Léto v Provence, ale i jinde na jihu je ve znamení cikád – hmyzu podobnému kobylkám, který platí za vyhlášené hmyzí „bubeníky“. Jeho cvrkot, bzučení a zvláštní cvakání naplňuje jižní pole a vesnice jako osobitá letní symfonie. Významy těchto zvuků jsou vykládány různě; nejčastěji jako doprovodný projev rituálu před pářením.
Mezi místními se cikáda stala oblíbeným dekorativním námětem a my jsme navštívili několik míst, která jsou s tradicí jeho zobrazování spojena již řadu generací.
Cikády zdobí exteriér dílny Louise Sicarda, umělce, který v roce 1895 vytvořil první náměty s cikádami.
Od roku 1970 pokračovala v Sicardově podnikání dalších 30 let Sylvette Amyová spolu se svým manželem Raymondem Amyem. Po jeho smrti předala vlastnictví jejich dceři Florence Amyové a její přítelkyni Marii-Claude Arisiové.
Cikády, umělci a snílci
Hlas tohoto hmyzu je naprosto jedinečný zejména svou silou – může totiž dosahovat až 120 decibelů, což je řev ne nepodobný hluku tryskového motoru. Různé druhy cikád vydávají různé zvuky, které jsou ne vždy postřehnutelné lidským uchem. Naštěstí pro noční spáče v noci umlkají.
Francouzský básník 17. století Jean de La Fontaine zachytil ve své bajce „Cikáda a mravenec“ tento hlučný hmyz jako lenivé zvíře, které si svým zpěvem pouze krátí volný čas, na rozdíl od mravence trávícího léto sběrem potravy, jejž snivá cikáda v závěru žádá, aby se s ní rozdělil o svou úrodu.
Bernard Amy, starší strýc rodiny Amyů, který je tvůrcem většiny výrobků z limitované edice, namáčí okraje výrobku, aby spojil dvě jeho části.
Umělci a básníci v Provence považovali cikádu za spřízněnou duši, která tvoří hudbu pro ni samotnou a miluje slunce – další symbol provensálského života – stejně jako oni.
Básník Frédéric Mistral propagoval cikády jako symbol regionu – když se v roce 1854 podílel na založení sdružení provensálských básníků. Tato organizace, známá jako „Félibrige“, se věnovala kulturnímu dědictví Provence, včetně oživení okcitánštiny, jazyka, který kdysi v regionu dominoval.
Nakládání keramiky do pece v Amyově atelieru.
Mistral navrhl jako motto skupiny větu v okcitánštině: „Lou soulèu me fai canta“ neboli „Slunce mě nutí zpívat“. Stejně dobře mohla popisovat i cikády milující slunce, jejichž vytrvalý zpěv nebyl nepodobný ódě básníka na provensálské slunce.
Bernard Amy vtlačuje hlínu do formy. Přebytečnou hlínu odstraní, aby nepřečnívala.
Koncem 19. století si i turisté začali spojovat cikády s provensálským způsobem života. Anglický cestovatel Edward Harrison Barker ocenil symboliku tohoto hmyzu při pěších toulkách jižní Francií. Zpěv cikád „není hudebním zvukem, ale je plný radosti z přírody“, napsal v roce 1890.
Razítka s logem Louise Sicarda Faïencese.
Francouzský keramik přispěl k tomu, že se cikády staly provensálským symbolem
V roce 1895 dostal aubanský keramik Louis Sicard zakázku od korporace výrobců dlaždic v nedaleké Marseille. Žádala vytvoření dárku pro své klienty, který by byl „výrazně provensálský“.
Výsledkem byla těžítka s motivem cikády, jejíž křídla se jí ovíjela okolo zad jako plášť. Své těžítko doplnil charakteristickou frází „Félibriges“: „Slunce mě nutí zpívat“.
Sicardovy cikády se staly hitem a tento hmyz se stal pravidelnou námětem jeho tvorby. V následujícím století ho následovali další umělci, kteří cikády začlenili do svých vlastních řemesel.
Provensálští umělci se dodnes drží cikády jako symbolu svého domova a volného času. Ačkoli se skromná cikáda vynořuje ze země jen na několik týdnů v létě, láska k ní v Provence zajišťuje, že zůstává oblíbeným symbolem po celý rok.
Cikáda vylézá z kukly na zahradě dílny Louise Sicarda Faïencese.
Ukázka limitované edice výrobku vytvořeného v roce 1995 ke 100. výročí vzniku původního námětu cikády od Louise Sicarda.
