V době, kdy se králům stavěly velké pyramidy, umělo psát a číst asi jedno procento všech obyvatel země na Nilu. A v podstatě všichni z tohoto jediného procenta působili na různých pozicích ve správě země. Dnes je gramotných dospělých Egypťanů o sedmdesát procent více.
Běžná praxe: žvýkání
Nejčastějším psacím náčiním ve starém Egyptě bylo tenké pero ze stébla sítiny (Juncus rigidus a Juncus acutus L.). Jsou to vlhkomilné rostliny tvořené trsy tenkých stébel, přičemž dvaadvacet druhů roste také u nás v mokřadech a ve vlhkých lesích.
Stéblo bylo ale potřeba poupravit, aby se s ním dalo dobře psát, a tak se egyptští úředníci dost často věnovali žvýkání – konec stébla rozžvýkáním upravovali do podoby štětečku. Když byl štěteček po čase psaní již příliš rozčepýřený, stačilo stéblo seříznout a užvýkat si nový.
Pero mělo průměr asi 15 milimetrů a dnes také víme, že při psaní ho úředníci drželi asi 3–6 centimetrů od psacího konce.
Teprve na sklonku faraonského Egypta, kolem roku 100 př. n. l., se postupně ujalo rákosové pero řeckého původu (Phragmites communis). Způsob, jakým bylo seříznuté, umožňovalo při psaní měnit náklon i přítlak pera.
Nástěnná výzdoba hrobek z doby stavitelů pyramid ukazuje charakteristický detail, když písař právě neměl nic na práci a potřeboval mít volné ruce – vyobrazuje písaře s perem odloženým za uchem.
Úřední dokumenty
Staří Egypťané psali nejčastěji na papyrus. Někdy jako médium pro zápis používali také ostraka, což jsou keramické střepy či vápencové úlomky, anebo dřevěné tabulky. Výběr materiálu vždy závisel na účelu zápisu.
Šlo-li o úřední, administrativní, literární či vědecké texty, zapsal je písař na papyrus a hotový zápis byl archivován v truhlách. Na ostraka se zapisovaly krátké texty. Dřevěné tabulky potažené štukem byly určené pro opakované použití – písaři si na nich cvičili písmo nebo na ně kreslili.
Sečteno a podtrženo červeně
Nezbytným pracovním vybavením úředníka byla písařská paleta. Měla zpravidla úzký obdélný tvar a byla opatřena dvěma dolíky pro černý a pro červený inkoust a také prostorem, který sloužil jako pouzdro na sítinová pera. Psaní černou barvou převažovalo. Písaři jí zvýrazňovali nadpisy a důležité pasáže v textu, v účetnictví sloužila pro součty či jiné administrativně významné položky.
Důležitými pomůckami byly také kalamář, ve kterém si písař ředil inkoust či omýval štětce, a brašna, do níž vytvořené dokumenty uložil. Zatímco o podobě písařských palet a kalamářů mají egyptologové jasnou představu díky archeologickým výzkumům, u brašen jsou odkázáni pouze na vyobrazení písařů na stěnách hrobek. Brašny se totiž vyráběly z lehkých materiálů rostlinného původu, takže se časem rozložily a dnes už je během archeologického průzkumu není možné najít.
S písařskou paletou a kalamářem se někteří písaři dokonce dávali pohřbít.
Písařská paleta s vysouvacím víčkem vyrobená z egyptského alabastru byla uložená do sarkofágu k tělu zesnulého písaře Pepiancha; 6. dynastie, Abúsír.
Česká expedice objevila v pohřební komoře písaře Intiho Pepiancha písařskou paletu z egyptského alabastru, která měla i pouzdro na sítinová pera. Vysouvací víčko ze stejného materiálu se dochovalo jen zčásti.
Tato psací pomůcka byla uložena do vápencového sarkofágu přímo k tělu zesnulého Intiho Pepiancha, jenž působil jako „inspektor písařů královských dokumentů v (králově) přítomnosti“. Titul je v hieroglyfickém písmu vyrytý na měděných nádobách, které byly součástí Intiho pohřební výbavy. Kosterní ostatky svědčí o tom, že jeho profesní kariéra byla poměrně krátká, neboť zemřel v mladém věku mezi dvacátým až třicátým rokem.
