Pro mnohé vyvolává deska Ouija příběhy o setkáních s duchy a strašidelných varováních. Přitom před více než sto lety to byla jen společenská hra, která ve viktoriánských domácnostech nabízela odlehčenou zábavu.

Jednoduchý kus kartonu, který byl poprvé představen v roce 1890 společností Kennard Novelty Company jako „úžasná mluvící tabule“, je označen písmeny, číslicemi a slovy „ano“, „ne“ a „sbohem“. Hráči přikládají prsty na trojúhelníkový ukazatel, který se jakoby sám pohybuje a hláskuje zprávy v reakci na jejich otázky.

Jakkoli se může zdát, že je deska Ouija nevinná, její role ve společnosti se změnila na temnější. Za posledních 130 let se z nepředvídatelné zábavy stala symbolem nadpřirozeného tajemství a stala se kulturním fenoménem i zdrojem fascinace.

Zrod desky Ouija

Kořeny spiritistické tabule sahají až do 40. let 19. století, kdy se prosadilo moderní spiritistické hnutí a stalo se kulturní mánií. V této době se stalo módou pořádat spiritistické seance, na kterých se objevovala média, seance, výklady tarotových karet a samozřejmě mluvící tabule, říká Stephanie McGuireová, kurátorka muzea Molly Brown House Museum, které se nachází v Denveru ve státě Colorado a je bývalým domovem Margaret „Molly“ Brownové, jež přežila Titanic.

„Dnes mají konotace, které se o 180 stupňů liší od toho, jak Margaret ve své době vnímala desky Ouija,“ říká McGuireová. „Ještě víc, než o spojení s mrtvými blízkými, šlo o zázrak – mohu se spojit s něčím neznámým a mohu vědět, co mě čeká v budoucnosti?“

Kromě zábavy nabízely mluvící tabulky útěchu v době ztráty a nejistoty. V Americe po občanské válce, kdy většina rodin často zažívala náhlou ztrátu blízkých, byla komunikace s mrtvými normálním, dokonce nezbytným způsobem, jak se vyrovnat se zármutkem.

„Dnes jsme od smrti velmi vzdáleni,“ říká Robert Murch, historik a sběratel Ouija. „Žijeme mnohem déle, jsme mnohem zdravější, nechceme ani vypadat staře. Děláme všechno pro to, abychom smrt odsunuli. A když to děláte, začnete se s ní smiřovat.“

Duchovní desky poskytovaly lidem v 90. letech 19. století emocionální útočiště, říká Murch. „Staly se odpovědí na věci, na které neexistovaly odpovědi... umožnily vám mluvit o něčem a prožít něco, co je neprožitelné.“

Tento historický kontext však může být náročné ocenit z dnešního pohledu, říká John Kozik, majitel muzea Salem Witch Board v Salemu ve státě Massachusetts a zakládající člen Talking Board Historical Society. „Lidé se dnes snaží dívat na historii dnešníma očima,“ říká. „Protože se lidé dívají na smrt jinak, dívají se jinak i na Ouiju.“

Na počátku 20. století se Ouija a veřejnost zcela zamilovaly. Po první světové válce a ničivé endemii chřipky v roce 1918 zažil spiritismus obrovské oživení. Dvacátá léta minulého století se hemžila milostnými písněmi věnovanými mystické tabuli a stala se oblíbenou hrou na rande, která nabízela romantický způsob, jak si páry mohou sednout blízko sebe a klást si koketní otázky. Norman Rockwell, proslulý svými obrazy idealistického amerického života, dokonce v roce 1920 zobrazil na obálce časopisu The Saturday Evening Post mladý pár, který seděl koleno k kolenu, na klíně měl desku Ouija a dotýkal se konečky prstů.

Portál pro démonické síly?

V průběhu desetiletí se vyobrazení desky Ouija měnila z lehkých a romantických na stále více strašidelná a zaměřená na skutečné kriminální případy. Koncem 60. let 20. století se obraz tabule změnil na dramatický, ovlivněný událostmi, jako byly Mansonovy vraždy a vzestup Satanovy církve. Klíčovým okamžikem bylo uvedení filmu Vymítač ďábla v roce 1973.

Film, který byl volně založen na skutečném příběhu, obsahuje krátkou scénu zobrazující dítě, které si samo hraje s deskou Ouija, díky níž je později posedlé. Podle Kozika to bylo poprvé, kdy film naznačil, že zlo může tímto způsobem přicházet prostřednictvím tabule.

„Když vidíte horor natočený podle skutečné události, začnete přemýšlet o tom, že by se něco takového mohlo stát i vám,“ říká. V roce 1967 hra Ouija překonala prodej Monopolů, jediné hry, která to dokázala předtím nebo potom. Jen v tom roce se prodalo přes dva miliony deskovek, což připravilo půdu pro strach a fascinaci, které následovaly po filmu Vymítač ďábla. Následné horory, včetně Čarodějnické desky, pomohly upevnit mnoho nechvalně známých mýtů o mluvících deskách, které jsou dodnes rozšířené.

Navzdory její strašidelné pověsti studie ukazují, že deska Ouija je pouze produktem ideomotorického jevu – psychologického efektu, kdy lidé nevědomě pohybují předměty. Přesto je deska Ouija stále oblíbenou aktivitou na večírcích pro dospívající, což odráží její přitažlivost. Ironií je, že zatímco mnozí ji považují za neškodnou hru, Kozik často dostává desky od lidí, kteří se navzdory pochopení vědy stále bojí jejich moci a chtějí se jich zbavit.