Historicky se ženy, které ztělesňovaly odvahu, nezávislost a neokázalé sebevyjádření, setkávaly s obdivem i s kritikou. Dnes se podobné ženy těší svobodám, o kterých se jejich předchůdkyním ani nezdálo. Stále však žijeme v prostředí, kde může být jejich nezávislost zneužívána, a to i v době, kdy je hranice mezi „jin a jang“ a jejich – chtělo by se říci přirozenými úlohami – méně zřetelná než kdykoliv předtím.
Kleopatřin milostný život souvisel s politikou
Kleopatra VII, poslední egyptská faraonka, je pravděpodobně jedním z typických příkladů silných žen v historii. Zatímco Řím válčil a expandoval, ona se snažila ochránit své království. A tak se politicky i milostně spojila se dvěma vlivnými Římany: nejprve s Juliem Caesarem a poté s Markem Antoniem.
Budoucí císař Augustus se během svého nástupu k moci snažil Kleopatru a Antonia porazit. Cílem bylo pošpinit pověst egyptské královny a vykreslil ji jako zhýralou, zkorumpovanou a prostopášnou cizinku. Podobně ji líčí i někteří římští autoři – spisovatel druhého století Cassius Dio se vysmíval její „neukojitelné vášni a nenasytné chamtivosti“. Pro básníka Propercia byla „chlípná“ a „královna-nevěstka“.
Z konkubíny čínskou císařovnou
Wu Ce-tchien, jediná císařka v čínských dějinách, se dostala z prostopášného lože až na trůn díky svému obratnému manévrování ve složitých politických vodách Číny za dynastie Tchang, v níž dominovali muži.
Wu Ce-tchien, vůbec první čínská císařovna, se konkubínou císaře Tchaj-cunga z dynastie Tchang stala už jako dospívající dívka. Později navázala poměr s manželovým synem, který v roce 649 nastoupil na trůn jako císař Kao-cung. Wu se pak dočasně stala i jeho konkubínou.
Wu Ce-tchien byla vzdělaná, inteligentní a ctižádostivá a brzy se stala Kao-cungovou vlivnou poradkyní. Po jeho smrti v roce 683 se chopila moci a stala se císařovnou-vdovou.
Téma prostitutky, která si razí cestu do nejvyšších kruhů, zaujalo i pozdější kritiky této čínské vládkyně, již však většinou zdůrazňovali její milostné eskapády a opomíjeli její vladařské úspěchy. Podobný jev – který vnímá jako určitou nespravedlnost – popisuje i autor Keith McMahon v knize Women Shall Not Rule: Imperial Wives and Concubines in China from Han to Liao (Ženy nemají vládnout: Císařovny a konkubíny v Číně za vlády dynastií Chan až Liao). Podle něj jsou tyto zvěsti o císařovně pouze smyšlené, aby „zveličovaly Wuinu přitažlivost pro mladé muže a líčily ji jako eroticky nenasytnou bytost. Její úspěchy jako vládkyně se tak staly až druhořadými.“
Lucrezia Borgia uměla víc než jenom pořádat večírky
Lucrezia Borgia, zobrazená na této bronzové minci, byla často zobrazována jako svůdkyně. Byla to ale zkušená diplomatka a správkyně, která dovedla sladit rodinné povinnosti s vlastními ambicemi.
Italská šlechtična Lucrezia Borgia se narodila v roce 1480 jako nemanželská dcera budoucího papeže Alexandra VI.
O členech její rodiny se říkalo, že jsou poživační zhýralci. Písemná zmínka, která by to potvrzovala, může být například svědectví kronikáře Johanna Burcharda, který uvádí, že se Borgia v říjnu 1501 osobně zúčastnila večírku ve Vatikánu, na kterém se konaly orgie. Jeden její současník zase Borgiino vystupování popisuje jako „skromné“ a „půvabné“. O jejích jiných vlastnostech, jako například schopnosti prosadit se svědčí to, že v době dočasné otcovy absence převzala vedení vatikánských úřadů.
Břemeno složitých rodinných povinností Borgia nesla i tím, že byla nucena se vdát. Její manželství s prvním manželem Giovannim Sforzou však na příkaz rodiny skončilo anulováním sňatku a jako důvod zrušení byla uváděna manželova impotence. Odvetou za toto prohlášení bylo tvrzení manžela o incestním vztahu manželky s jejím otcem. Tento údajný mýtus přežil i Borgiinu smrt.
Georgiana, vévodkyně z Devonshiru, hazardovala v životě i politice
Georgiana Spencerová (1757–1806), pozdější vévodkyně z Devonshiru, na obrázku ve věku 25 let. Tento obraz z 18. století zachycuje Georgianu Spencerovou, významnou společenskou a politickou aktivistku, která byla známá svým nekonvenčním životním stylem, včetně veřejné podpory strany Whigů a otevřeného manželství.
V roce 1774 oslavila Georgiana Spencerová své 17. narozeniny sňatkem s Williamem Cavendishem, vévodou z Devonshiru. Jejich soukromý život byl nekonvenční. O tom svědčí například to, že od roku 1782 s nimi v domácnosti otevřeně žila manželova milenka.
Georgiana však stejné svobody jako její manžel neměla. Někdy kolem roku 1789 si začala románek s budoucím premiérem Charlesem Greyem a v roce 1791 s ním otěhotněla. Rozezlený vévoda dovolil své ženě, aby se k němu vrátila ovšem pod podmínkou ukončení těhotenství i vztahu s Greyem. Georgiana souhlasila, ale svému příteli o tom napsala. „Tím, že jsem ho navždy opustila, jsem opustila své srdce a duši.“
Navzdory svému soukromému trápení žila Georgiana aktivním společenským životem a navštěvovala městské taneční sály a účastnila se hazardních her. V době její smrti v roce 1806 se Georgianiny dluhy vyšplhaly na dnešní ekvivalent více než 5 milionů dolarů.
Do společenského hledáčku se dostala svoji nadšenou podporou strany Whigů a veřejně agitovala v její prospěch, ačkoliv jako žena neměla volební právo. Jedna z tištěných satir z roku 1784 zobrazuje Georgianu, jak si ulevuje na konkurenčního kandidáta. Jak tvrdí historička umění Cindy McCreeryová v knize The Satirical Gaze: „ukazuje, že zapojení vévodkyně do politiky ohrozilo její ženskou skromnost i důstojnost“.
George Sandová jako autorka vlastního života
George Sandová, průkopnická francouzská spisovatelka a odpůrkyně společenských konvencí, se stala se jedním z nejvlivnějších literárních hlasů 19. století.
V roce 1832 přijala 27letá Aurore Dupinová pseudonym George Sandová a stala se jednou z nejméně konvenčních spisovatelek francouzské literatury.
Ačkoli se Sandová vdala a měla děti, nakonec se s manželem rozešla a přestěhovala se ke svému milenci Julesi Sandeauovi. Po něm následovali další partneři, například klavírista Frédéric Chopin a básníci Alfred de Mussete a Charles Didier.
Kromě neobvyklého partnerského života Sandová milovala život podle vlastních pravidel. Kouřila doutníky, žila nočním životem a nosila pánské oblečení. Kritici i obdivovatelé upínali svou pozornost zejména k otázce její ženskosti a sexuality. Alexandre Dumas ji nazýval „tím hermafroditním géniem“, zatímco Gustave Flaubert věřil, že je příslušnicí „třetího pohlaví“.
Sledujte nás v Google Zprávách