Díky nástupu digitálního věku se manipulace s fotografiemi stala snadnější a dostupnější než kdykoli předtím, a pokud si k ní „pachatel“ najde tu správnou dějinnou skulinku, je skandál na cestě téměř okamžitě.

Generativní nástroje, využívající umělou inteligenci, dokážou nejen zkreslovat obsah již existujících snímků. Umí i věci, které jsou z pohledu diváka daleko škodlivější: vytvářet výjevy zcela nové. Ty se pak označují jako podvodná videa či snímky, anglicky „deepfakes“.

„Původně se za ‚deepfakes‘ považovala videa, v nichž byla tvář jedné osoby vyměněna pomocí umělé inteligence za tvář jiné,“ říká Matthew Stamm, inženýr z Drexelovy univerzity ve Filadelfii. „S rozvojem generativní umělé inteligence se však slovo ‚deepfake‘ začalo používat i pro označení mnoha dalších forem falešných či zmanipulovaných [snímků].“

Nástroje umělé inteligence jsou možná nové. Upravování fotografií pro politické účely má však bohatou historii. „Podvodné snímky“ ve formě fotomontáže se na utváření vhodného obrazu světových vůdců podílejí už od 19. století.

Upravit, ale nelhat

Od počátku dějin fotografie vnímali její tvůrci svoje snímky jako více než jenom objektivní zachycení reality. Jak napsal fotograf Henry Peach Robinson v roce 1869: „Jsem dalek toho, abych tvrdil, že fotografie musí být skutečnou, doslovnou a absolutní skutečností; [...] ale musí představovat pravdu.“

U politiků a obchodníků je však pravda téměř neuchopitelný pojem. Vždyť co je lživého na tom, ukázat vlastenectví vojáka mířícího do války? Fotografie však kouzlila i v běžném ateliéru tehdejší doby. Lidem na fotografické desce mohli obživnout již zesnulí příbuzní, aby potěšili truchlící rodinu alespoň svojí podobiznou.

S cílenou úpravou hotové fotografie je však prokazování snazší. „V temné komoře měli [fotografové] volnou ruku nad rámováním a relativní expozicí snímku,“ vysvětluje Tanya Sheehanová, historička umění na Colby College v Maine. „Negativy mohly být exponovány dvakrát. Více fotografických negativů bylo dokonce možné rozřezat a znovu zkombinovat, aby vznikly složené snímky.“

První metody zkrášlování

První uznávanou manipulací bylo retušování. „Lidé, kteří navštěvovali fotografické ateliéry, očekávali, že jejich portréty ukážou jejich nejlepší podobu, a retušování považovali za klíčovou metodu, jak toho dosáhnout," upozorňuje Sheehanová.

Hlavním polem působnosti retušování byla propagační fotografie. Kolem roku 1865 se objevil nový snímek, zachycující Abrahama Lincolna v královské póze. Později se však ukázalo, že jde o padělek, který vznikl už za prezidentova života: Lincolnova tvář byla nasazena na tělo dobového politika Johna C. Calhouna, podporovatele otroctví.

Manipulovalo se i u sousedů. Podobné techniky zkrášlování a posilování výrazu kvetly i v Sovětském svazu, zejména za režimu Josefa Stalina v letech 1924 až 1953. „Na státní úrovni zpracovávala většinu fotodokumentace výtvarná oddělení různých nakladatelství, časopisů a novin, která používala k manipulaci s obrázky řadu různých prostředků,“ uvádí historička Jessica Wernekeová.

„Běžnou metodou odstraňování fyzických nedostatků bylo dodatečné kolorování, a to konkrétně na snímcích Stalina, jehož tvář nesla jizvy po neštovicích.“

Politické „aktualizování“ snímků

Manipulace s fotografiemi za Stalinova režimu však sloužila i jako průvodní opatření personálních čistek. „[Byla] prostředkem k přepisování historie podle stalinské politiky a zásad,“ uvádí Wernekeová. „Stalin a jeho stoupenci tento proces posunuli na zcela novou úroveň, když začali ze snímků vymazávat nepohodlné jednotlivce,“ vysvětluje americká vědkyně.

Asi nejznámějším případem „fotografického zmizení“ je dvojice fotografií, zachycující scénu z roku 1937. Na prvním snímku, který vyšel v tisku ve stejném roce, je Stalin spolu se třemi svými kolegy, mezi nimiž byl i úředník tajné policie Nikolaj Ježov. Za tři roky se snímek v tisku objevil znovu – tentokrát však bez Ježova. Důvod byl zřejmý. Ježov upadl v nemilost. V roce 1940 byl popraven a následně i smazán ze snímku.

Všímavé oko knihovnice

Odhalováním podvrhů se dnes zabývají organizace jako „Content Authenticity Initiative“, která digitální snímky dokáže prověřit tak, aby vyloučila případný podíl umělé inteligence na utváření výjevu. V případě předdigitálních fotografií musejí pomoct odborníci na staré fotografické techniky.

Podle Micaha Messenheimera, kurátora fotografie Kongresové knihovny, je klíčovým faktorem původ snímku: „Při určování pravosti fotografie je dobré znát historie konkrétní fotografie [...].“

Další metodou je i rozbor složení. „Odborní konzervátoři mohou určit fyzikální vlastnosti fotografie či provést rozbor chemického složení, stáří papíru nebo použitých pigmentů,“ vysvětluje Messenheimer.

Někdy je však možné dát na svůj první dojem. Helena Zinkhamová, vedoucí oddělení tisků a fotografií knihovny, vzpomíná na jednou svoji kolegyni v čítárně, která v roce 2007 poprvé vyslovila podezření ohledně hodnověrnosti jedné fotografie, na níž je zachycen bývalý americký prezident Ulysses S. Grant v jakémsi vojenském táboře během občanské války.

„Když jednoho dne fotografii zakládala, říkala nám: ‚Tady něco nesedí.‘“ Po důkladném prozkoumání fotografie se ukázalo, že snímek je skutečně koláží z různých zdrojů. Grantova hlava byla posazena na tělo jiného důstojníka a celá scéna byla usazena na pozadí z jiné fotografie. Badatelé datovali snímek zhruba do roku 1902, tedy do doby po Grantově smrti v roce 1885.