Téměř před šedesáti lety archeologové objevili v podzemní nádrži v Chichén Itzá, jednom z nejdůležitějších měst starých Mayů, úložiště lidských kostí. Nádrž byla propojena s jeskyní, která se nacházela jen několik set metrů od mayského posvátného „cenotu“ – zaplaveného propadliště naplněného ostatky stovek lidských obětí.
Když byla nádrž neboli chultún na mexickém poloostrově Yucatan v roce 1967 objevena, archeologové zjistili, že do ní byly v průběhu osmi staletí ukládány ostatky mladých dospělých a dětí. Vědci předpokládali, že většina z nich jsou mladé ženy – v té době se mělo za to, že Mayové při svých rituálních obětech upřednostňovali ženské oběti.
Nová studie DNA však tento předpoklad vyvrací. Podle ní patří všech 64 lidských ostatků v jeskyni mužským obětem, z nichž mnozí jsou bratři a bratranci ve věku od tří do šesti let – s relativně vysokým zastoupením jednovaječných dvojčat.
„Nečekali jsme to,“ říká archeogenetik Rodrigo Barquera z německého Institutu Maxe Plancka a hlavní autor studie popisující analýzu uveřejněnou v časopise Nature. „Tradičně jsou tyto druhy pohřbů v mezoamerické archeologii spojovány s obětinami plodnosti a těmi jsou obvykle ženy.“
Pohled na reliéfní výjevy na Plošině lebek v Chichén Itzá v Mexiku. Mayové praktikovali obětní rituály, aby si získali přízeň bohů. Lidskými oběťmi je žádali o bohatou úrodu, déšť či vítězství ve válce.
Hromadný pohřeb
Barquera a jeho kolegové se nyní – s odstupem času – znovu zaměřili na kosti nalezené ve vodní nádrži a v jeskyni v roce 1967. Podle nové analýzy v nich bylo v letech 500 a 1300 našeho letopočtu pohřbeno více než 100 lidí.
Největší část mrtvých zde byla pohřbena před rokem 900 – tedy zhruba v době, kdy bylo Chichén Itzá nejdůležitějším městem severní mayské nížiny. Tato zeměpisná oblast zahrnuje území dnešního mexického poloostrova Yucatan, severní Guatemaly a Belize.
Dřívější antropologické studie odhalily, že oběťmi byly většinou batolata a malé děti, ale toto je poprvé, kdy byla analyzována jejich DNA, říká Barquera. Kromě zjištění, že šlo pouze o chlapce, vědce překvapilo i to, že mnohé z obětí byly blízce příbuzné: nejméně čtvrtina z nich byla bratrem či bratrancem jiného chlapce pohřbeného v téže jeskyni. Mezi oběťmi byly i dva páry jednovaječných dvojčat – jednovaječná dvojčata se rodí jen asi v 0,4 % případů. Nález dvou párů takových dvojčat mezi 64 oběťmi tedy představuje statisticky mnohem vyšší zastoupení, než aby to byla pouhá náhoda, poznamenává Barquera.
Hrdinská dvojčata
Nevíme, nakolik byly lidské oběti mezi Mayi skutečně rozšířené, ačkoliv existuje mnoho zpráv o obětování lidí z doby po příchodu Španělů do oblasti na počátku 16. století. Nyní se zdá, že lidské oběti Mayové praktikovali zejména v pozdějších fázích existence své civilizace, aby si zajistili přízeň bohů v souvislosti s bohatou úrodou, deštěm či vítězstvím ve válce.
V mezoamerické mytologii zaujímají dvojčata významné místo a jsou ústředním tématem Popul Vuh, posvátného vyprávění mayského národa Kʼicheʼ, o němž se předpokládá, že pochází z nejranějších fází mayské civilizace. Podle Popul Vuh sestoupila dvojčata jménem Hun-Hunahpú a Vucub-Hanahpú do podsvětí, aby si zahrála míčovou hru o svoje životy. Poté, co byla v klání poražena, byla dvojčata obětována. Po jejich smrti však hlava jednoho z nich oplodnila dívku, jíž se poté narodila „hrdinská dvojčata“ Hunahpúem a Xbalanqué. Obě děti poté pokračovaly v pomstě za svého otce v řadě nekonečných cyklů obětování a vzkříšení.
Barquera poznamenává, že podzemní prostory, jako například jeskyně, kde byly děti pohřbeny, byly považovány za vstupy do podsvětí. Je možné, že obětování chlapeckých dvojčat a blízkých příbuzných – snad v případě, že dvojčata nebyla k dispozici – bylo součástí rituálů zahrnujících „hrdinská dvojčata“, jejichž obětování mělo zajistit bohatou úrodu.
Nové otázky ohledně starých kostí
Z nové studie v časopisu Nature vyplývají další otázky, na které musejí archeologové nalézt odpovědi. První z nich se týká přesné příčiny smrti obětí, protože na kostech z jeskyně, na rozdíl od ostatků z nedalekého posvátného cenotu, nejsou žádná viditelná poškození způsobená člověkem.
„Nenašli jsme žádné stopy řezných ran ani žádné léze, které by ukazovaly na konkrétní způsoby obětování,“ říká Barquera. „To naznačuje, že obětování nezahrnovalo například vyjmutí srdce či dekapitaci, ale nejspíš jinou metodu usmrcení.“
Další analýzy starověké DNA by mohly zjistit, zda některé z dětí pohřbených v jeskyni pocházelo z více generací jedné rodiny, což by mohlo naznačovat, že čest – nebo prokletí – poskytovat oběti mohla být v určitých rodinách dědičným privilegiem, říká Barquera.
Imunita proti nemocem
Nová analýza zahrnovala také analýzu vzorků krve moderních Mayů, kteří žijí dnes v těsné blízkosti Chichén Itzá; výsledky prokázaly „genetickou kontinuitu“ mezi dětmi pohřbenými v jeskyni a současnými obyvateli oblasti. Z toho podle Barquery vyplývá, že rituální oběti pocházely z řad místního obyvatelstva, a nikoliv ze vzdálenějších společenství mayské říše.
Vědci si také všimli výrazných rozdílů mezi starověkými a moderními sekvencemi DNA v odolnosti vůči některým nemocem, což podle Barquery naznačuje, že Mayové postupem času získali imunitu vůči některým infekčním onemocněním, jako je například Salmonella enterica, jež byly do země zavlečeny Evropany v době španělské kolonizace.
Sledujte nás v Google Zprávách