Benjamin Franklin byl velmi zkušeným cestovatelem. Za svůj dlouhý život – dožil se osmdesáti čtyř let – urazil více než 67 000 kilometrů. Osmkrát přeplul Atlantik. Projezdil Spojené státy jako zástupce pošty. Třetinu života strávil v zahraničí: žil v Londýně, v Paříži, navštívil Kanadu, Irsko, Skotsko, Německo, Nizozemsko a na tři dny také portugalský ostrov Madeira.
Díky cestování se Franklin mohl podívat za hranice puritánského Bostonu svého dětství. Na cestách poznal nejen nové země, ale také to, jak si na svou stranu získat nové lidi. Na základě pečlivého studia jeho spisů a jeho života, dospěl autor tohoto článku k pěti základním ponaučením, která si z Franklinových zkušeností můžeme odnést i my, moderní cestovatelé.
Pohyb rozvíjí představivost
Jedním z mnoha rozporů, které činorodého Franklina charakterizovaly, bylo zjištění, že cestování je vlastně příležitostí se zastavit a získat cenný odstup k přemýšlení. Třeba nápad sjednotit americké kolonie pojal v roce 1754 během dlouhé a nepohodlné cesty kočárem z Filadelfie do Albany. Při plavbě do Londýna zase napsal svoji opěvovanou „Řeč otce Abrahama“ a při další cestě přes Atlantik do Filadelfie se definitivně utvrdil ve svém odporu k britské nadvládě a ve svých šedesáti devíti letech se stal zapáleným americkým rebelem.
Vědec, signatář Deklarace nezávislosti, spisovatel – Benjamin Franklin byl mnohostranný badatel, jehož tvůrčí energii živilo cestování.
Franklin se svým přemýšlením „za pohybu“ přidal k osobnostem jako Charles Dickens či J. K. Rowlingová. „Pohyb má v sobě něco, co podněcuje představivost,“ řekl francouzský filozof a Franklinův současník Jean-Jacques Rousseau: „Jen stěží mohu přemýšlet, pokud zůstávám v klidu; mé tělo musí být v pohybu, aby se rozpohybovala i má mysl.“
Velcí cestovatelé jsou velkými herci
Na cestách – daleko od své rodiny a jejích očekávání – se můžeme cítit nevázaněji a hrát různé role. Franklin tuto možnost velmi brzy pochopil. Do svých rolí se vžíval stejně lehce jako nejlepší z herců. V Londýně hrál úlohu anglického gentlemana, ve Francii se bez paruky a s čepicí z kuní kožešiny proměnil v moudrého zálesáka. Byl tím, co filozof Alan Watts nazval „nefalšovaným padělkem“. Tedy hercem, který téměř nevnímá rozdíl mezi rolí a skutečností.
Improvizace pomáhá v nesnázích
Na svých cestách Franklin uměl zariskovat. Nezřídka vyrážel za dobrodružstvími s nejistým výsledkem. V sedmnácti letech utekl z domova do New Yorku a Filadelfie. Později až do Londýna. Z plánovaných šesti měsíců pobytu bylo nakonec dlouhých sedmnáct let. Když jeho loď do Francie kvůli nepřízni počasí nemohla zakotvit, unesl rybářskou loď, aby se dostal včas na břeh.
Přímo husarský kousek se mu však podařil o osm let později, když opouštěl Francii: kvůli nemoci by nezvládl cestu kočárem z Paříže do Le Havre, a tak přesvědčil francouzskou královnu Marii Antoinettu, aby mu na cestu zapůjčila svůj osobní kočár. Jeho další cennou zkušeností z cest tedy byla improvizace. Své plány, na jejichž realizaci soustředěně pracoval, se naučil průběžně upravovat – stal se mistrem improvizace.
Ne všude je dobře
V mládí si Franklin sestavil seznam třinácti ctností, kterými se hodlal v životě řídit. Jednou z nich byla upřímnost. V dnešní době by však jistě byl nejhorší noční můrou každého hoteliéra. Ve Francii peskoval hostinské za špatné služby. V Anglii označil jeden hotel v Portsmouthu za „žalostnou ubytovnu“, kde byl pochybné kvality i dopisní papír. Město Gravesend označil za „prokleté a nenasytné místo", jehož obyvatelé zkušeně obírali cestující o peníze.
V roce 1774 přednesl Benjamin Franklin obavy amerických kolonistů před radou britských lordů v londýnské kapli Whitehall. V Londýně žil a pracoval sedmnáct let.
Když se mu však nějaké místo zalíbilo, byl stejně vyhraněný. Během svojí šestitýdenní návštěvy Skotska zažíval „čiré štěstí“. Při cestě do Francie v roce 1767 se rozplýval nad krásou Versailles. „Rozsah budov je značný, zahradní průčelí nejúžasnější... množství soch, postav z mramoru a bronzu vynikajícího provedení je nepředstavitelné.“ Franklin však brzy pochopil, že cestování vyžaduje rozvahu, že ne všechny destinace jsou stejně dobré a že milovat každé místo znamená nemilovat žádné. Jeho rada zněla: buďte ve svém hodnocení upřímní.
I špatná cesta může být cíl
Franklin zažil také svůj díl nezdařilých výprav – při své nešťastné cestě do Montrealu, když mu bylo už sedmdesát let, téměř přišel o život. Těmito neúspěchy se však netrápil dlouho. Své neúspěšné momenty vždy proměnil v něco užitečného: Třeba v námět na esej či v dobrou historku pro pobavení přátel, vyprávěnou u sklenky madeiry.
Na jeho další osobní rozvoj mělo vliv jedno obzvláště náročné putování. Bylo mu teprve dvacet let. Plavil se právě z Londýna do Filadelfie. Na palubě byl odhalen karetní podvodník a bezohledný kuchař, který předčasně vyčerpal veškeré zásoby jídla. Vítr foukal jen zřídkakdy, a když foukal, tak špatným směrem. Cesta, která měla trvat čtyři týdny, trvala nakonec přes tři měsíce.
Události, které se staly na palubě, i zkušenosti z dlouhého soužití s ostatními na malém prostoru se Franklin rozhodl využít ve svůj prospěch. Vypracoval si „kodex chování“ a slíbil si, že „od nynějška bude žít ve všech ohledech jako rozumný tvor“. Jeho kodex se skládal ze čtyř jednoduchých pravidel: Zaplať, co dlužíš. Říkej, co si myslíš. Soustřeď se na to, co je důležité. K lidem se chovej laskavě. Franklin, který se v Londýně naloďoval jako nezkušený člověk, dorazil do Filadelfie jako zocelený muž. Tehdy pochopil, že každá nepovedená cesta v sobě skrývá zárodek hodnoty.
