Když před 40 lety rychle vzrostl počet nákaz AIDS, začala skupina aktivistů usilovat o to, aby nemocní nebyli vytlačováni na okraj společnosti. A také o prosazení zdravotní péče jako jednoho z lidských práv. Svým manifestem, známým jako Denverské zásady, se snažili o to, aby nemocní nebyli označováni za „oběti“, a namísto toho používali nový termín „osoby s AIDS“.
Tento manifest, který kdysi jeden z činovníků označil za „Magnu chartu aktivismu v oblasti AIDS“, si dodnes lidé připomínají na různých akcích. Odborníci v oblasti zdraví však upozorňují, že v léčbě nemoci je i navzdory dosaženému pokroku stále zapotřebí udělat hodně pro to, aby byly Denverské zásady prosazovány důsledněji a byla zlepšena zdravotní péče o ty, kdo jsou virem HIV a dalšími nemocemi spojenými s infekcí postiženi nejvíce.
Jak zásady vznikly
Příběh zásad se začal psát na jaře roku 1983 jednoho chladného, větrného večera, kdy po „Market Street“ v San Francisku pochodovaly tisíce lidí za dnes již ikonickým transparentem s nápisem „Bojujeme za naše životy“ během první svíčkové vigilie za nakažené AIDS (v odkazu dobové video z protestu). Aktivista Mark Feldman tehdy veřejně popsal svoji frustraci z toho, že byl během počátků epidemie AIDS označován za „oběť“ a „pacienta“. „Definuji sám sebe,“ řekl, než si posadil na hlavu zlatou královskou korunu. „Jsem člověk s AIDS, lidská bytost.“
Na fotografii z roku 1983 se Gary Walsch opírá o rameno svého přítele před zahájením svíčkové vigilie, která měla upozornit na krizi AIDS, jež vážně zasáhla společenství homosexuálů a lesbiček.
Ačkoli byl Feldmanův termín „osoba s AIDS“, který se postupně změnil na „osobu žijící s HIV“, ústředním bodem denverského dokumentu, k prezentaci toho bodu se Feldman už nedostal. Zemřel na komplikace spojené s AIDS několik dní před zveřejněním manifestu dne 12. června 1983 na Národní konferenci o zdraví leseb a homosexuálů a Národním fóru o AIDS v Denveru. Feldmanovy myšlenky však světu přednesl jeho kolega, sanfranciský aktivista Bobbi Campbell a Feldmanův intimní partner – novinář Michael Helquist.
„Snažili jsme se zajistit, aby lidé s AIDS byli v Denveru zastoupeni,“ uvádí Helquist a dodává, že v té době bylo běžné, že lidé s AIDS zažívali „sociální smrt“, protože byli vykázáni ze svých rodin a z lékařských ordinací.
Denverská konference
Podle Helen Schietingerové, jedné z předsedkyň denverského fóra, bylo některým lidem nepříjemné, že se konference v Denveru účastní poradní výbor složený z nakažených lidí. Věděla však, že je to pro poslání konference nezbytné a v měsících před jejím konáním pomáhala výbor sama sestavit.
Konference od počátku budila rozpaky. Schietingerová říká, že objednaný hotel odmítl na cedulích konference uvádět termín AIDS, protože v té době panovala okolo této nemoci „davová hysterie“. Účastníci konference na oplátku bojkotovali návštěvu hotelové restaurace. Napětí ještě vzrostlo, když se konečně sešlo 11 členů poradního výboru pro lidi s AIDS – tři ze San Franciska a osm z New Yorku – a nepohodlo se ohledně pojetí a strategie aktivismu. Později však účastníci z celé země začali svorně spolupracovat.
Podle Schietingerová se členové výboru odmítli stát pouhými „symbolickýmí postavami“ ve skupinových diskusích na konferenci a scházeli se odděleně, aby mohli vypracovat zmíněné zásady. Jako zdravotní sestra, která koordinovala kliniku Kaposiho sarkomu na začátku epidemie v San Francisku, si vzpomíná, jak se během tohoto víkendu starala o některé členy poradního výboru, padající pod vlivem nemoci vyčerpáním. „Většina mých vzpomínek je z hotelových pokojů, kde jsme se shromáždili kolem člověka na lůžku, a ne ze samotného konferenčního sálu,“ říká.
Richard Berkowitz, poslední žijící autor Denverských principů, uvádí, že mezi lidmi s AIDS se brzy vytvořilo takové pouto, jaké vzniká opravdu jenom v situaci, kdy jsou lidé na prahu života a smrti.
