Když se George D.Wilson a Philip G. Shadrach v roce 1862 dobrovolně přihlásili na tajnou misi v Americké občanské válce, věděli, že bude nebezpečná. Tito vojíni Unie patřili k dvěma tuctům agentů, kteří měli za úkol proniknout za nepřátelské linie, zmocnit se lokomotivy a vydat se s ní do Chattanoogy ve státě Tennessee – cestou přitom měli ničit železniční trať, stříhat telegrafní dráty a pálit mosty.
Přesila byla obrovská. Věděli, že mohou být postříleni konfederačními jednotkami, které bránily jižanskou infrastrukturu, a také, že v případě zajetí budou popraveni jako špioni – měli totiž na sobě civilní oblečení.
Tato mise, dnes známá jako „Velká lokomotivní honička“, se do historie americké armády zapsala jako jedna z prvních misí speciálních jednotek. Její účastníci se stali prvními nositeli nově vytvořené „Medaile cti“ pro vojáky, kteří plní úkoly „nad rámec svých povinností“ – ovšem s výjimkou zmíněných Wilsona a Shadracha. Ti byli z neznámých důvodů přehlíženi až do letošního léta, kdy byly na slavnostním ceremoniálu v Bílém domě konečně předány Medaile cti jejich potomkům.
I když se však účastníci „Velké lokomotivní honičky“ zapsali do historie jako hrdinové, jejich mise nebyla tak úspěšná, jak doufali. „Na papíře to vypadalo mnohem lépe, než jak to potom proběhlo v terénu,“ řekl později William J. Knight, jeden z dobrovolníků.
Sestavení oddílu
„Je to válečný příběh, ale také příběh velkého dobrodružství," říká Russell S. Bonds, autor knihy Stealing the General: The Great Locomotive Chase and the First Medal of Honor (Krádež „Generála“: Velká lokomotivní honička a první Medaile Cti) z roku 2006. „Pro mě je to Velká vlaková loupež, Velký útěk a Tucet špinavců v jednom,“ říká Bonds.
Plán vymyslel civilní zvěd a unijní špion James J. Andrews jako součást většího vojenské akce s cílem dobýt pevnost Chattanooga – což by rozdělilo Jihem ovládané území na dvě části a mohlo urychlit průběh války. Vzhledem k tomu, že z tohoto hlavního železničního uzlu mohly snadno přijet jižanské posily z Atlanty, bylo důležité trať, která do něj vedla, zničit.
Strůjce plánu se právě vrátil z Jihu, kde mu pokus o únos parní lokomotivy nevyšel – protože nedorazil její strojvedoucí. Pro druhou operaci si proto vybral jednoho civilistu a 22 vojáků – dnes známých jako „Andrewsovi útočníci“ – z nichž někteří uměli obsluhovat lokomotivu.
Z první mise se k nim nikdo nepřipojil. Když se jeden z mužů dozvěděl, že jeho bývalý velitel chystá druhý pokus, řekl: „Andrews by s tím plánem blbnul tak dlouho, dokud by ho nepověsili.“
Noví dobrovolníci však byli navzdory nebezpečí nadšeni. Desátník William Pittenger přiznal, že je „unaven nudnou jednotvárností vojenského života“ a že chce udělat něco „ambiciózního a vlasteneckého“. Ve své knize z roku 1889 napsal: „Bylo-li možné udělat pro vlast více s trochou rizika, byl jsem více než ochoten jej vzít na sebe.“
Andrews o nebezpečnosti mise otevřeně hovořil: „Brzy se pustíte do naší riskantní služby, ale mějte na paměti, že prvního muže, který se opije nebo projeví strach, na místě zastřelím; váš cíl musí být splněn, jinak své kosti necháte na Jihu.“
Nutno dodat, že rámcem této akce byla širší ofensiva unijního generála Ormsbyho Mitchela, který se s desetitisícovou armádou v Ohiu chystal ke zlomové bitvě o Chattanoogu.
Mise odsouzená k zániku
V menších skupinkách dobrovolníci vyrazili do akce. Prvním cílem bylo město Big Shanty (dnes Kennesaw) v Georgii, asi 150 kilometrů jižně od Chattanoogy. 12. dubna okolo páté hodiny ranní nastoupil Andrews s 20 útočníky do lokomotivy přezdívané „Generál“, odpojil osobní vozy. Ponechal si jenom tendr a tři skříňové vagony.
