Velikonoční ostrov, nebo také Rapa Nui, jak jej nazývají původní obyvatelé, je jedním z nejizolovanějších obydlených míst na světě. Leží v jižním Pacifiku, 3700 kilometrů od pobřeží Jižní Ameriky a více než 1900 kilometrů od nejbližšího obydleného ostrova. Právě tato extrémní odlehlost činí z Rapa Nui unikátní místo pro studium lidské historie a schopnosti přežít v náročných podmínkách.

Mezinárodní tým vědců vedený J. Víctorem Moreno-Mayarem z Univerzity v Kodani a Annou-Sapfo Malaspinas z Univerzity v Lausanne provedl rozsáhlou genetickou analýzu 15 starověkých obyvatel Rapa Nui. Jejich kosterní pozůstatky, datované do období 1670 až 1950 našeho letopočtu, byly uloženy v pařížském Musée de l'Homme. Vědci z nich získali vysoce kvalitní vzorky DNA a podrobili je detailnímu zkoumání.

„Naše studie potvrdila, že tito jedinci byli skutečně předky dnešních Rapanui a nejsou geneticky totožní s žádnou jinou zkoumanou polynéskou populací,“ uvedl Moreno-Mayar. „To je klíčové zjištění, které pomůže v úsilí o navrácení těchto pozůstatků zpět na ostrov.“

Kontakt s Amerikou před Kolumbem

Jedním z nejdůležitějších odhalení studie je důkaz o kontaktu mezi předky Rapanui a původními obyvateli Ameriky dlouho před příjezdem Evropanů. Genetické analýzy ukázaly, že starověcí Rapanui nesli ve svém polynéském genomu přibližně 10 % americké nativní DNA.

„Pomocí sofistikovaných statistických metod jsme dokázali určit, že k tomuto mísení došlo někdy mezi lety 1250 a 1430 našeho letopočtu,“ vysvětluje Bárbara Sousa da Mota, další z hlavních autorů studie. „To je pozoruhodné zjištění, protože to bylo nejméně 300 let před tím, než na ostrov poprvé vkročili Evropané v roce 1722.“

Sochy Moai – Němí strážci ostrova

Sochy Moai, ikonické kamenné kolosy Velikonočního ostrova, fascinují svět již po staletí. Těchto přibližně 1000 monumentů, vytesaných z vulkanického tufu mezi lety 1250 a 1500, dosahuje v průměru výšky kolem čtyř metrů, ale nejvyšší měří 10 metrů a má hmotnost kolem 80 tun. Moai pravděpodobně představovaly významné předky nebo náčelníky. Záhadou dlouho zůstávalo, jak byly tyto masivní sochy přepravovány a vztyčovány. Český inženýr Pavel Pavel v roce 1986 úspěšně demonstroval možný způsob jejich přesunu pomocí lan a kývavého pohybu, čímž významně přispěl k objasnění této záhady. Mnohé Moai nesou na hlavách "klobouky" z červeného kamene a některé mají oči z korálu a obsidiánu. Ačkoli byly mnohé v minulosti povaleny, dnes probíhají restaurátorské práce. Od roku 1995 jsou Moai součástí světového dědictví UNESCO, symbolizující unikátní kulturu a historii Rapa Nui.

Tento objev podporuje dlouho diskutovanou teorii o tom, že polynéští mořeplavci byli schopni podnikat dálkové plavby napříč Pacifikem a dosáhnout břehů Jižní Ameriky. Zároveň to vyvrací představu o Rapa Nui jako o zcela izolovaném ostrově bez jakýchkoli kontaktů s okolním světem.

Odolnost místo kolapsu

Další významné zjištění se týká populační historie ostrova. Dlouho převládala teorie, že civilizace na Rapa Nui prošla dramatickým kolapsem v 17. století v důsledku vyčerpání přírodních zdrojů a vnitřních konfliktů. Tento scénář, známý jako „ekocida“, byl často prezentován jako varovný příběh o nebezpečí přelidnění a nadměrného využívání omezených zdrojů.

Genetická data však tuto hypotézu nepotvrzují. „Naše analýzy ukazují, že populace Rapa Nui po počátečním osídlení ostrova stabilně rostla, i když zůstávala relativně malá,“ říká Moreno-Mayar. „Nenašli jsme důkazy o dramatickém poklesu populace před příchodem Evropanů.“

To naznačuje, že Rapanui byli mnohem odolnější a lépe přizpůsobení svému prostředí, než se dříve předpokládalo. Dokázali si vytvořit udržitelný způsob života na izolovaném ostrově s omezenými zdroji, aniž by to vedlo k sociálnímu kolapsu.

Genetická rozmanitost a příbuzenské vztahy

Studie také odhalila zajímavé poznatky o genetické rozmanitosti a příbuzenských vztazích mezi starověkými Rapanui. Analýza tzv. běhů homozygozity (ROH) v jejich genomech ukázala, že populace měla historicky nízkou efektivní velikost, ale zároveň se vyhýbala příbuzenským sňatkům.

„Zjistili jsme, že starověcí Rapanui měli relativně vysoký podíl krátkých ROH, což naznačuje malou, ale stabilní populaci,“ vysvětluje Sousa da Mota. „Zároveň jsme ale nenašli dlouhé ROH, které by indikovaly příbuzenské křížení. To svědčí o sofistikovaném systému párování, který udržoval genetickou rozmanitost i v malé komunitě.“

Tyto poznatky vrhají nové světlo na sociální strukturu a kulturní praktiky starověkých Rapanui. Ukazují na společnost, která si byla vědoma důležitosti genetické rozmanitosti a aktivně ji podporovala, i přes omezené možnosti výběru partnerů na izolovaném ostrově.

Důsledky pro současnost

Výzkum týmu Moreno-Mayara a Malaspinas má význam nejen pro pochopení historie Rapa Nui, ale i pro současné obyvatele ostrova a jejich identitu. Potvrzení genetické kontinuity mezi starověkými a současnými Rapanui posiluje jejich nároky na kulturní dědictví ostrova včetně slavných soch Moai.

„Naše zjištění podporují úsilí o repatriaci lidských pozůstatků a artefaktů z evropských muzeí zpět na Rapa Nui,“ zdůrazňuje Malaspinas. „Je to důležitý krok k uznání práv původních obyvatel a jejich spojení s předky.“

Studie také nabízí inspirativní příběh lidské odolnosti a adaptability. Ukazuje, že i malá, izolovaná komunita může přežít a prospívat po staletí, pokud dokáže moudře hospodařit se svými zdroji a udržovat genetickou rozmanitost.