Egyptské „psací písmo“
Na všechny uvedené druhy médií pro zápis písaři psali hieratickým písmem, vlastně šlo o „psací hieroglyfy“. Tento typ písma volili staří Egypťané pro rychlý zápis stejně jako my dnes upřednostňujeme psací písmo před tiskacím, když potřebujeme napsat něco rychle.
Tesáno do kamene, psáno na papyrus, jak napovídá název knihy egyptologa profesora Zbyňka Žáby, provedení jednotlivých znaků hieroglyfického písma zabíralo mnohem více času.
Hieroglyfické znaky se tak nejčastěji objevují na stěnách hrobek a chrámů a na předmětech, které v nich byly uloženy. Na hieroglyfické výzdobě se proto kromě písařů podíleli především řemeslníci zdatní v práci s kamenem, se dřevem či s kovy.
Neferovo ztracené pero
V několika hrobkách vysoce postavených úředníků byly nalezeny sochy, které je zachycují jako písaře. Tyto písařské sochy jsou poměrně vzácné. Představují vrcholná umělecká díla doby stavitelů pyramid a vyznačují se precizním propracováním do nejmenších detailů.
Pojďme se na jednu takovou sochu podívat zblízka. Dokonalé provedení písařské sochy zpodobňující vysoce postaveného hodnostáře Nefera, kterou český egyptologický tým objevil v jižním Abúsíru v roce 2012, je patrné v rysech v jeho tváři, ve stavbě těla a svalstvu.
Takzvaná písařská socha. Dokonale propracovaná plastika zpodobňuje vysoce postaveného hodnostáře Nefera.
Postava písaře je ztvárněna v sedu se zkříženýma nohama. Suknici má v této pozici napnutou, takže vytváří pevnou podložku pro rozvinutý papyrus, na nějž úředník píše. Zatímco levou rukou Nefer rozvinuje svitek, v pravé ruce původně držel pero.
Možná vás napadne: Jak to můžou ti egyptologové vědět? Není to trochu pohádka? Když se pozorně podíváme mezi Neferův palec a ukazováček, uvidíme otvor, do něhož bylo vloženo sítinové pero, které však podlehlo zubu času a rozložilo se.
Gabriele Piekeová, německá kolegyně českých egyptologů, jež byla k výzkumu přizvána jako odbornice na staroegyptské sochy, vložila Neferovi do ruky nápodobu tehdejšího pera. V tu chvíli na nás socha mohla promluvit stejně, jako to bylo záměrem před 4 500 lety. Na fotkách tak můžeme vidět, jak socha původně působila.
Gramotnost jen pro vyvolené
Kdo se v době stavitelů mohl stát písařem? Jak dlouho se písař připravoval na své povolání? Předpokládá se, že gramotných obyvatel tehdejšího Egypta bylo asi jedno procento. Synové v rodinách nejvyšší vrstvy společnosti zpravidla kráčeli ve šlépějích otců. Tyto děti se od útlého dětství učily číst, psát a počítat.
Z několika málo životopisných nápisů, které se do dnešní doby dochovaly, víme, že se dokonce učily společně s královskými dětmi na královském dvoře. Přesně nevíme, jak dlouho taková výuka trvala, ale jakmile se mladík stal gramotným, začal působit na základní pozici v některém z úřadů. Postupně sbíral zkušenosti a vypracovával se v hierarchii úřadu výše. Mohl zastávat dokonce několik pozic na různých úřadech.
Postavení písařů ve starověkém Egyptě bylo velice vážené, však se mu mohlo věnovat pouhé jedno procento obyvatel. O tomto významu svědčí také tehdejší literární žánr, takzvaná naučení, která poukazují na výhody písařského povolání a vyzdvihují ho nade všechna ostatní.
Zdroje:
- Veronika Dulíková