„Někdo žertoval, že jde o ‚čarodějnickou nádobu‘,“ říká Ellen Crozierová, zástupkyně ředitele soukromé školy ve Velké Británii, která si v roce 2021 v depozitáři muzea všimla zvláštní hliněné nádoby, objevené v roce 2004 v odpadním příkopu ze 17. století.
Po podrobném prozkoumání však zjistila, že nádoba obsahuje měděné hřebíky, minci, lidský zub a několik pramenů bíložlutých vlasů, a začala tušit, že by na té žertovné spekulaci mohlo něco být. Odborníci původ nádoby odhadovali na konec 16. století.
„Byla kratší a pevnější než nádoba na víno, měla štíhlé hrdlo, ucho a světlý vzor připomínající hadí kůži. Na rozdíl od ostatních keramických fragmentů byla celistvá a pěkně zachovalá“, uvádí Crozierová.
Čarodějnické nádoby byly na rozdíl od různých talismanů, schovávaných v příbytcích, něco jiného. Jejich přítomnost znamenala obranu před konkrétním, předpokládaným zlem. Nebyly to jenom obecné amulety, nýbrž mnohem cílenější apotropaika: recepty vydané k léčbě konkrétního člověka proti konkrétním obtížím.
Určeny byly „každému, u koho bylo zjištěno, že je očarovaný,“ říká Nigel Jeffries, hlavní odborník Londýnského archeologického muzea (MOLA). Lékařské knihy ze 17. století podle něj obsahují mnoho diagnóz „očarování“ – od dvanáctihodinových záchvatů až po jedení a zvracení špendlíků. V podstatě jakékoliv výstřední chování mohlo být známkou zlovolného ovlivňování jinou osobou. Společným jmenovatelem těchto záchvatů bylo, uvádí Jeffries, že „za prvé, dotyčný nikdy neví, že je očarován, a za druhé, netuší, kdo ho očaroval“.
Vyvařování a ostré předměty
Nejstarší čarodějnické nádoby byly podle Jeffriese obvykle vyrobeny z kameniny, konkrétně z frechenských džbánů z Německa (podle západoněmeckého města Frechen), s nimiž se obchodovalo na anglických trzích. Některé z nich měly obličej „Bartmanna“ (německy – vousatý muž) a přezdívalo se jim „šediváci“ nebo „Bellarminové“ podle neoblíbeného italského kardinála, který vypadal jako tvář na nádobě.
Tento džbán Bellarmine ze 17. století z Lincolnu ve Spojeném království má ikonickou tvář „Bartmanna“ s plnovousem. Tyto kameninové džbány se často používaly jako „čarodějnické nádoby“ a plnily se ostrými předměty nebo tělesnými tekutinami, aby odháněly kletby a zlovolné síly.
Používání těchto nádob jako prostředků proti uhranutí je popsáno v textech jako „The Astrological Practice of Physick (1671)“ a „Saducismus Triumphatus (1681)“. V jedné z nich se například vypráví o ženě ze Suffolku, kterou léčil léčitel nebo „mastičkář“. Jejímu manželovi bylo řečeno, aby „vzal moč své ženy... a zašpuntoval ji v láhvi s hřebíky, špendlíky a jehlami a zakopal ji do země“. Manžel to udělal a ona se začala uzdravovat. Později však rozrušená žena přišla s tím, že lék zabil jejího manžela, který byl – podle ní – čaroděj, jenž ji proklel.
Podle Houlbrookové byl podivný obsah nádob, tedy ohnuté špendlíky, kousky, kosti, moč, založen na „soucitné magii“, která byla podstatnou součástí medicíny 17. století. Tyto předměty symbolicky spojovaly láhev s obětí i čarodějnicí, takže cokoli se „stalo láhvi, stalo se i čarodějnici“, uvádí.
Někteří lidé v nadšení, že odvrátili kletbu, obsah nádoby vyvařili, což mnohdy vyvolalo nebezpečné výbuchy, nebo do nádoby vkládali ostré předměty, jako jsou ohnuté špendlíky, aby zaklínači způsobili bolest.
Nádoby pak lidé zakopávali na mírně vyhřátých místech, například pod ohništi. Častými místem uložení však byly také břehy řek, příkopy a kostelní dvory, podotýká Houlbrooková.
V chaloupce i v církevních objektech
Jedním z možná nejzmatenějších aspektů čarodějnických nádob je jejich název. Podle Jeffriese byl termín „čarodějnice“ s těmito nádobami spojován až od čtyřicátých let 19. století. V 17. století bylo uhranutí považováno za běžnou součást života. „Čarodějnické nádoby jsou do značné míry spojovány s doménou čarodějnictví, ale to je v podstatě proto, že si všichni špatně vysvětlovali důkazy,“ říká Jeffries.
Houlbrooková a Jeffries pracují od roku 2019 na projektu pro archeologické muzeum v Londýně, jehož cílem je čarodějnickým nádobám lépe porozumět.
Výzkum obou vědců, který bude brzy publikován v knize Bottles Concealed and Revealed (Čarodějnické nádoby: skryté a odhalené), naznačuje, že se čarodějnické nádoby používaly spíše v medicíně než k pronásledování čarodějnic, přičemž tento rozdíl se postupem času pouze stíral.
Navzdory tomu, že jsou čarodějnické nádoby spojovány s venkovskou pověrčivostí, nebylo jejich používání omezeno na jednu společenskou třídu. „Určitě je najdeme i v městských lokalitách,“ říká Houlbrooková, „na panských sídlech, dokonce i v církevních objektech. Nejen v chudých chaloupkách.“
Ačkoliv byly čarodějnické nádoby objeveny i ve Spojených státech, nejstarší z nich se soustřeďují ve východních a jihovýchodních částech Nové Anglie, kam byly pravděpodobně přivezeny z Evropy, což Jeffries přičítá silné kulturní vazbě. „I V Nizozemsku jsou v 16. století doloženy stejné praktiky, například vaření moči, nehtů a vlasů, ovšem v kovových hrncích," uvádí.
Další nálezy určitě přijdou
Během projektu MOLA Jefriesův tým prováděl rentgenování nádob, nasazoval hashtagové výzvy a neporušené nálezy odšpuntovával v přímém přenosu na Facebooku - ale i nadále by rád udělal něco „trochu foremnějšího“.
„Bylo by úžasné najít nádobu stále zapečetěnou in situ. Pořádně ji vykopat, nechat otestovat moč a podobně. Zatím jsme neměli příležitost to udělat.“ Jeffries dodává, že „naprosto nepochybuje o tom, že jich desítky“ zůstávají stále ukryty v krbech starých budov na východě Anglie.
