Benátkách vzkvétat. Představení se hrála v operních domech, městských sálech i v koncertních síních. Operní kultura šla ruku v ruce s maskami a hudbou tradičního karnevalu. Přesto byla riskantním podnikem z hlediska finančního. Vyžadovala totiž velké počáteční investice, přičemž tržby ze vstupenek jen zřídkakdy pokryly náklady na produkci v prvních letech provozu.
V šedesátých letech 16. století se však operní trh změnil k lepšímu, alespoň z hlediska podnikatelů; ceny vstupenek vzrostly, nejnižší cena odpovídala denní mzdě dělníka, a nejlepší místa v sále se obvykle pronajímaly bohatým rodinám či velvyslancům. Hlediště bylo osvětleno svíčkami a při představení se podávalo občerstvení. Součástí zážitku byl křik, jásot i bučení diváků.
Navzdory popularitě a rostoucí výlučnosti představení museli tvůrci promýšlet dramaturgii. Diváci mívali problém sledovat děj nebo se ztotožnit s postavami. Vynálezem té doby byly komické scény, jejichž kořeny sahají až k italské zčásti improvizované komické formě zvané comedia dell'arte. Toto řešení poskytovalo vítané odbočky vhodné k odlehčení děje. Žertovné postavičky, obvykle nízkého společenského postavení, byly prostředkem, jak oslovit širší publikum. Objevily se komické árie nebo duety, jejichž raným příkladem je Monteverdiho opera „L'in-coronazione di Poppea“ (Korunovace Poppey) z roku 1642, v níž hlavní postava Damigella zpívá komický milostný duet se svým pážetem Vallettem.
Díky těmto a mnoha dalším inovacím si Benátky udržely titul hlavního operního centra až do poloviny 18. století. Vedle Neapole byly střediskem hlavních hudebních škol a nejlepších pěvců v Evropě a mekkou operních představení zůstaly i dlouho poté, co se opera stala celosvětově rozšířenou hudební formou. A zůstávají jí dodnes.
V současnosti probíhá rekonstrukce benátského divadla Teatro San Cassiano, kde se v roce 1637 hrála průkopnická inscenace opery Andromeda. V rámci projektu bude instalována dobová jevištní technika, která umožní použití stejných pohyblivých kulis a speciálních efektů, jaké viděli první diváci v době zrození žánru.
Sledujte nás v Google Zprávách