Když Samuel L. Clemens, známější jako Mark Twain, navštívil v roce 1867 Florencii, vykonal svědomitou návštěvu městských muzeí, kostelů a hrobek. Když však stanul u řeky Arno, začalo mu vadit, že Italové trvají na tom, že je to řeka, a ne potok. „Všichni tomu říkají řeka a upřímně si myslí, že to řeka je – ti temní a zatracení Florenťané,“ bručel. „Je možné, že za měsíc vstoupím do Florencie za šťastnějších okolností a zjistím, že je celá krásná, celá přitažlivá. Ale teď se mi na to nechce vůbec myslet.“

Cestování přináší vzpomínky a rozšiřuje obzory. Může být však také zdrojem nepohodlí, stesku po domově a pocitu duševního přetížení. U některých lidí mohou tyto rozpaky přerůst až v úzkost, kdy putování po cizích krajích – namísto toho, aby umožňovalo odstup od běžných starostí a radost z bohatosti světa – zhoršuje, či dokonce vyvolává psychické potíže.

Původ termínu „kulturní šok“

Nejdříve dobrá zpráva: při pohybu v cizí kultuře je normální cítit se nepříjemně, a to i na dovolené, na kterou jste se těšili. Cítit rozpaky, vykořenění a duševní přetížení je mezi cestovateli tak běžné, že se pro to vžilo označení „kulturní šok“. Ačkoli tento termín existuje již dlouho, je to zastaralý způsob, jak tyto problémy s přizpůsobením se popsat, říká Susan B. Goldsteinová, profesorka psychologie na univerzitě v Redlands. Podle ní termín „kulturní šok“ znamená dramatickou, neočekávanou a negativní událost.

Od nepohodlí ke kulturní kompetenci

Ze všech možných definic „kulturního šoku“ si asi největší publikum získala ta od kanadského antropologa Kalerva Oberga, kterou autor napsal v reakci na svou vlastní multikulturní zkušenost a rostoucí zájem o kulturní výměnu po druhé světové válce. Oberg v ní hovoří o procesu adaptace jako o „nemoci z povolání lidí, kteří byli náhle přesazeni do ciziny“ – „nemoci“, která se vyvíjí od fáze líbánek přes odmítání nového prostředí až po plné přizpůsobení se novému prostředí.

V sedmdesátých letech 20. století mnoho výzkumníků přijalo myšlenku, že podobně jako tělesné nemoci i kulturní šok prochází pozoruhodně uceleným a univerzálně platným souborem fází. Oproti tomu některé moderní výzkumy mají za to, že zkušenosti s takzvanou „akulturací“ jsou individuálního rázu, nikoli univerzálního.

„Lidé zažívají svoje vzestupy a pády, ale postupem času se většinou v nové kultuře zorientují a zvyknou si na ni,“ říká Goldsteinová. A přestože mnozí připisují příčiny kulturního šoku hostitelskému prostředí. Stejně důležitá jsou však i vnitřní očekávání a odlišnosti cestovatele.

Cestování a duševní onemocnění

Očekávání cestovatele hrají zásadní roli u některých dramatičtějších forem kulturního šoku. Zajímavým příkladem je takzvaný „jeruzalémský syndrom“. Jedná se o stav pozorovaný u některých turistů v Jeruzalémě, jejichž psychologické nastavení se po návštěvě Svaté země překlopí z funkčního realismu do jakési náboženské psychózy. Toto duševní rozladění, které ve třicátých letech 20. století označoval izraelský psychiatr Heinz Hermann jako „jeruzalémskou horečku“, byl mezi turisty pozorován již řadu let předtím.

Příběhy o duševním vyšinutí a religiozitě poutníků se tradovaly celé 19. a 20. století, píše historik medicíny Chris Sandal-Wilson, a zprávy o „náboženských mániích“ a „cvocích“ byly mezi mnoha turisty v oblasti běžné. V roce 2000 izraelští psychiatři uvedli, že ročně se setkávají v průměru až se 100 pacienty, u nichž se tváří v tvář „městu, které vyvolává pocit svatosti, historie a nebes“, projevil „jedinečný psychiatrický fenomén" zahrnující bludy, magické myšlení a obsedantní psychózy.

Mezitím se u dalších turistů objevuje podobný syndrom, který je úzce spjat s jinou oblíbenou destinaci. V roce 2004 popsal japonský psycholog Hiroaki Ota vlnu 63 hospitalizací u japonských turistů v Paříži, u nichž se vyskytly „akutní, nebo dokonce násilné“ epizody bludů charakterizované blouděním, úzkostí a disociací. Toto „patologické cestování“ bylo rychle označeno jako pařížský syndrom.

Navzdory jejich popisu v odborných kruzích nejsou tyto syndromy chápány jako rozšířené psychiatrické poruchy ani nemají své číslo v seznamu psychiatrických diagnóz. Stejně jako v něm nenajdeme ani Stendahlův syndrom, pojmenovaný podle slavného francouzského spisovatele, který popisuje stav související s cestováním, kdy člověk zažívá intenzivní fyzické příznaky úžasu nebo omdlévá při setkání s krásným uměním nebo architekturou.

Podle Goldsteinové je počet lidí, kteří při cestování zažijí psychózu, poměrně nízký. Autorka pochybuje i o tom, že by cílová destinace měla tak velkou roli jako sám „pacient“. Cestování je svým způsobem stresující a může zhoršit již existující duševní stavy, přičemž náboženská poutní místa mohou přitahovat osoby s duševním onemocněním, které si intenzivní náboženské přesvědčení přinášejí již s sebou z domova.

Očekávání a realita

Jak již bylo naznačeno, očekávání cestovatelů mohou situaci ještě zhoršit, a pokud se očekávání a zážitky nesladí, mohou být výsledkem nepříjemné pocity, či dokonce psychické potíže. Goldsteinová uvádí, že u mnoha lidí, kteří trpí pařížským nebo jeruzalémským syndromem, představa o cílové destinaci neodpovídá „realitě“, což může vést k závažnějším příznakům.

Výsledek: Psychická nepohoda na cestách je běžná, ale stres nikoliv. Podle Goldsteinové platí, že cestovatel by měl vyhledat odbornou pomoc, pokud jsou jeho potíže dlouhodobého rázu, pokud se časem zhoršují nebo jestliže stres způsobený cestováním zhoršuje jejich fyzické či každodenní fungování.

Pokud jde o Marka Twaina, tak ten své pocity tísně a rozladění dokázal při cestování překonat a literárně zúročit. Svou cestu po Evropě nakonec dokončil, přičemž ve svých nejprodávanějších cestopisných memoárech slavně poznamenal, že cestování je „smrtelné pro předsudky, fanatismus a úzkoprsost“. Se správným přístupem a ochotou vyhledat odbornou pomoc, pokud ji potřebujete, je více než pravděpodobné, že se i vy dokážete přizpůsobit a prospívat v novém prostředí, vybudovat si nové vzpomínky – a odolnost – s každým novým razítkem v pase.