Sanfranciský aktivista Bobbi Campbell v průvodu „Gay Freedom Day“ má na sobě tričko s nápisem „AIDS Poster Boy“ a drží transparent Aliance lidí s AIDS. Campbell patřil ke skupině aktivistů, kteří sestavili Denverské principy, v nichž propagovali odstranění nálepky „oběť“ pro nemocné a namísto toho používání termínu „lidé s AIDS“.
Michaela Callena (vpravo) utěšuje jeho partner Richard Dworkin v jejich newyorském bytě v roce 1989. Callen se také podílel na redakci manifestu, který kdysi jeden z aktivistů označil za „Magnu chartu aktivismu v oblasti AIDS“.
Velkou část redakční práce na Denverských zásadách odvedli Bobbi Campbell a Michael Callen. Druhý jmenovaný byl krátce předtím spoluautorem také jednoho z prvních návodů na bezpečnější pohlavní styk spolu s výše uvedeným Berkowitzem. Aktivisté se při své práci inspirovali hnutím za občanská práva, hnutím zdravotně postižených a feministickým zdravotním hnutím šedesátých a sedmdesátých let a scházeli se v hotelové hale, aby mohli návrhy zásad dotáhnout do konečné podoby, kterou podepsali všichni.
Na závěr denverské konference vystoupili na pódium „lidé s AIDS“, rozvinuli transparent „Bojujeme za naše životy“, s nímž Feldman pochodoval jenom pár týdnů předtím na zmíněné vigilii v San Francisku, a přečetli zásady nahlas. „Byl to šok,“ říká Schietingerová, „ale příjemné překvapení.“ Jakmile přečetli požadavek na poslední právo „lidí s HIV/AIDS“: „Důstojně zemřít – a ŽÍT“, sál se stovkami lidí propukl v bouřlivý potlesk.
„V tu chvíli jsme si uvědomili, že se zrodil úsvit nového hnutí k aktivismu, od ‚lidí s AIDS‘ a pro ‚lidi s AIDS‘,“ uvádí Berkowitz.
Dědictví protestů
David Duffield, historik a koordinátor coloradského projektu LGBTQ History Project, říká, že tyto zásady udaly tón dlouhodobému dopadu aktivismu v oblasti HIV na dalších patnáct let.
„Skoro bych řekl, že revoluční charakter a trvalost zásad spočívá v tom, že se ‚lidé s AIDS‘ stali obhájci univerzálního lidského práva, kterým je zdravotní péče,“ uvádí Duffield.
Zleva doprava: Michael Callen z New Yorku, Roger Lyon ze San Francisca a Anthony Ferrara z Washingtonu skládají přísahu před slyšením podvýboru pro vládní vztahy Sněmovny reprezentantů na Capitol Hill, který se zabývá strategiemi řešení epidemie AIDS, 2. srpna 1983.
Zásady se soustředily na soukromí a tělesnou autonomii ve zdravotnictví, které mělo po generace kořeny v misogynii a rasismu, zejména v lékařském vykořisťování černochů. Díky podpoře těchto ideálů se zásady přímo dotýkaly také zdravotnických práv queer a transgender osob, což činí manifest obzvláště aktuálním v době jeho 40. výročí, kdy se zákonodárci snaží o odebrání mnoha těchto práv.
Zásady navíc prosazovaly právo na pohlavní styk a sexualitu a požadovaly osvobození od stigmatizace a diskriminace, z čehož měli prospěch všichni Američané. Ačkoli většina autorů v následujících letech zemřela na komplikace spojené s AIDS, jejich myšlenky v průběhu epidemie AIDS převzala a rozvinula řada skupin.
Ale i přes pokroky v průběhu let má HIV stále nepřiměřený dopad na homosexuální černochy, zejména na Jihu. A podle Společného programu OSN pro HIV/AIDS (The Joint United Nations Programme on HIV/AIDS, UNAIDS) žije na celém světě přibližně 38,4 milionu lidí s HIV a v roce 2021 zemřelo na komplikace spojené s AIDS přibližně 650 000 lidí.
„HIV je otázkou rasové spravedlnosti,“ myslí si Barb Cardellová, programová ředitelka organizace „Positive Women's Network“, národní skupiny žen žijících s HIV. „Lidé, kteří nyní umírají, mají horší přístup k lékům, horší přístup ke zdravotní péči a horší přístup ke službám.“
Cardellová popisuje průlomový denverský manifest z roku 1983 jako dokument, který zachraňuje životy. „Je to posilující dokument, který hovoří o něčem tak neuvěřitelně škodlivém a bolestivém a mění to ve výzvu k akci.“
Sledujte nás v Google Zprávách