Francis Ford Coppola pracoval na svém epickém sci-fi fantasy dramatu Megalopolis od počátku 80. let.
Čerstvě po úspěchu filmu Apocalypse Now, Coppolu zaujal příběh Lucia Sergia Katiliny, který se v roce 63 př. n. l. snažil násilím svrhnout konzuly římské republiky, v jejímž čele stál Marcus Tullius Cicero. Tento pokus o státní převrat je znám jako Katilinovo spiknutí.
Coppola chtěl konflikt dvou ambiciózních mužů s velmi odlišnými ideály zasadit do moderního New Yorku, aby mohl vést paralely mezi počátkem konce Římské republiky a současnými Spojenými státy.
Na besedě s novináři v New Yorku před premiérou filmu Megalopolis 23. září Coppola poznamenal: „Dnes je Amerika Římem a chystá se projít stejnou zkušeností, a to ze stejných důvodů, jako Řím ztratil republiku a skončil s císařem.“
Coppola tak urputně zdůrazňoval podobnosti mezi Římskou říší a USA, že hlavní postavy filmu pojmenoval po Katilinovi a Ciceronovi.
Ve filmu Megalopolis, Giancarlo Esposito hraje starostu Franklyna Cicera, který řídí chátrající město „Nový Řím“ a střetává se s idealistickým architektem Cesarem Katilinou (Adam Driver). Když Katilina dostane povolení přestavět město pomocí Megalonu, materiálu, který mu umožňuje ovládat prostor a čas, najme Cicerovu dceru Julii (Nathalie Emmanuel), aby vytvořila udržitelnou utopii.
Obraz italského malíře Cesare Maccariho zobrazuje Cicerona, jak v senátu odsuzuje Katilinu. Spiknutí s cílem svrhnout Cicerona inspirovalo Francise Forda Coppolu k natočení filmu Megalopolis.
Proč byli Cicero a Katilina v rozporu
Římská verze Cicerona byla „novým mužem, to znamená, že byl prvním z rodiny, který vstoupil do římské politiky,“ vysvětluje Josiah Osgood, profesor klasických věd na Georgetownské univerzitě a specialista na římské dějiny.
Katilina byl patricij z významné rodiny. Bojoval po boku římského generála Sully, kterému pomohl zvítězit v první velké občanské válce v Římě, a poté stoupal po politických žebříčcích.
V roce 64 př. n. l. se Katilina ucházel o post jednoho ze dvou římských konzulů. Jednalo se o nejvyšší volené veřejné funkce v Římské republice, konzulové zastávali jednoleté funkční období a byli každoročně voleni centuriátním shromážděním. Katilinu obvinil z korupce a porazil ho Cicero.
„Za normálních okolností by nový člověk funkci konzula nezískal,“ dodává Osgood.
Rozpačitý a zoufalý Katilina se o post konzula znovu ucházel v roce 63 př. n. l. „V té době už byli s Ciceronem zapřisáhlí nepřátelé a Cicero dělal vše, co mohl, aby Katilinu zastavil,“ říká Osgood.
Katilinu volební kampaň také zadlužila.
„Římské volby byly nesmírně nákladné, protože byly extrémně zkorumpované,“ říká Edward Watts, profesor historie na Kalifornské univerzitě v San Diegu. „Vyžadovaly, abyste si půjčili spoustu peněz a vynaložili velké množství hotovosti ve snaze koupit si podporu lidí. Myšlenka byla taková, že když získáte místo konzula, můžete pak někde získat velení nebo vládnout provincii a pak ty peníze vydělat zpět. Ale když prohraješ, jsi v háji.“
Pro Katilinu byly tyto porážky o to horší, že v té době „některé starší rody s hlubokou historií zažívaly těžké časy“, říká Richard Saller, americký klasik a bývalý prezident Stanfordovy univerzity. „Katilina nesnášel nové výrostky, jako byl Cicero, s nimiž měl problém finančně držet krok.“
Jak byl Katilina poražen?
Vzhledem k tomu, že Cicerona podporovali bohatší Římané, kteří půjčovali peníze, aby měli vlastní příjmy, přijal Katilina populističtější a radikálnější poselství a trval na tom, že zruší dluhy a zmírní dluhovou krizi. Když Katilina prohrál další volby, stáhl se do severní Itálie, zformoval armádu z veteránů z první občanské války a zadlužených zemědělců. Plánoval pochod na Řím, aby se mohl násilím stát konzulem.
V lednu 62 př. n. l. byl však v bitvě u Pistorie poražen Římskou republikou. Římský historik Sallust později napsal, že „Katilina byl opovrženíhodný, skutečná hrozba pro republiku, která představovala vše, co bylo v Římě špatné“, protože se věnoval demagogii, říká Osgood.
Ve filmu Megalopolis se Coppola zaměřil na Katilinovy ambice zbavit nižší vrstvy dluhů, aby z něj udělal sympatickou postavu. Ve svém režisérském prohlášení k filmu Coppola vysvětluje: „Přemýšlel jsem, zda tradiční zobrazení Katiliny jako ‚zlého‘ a Cicerona jako ‚dobrého‘ musí být nutně pravdivé... Protože příběh vypráví přeživší, napadlo mě, co když to, co měl Katilina v plánu pro svou novou společnost, bylo přeskupení těch, kteří byli u moci, a dokonce mohl být ve skutečnosti ‚vizionářský‘ a ‚dobrý‘, zatímco Cicero možná mohl být ‚reakční‘ a ‚zlý‘.“
Saller uznává, že zprávy o katilinském spiknutí jsou „ciceronocentrické“ a „z pohledu historika existují důvody domnívat se, že jsou tendenční“.
V roce 1969 Robin Seager tvrdil, že „Cicero spiknutí skutečně vyrobil a dohnal Katilinu k násilí, ale jeho názor není široce přijímán,“ dodává Saller.
Coppolovo poselství pro moderní dobu
Po Katilinově spiknutí byl Cicero nakrátko vyhnán do exilu kvůli tomu, jak vykonával spravedlnost vůči členům převratu, zejména zabíjel Katilinovy spolupracovníky bez soudu. Spiknutí odhalilo, jak rozsáhlá byla chudoba a zadluženost římské společnosti, vytvořilo v senátu atmosféru paranoie, a nakonec je považováno za první krok k občanským válkám, které ukončily římskou republiku a položily zíáklady pro nástup principátu a císařství.
Watts i Osgood vidí určité podobnosti mezi pozdní římskou republikou a současnou politickou rétorikou USA. „Myslím, že došlo k výrazné ztrátě důvěry v integritu systémů,“ říká Watts.
Saller však zůstává k takovým paralelám skeptický. „Ústavní situace v USA a v Římě se velmi, velmi liší. Jednou z věcí, které Řím neměl, bylo něco podobného jako náš Nejvyšší soud. Ať už si myslíme, že máme s naším současným Nejvyšším soudem jakékoli problémy, Římská republika neměla žádný institucionální způsob, jak řešit rozpory mezi předními senátorskými generály v jejich soupeření o moc.“
Esposito se nakonec domnívá, že Megalopolis je varovným příběhem: „Ve filmu zazní věta: 'Nedovolte, aby přítomnost zničila věčnost'. To je tak silná myšlenka, kterou je třeba mít právě teď na paměti. Film je výzvou k naději, k tomu, abychom mysleli více než jen na sebe.“