Zhruba 20 kilometrů severně od Big Shanty, „Generál“ zastavil na kolejišti poblíž místních železáren. Tam, na sousední koleji, si jeden z mužů všiml jiné lokomotivy.
„Měli bychom ji vyřadit z provozu a spálit most,“ navrhl Andrewsovi. Ten však nápad zavrhl a to byla velká chyba. Chvíli poté, co muži odjeli, dorazili na místo jejich pronásledovatelé, kteří už věděli o krádeži lokomotivy, a přesedli na čekající lokomotivu.
Oba vlaky se řítily závratnou rychlostí dalších 150 kilometrů po rovné trati. Po cestě se Andrewsovi muži vyhýbali dopadení tím, že na každé stanici a zastávce pro doplnění paliva jižanským agentům tvrdili, že vezou pomocné zásoby pro konfederační vojsko.
Ke splnění zbývajících cílů však docházely síly. Silný déšť promočil dřevěné konstrukce mostů, které míjeli, a nešlo jim je zapálit. Na zničení telegrafních linek a železničních tratí jim zase chybělo vybavení i čas. Pro nebezpečné úkoly, které jim byly přiděleny, jim chyběl výcvik.
„Neměli žádné nářadí, málo zbraní a jen malou představu o tom, co se od nich očekává,“ říká Shane Makowicki, ředitel historických studií Centra vojenské historie americké armády. „Dnes týmy speciálních operací procházejí složitým výcvikem, který trvá týdny až měsíce.“
Asi 30 kilometrů před Chattanoogou jim došlo dřevo a voda. Rozprchli se proto po krajině. Generál Mitchel v Ohiu také neuspěl, a skupinka tak přišla o očekávané zázemí vítězné armády.
Trvalé dědictví
„Ve studiích o občanské válce je ‚Velká lokomotivní honička‘ často pokládána spíše za vedlejší událost kvůli její neúspěšnosti,“ říká Makowicki. Je to nejspíš pravda, ale odvážnost jejich plánu ani vzrušující jízdu vlakem lidé nezapomněli. Příběh se vypráví i po více než 160 letech. Filmy, knihy a další díla, které o něm pojednávají, přitahují dodnes zájem veřejnosti.
Všichni muži, kteří se vlaku zmocnili, byli dopadeni během dvou týdnů. Vojenský soud Konfederace je shledal vinnými jako špiony a odsoudil je „k okamžitému pověšení za krk, dokud nenastane smrt“.
Slova účastníka předchozí vlakové mise se naplnilo. Andrews byl popraven 7. června 1862. Sedm dalších mužů vykonavatelé oběsili o 11 dní později. „Jsme zde, abychom zemřeli jako vojáci Unie, kteří se zavázali během jediného dne vykonat to, co jinak bude stát zemi miliony dolarů, tisíce životů a co bude trvat několik dalších let,“ prohlásil prorocky Wilson ze šibenice.
Zbývající útočníci raději utekli, než aby čekali na svůj osud. Osm z nich se dostalo zpět k liniím Unie. Šest z nich bylo znovu zajato, ale nakonec podmínečně propuštěno při výměně zajatců.
Dne 25. března 1863 se šest útočníků setkalo ve Washingtonu s ministrem války, který jim předal medaile cti, jež krátce předtím schválil Kongres. Poté byli muži odvedeni do Bílého domu, kde si potřásli rukou s prezidentem Abrahamem Lincolnem. „Odcházeli jsme od něj nesmírně hrdí na poctu, kterou nám udělil největší muž národa,“ napsal později Pittenger.
V průběhu desetiletí obdrželi všichni Andrewsovi útočníci medaile cti. Záhadou zůstává jenom to, proč je nedostali Wilson a Shadrach. „Nikdo s jistotou neví proč,“ říká Bonds. „Dříve se Medaile cti udělovala obvykle poté, co se za daného člověka někdo zasadil. V případě Wilsona a Shadracha to zřejmě dlouho nikdo neudělal.“
Tento omyl napravil až 3. července 2024 Joe Biden na slavnostním ceremoniálu, kdy v Bílém domě předal Medaile cti potomkům obou mužů.
„Byla to velmi odvážná a mistrovská myšlenka, kterou zhatilo nedbalé provedení,“ říká Bonds. „Spiklo se proti nim mnoho událostí, včetně počasí, tlaku „zezadu“ a smůly. Podnikli ho farmáři, mechanici a tesaři z Ohia, kteří toho nevěděli dost na to, aby se mohli bát.
