I v dnešním světě zábavy a rozkoše, který rozkvétá do dříve netušených podob, najdeme jednoduchou, ale trvalou hazardní hodnotu – hrací karty.
Takzvané čertovy obrázky mají zvláštní místo v srdcích hráčů i sběratelů na celém světě. Historie hracích karet překračuje hranice kultur, epoch i světadílů – od ručně malovaných karet dynastie Tchang v Číně po papírové a plastové sběratelské kartičky s Pokémony.
V souvislosti s výročím společnosti Walt Disney Company, která loni oslavila 100. narozeniny a která je partnerem National Geographic, byla na TikToku uvedena nová digitální hra s hracími kartami. Díky tomu nám na našem TikTokovém účtu nám přibyly více než čtyři miliony nových zájemců, přicházejících především kvůli výměně digitálních karet. Proto jsme dostali chuť připomenout si některé kapitoly z nenápadné, ale fascinující historie hracích i sběratelských karet.
Čína 600–1600 našeho letopočtu
Není jasné, kdo kdy a kde hrací karty vynalezl, ale v Číně se rozšířily už před více než tisíci lety. Zmínky o „dominových kartách“ se objevují již za dynastie T'ang, která vládla v letech 618–907 našeho letopočtu. Podle některých historiků se hrací karty rozšířily až v průběhu 10. století. Karty byly původně ručně malované na papíře nebo na pergamenu.
Do popředí zájmu se hrací karty dostaly o několik set let později, za čínské dynastie Ming, která vládla v letech 1368–1644. V této době umělci zdobili některé karty postavami z populárních románů, oblíbené byly také „peněžní karty“ s barvami inspirovanými starými čínskými měnami.
Tyto útržky hracích karet pocházejí z Egypta ze 13. a 16. století. Jejich systém se nápadně podobá těm, které se používají dodnes: obsahují dvaapadesát karet rozdělených do čtyř barev: poháry, mince, meče a obušky.
Na rozdíl od svých západních protějšků – krále, dámy a spodka – nemají tyto karty z mamlúckého sultánského dvora figurální vyobrazení; rozlišují se pomocí zdobných symbolů a nápisů.
Egypt 1300–1500
Z Číny se hrací karty pravděpodobně dostaly po Hedvábné stezce na Blízký východ.
Jeden balíček pochází z Egypta z přelomu 15. a 16. století z období Mamlúckého sultanátu. Tyto ručně malované karty byly zdobeny složitými kaligrafickými rýmy a nejspíše patřily bohatému majiteli. Jejich symboly zahrnovaly mince, kalichy, meče a obušky. Každá barva měla třináct karet, včetně tří výhradně mužských dvorních karet: krále, poručíka a podporučíka.
Francouzské hrací karty pocházejí z 18. století. Zobrazují karikaturně pojaté lidské tváře, zvýrazněné srdcovým symbolem.
Evropa v letech 1400–1700
O tom, jak se hrací karty nakonec dostaly do Evropy, se vedou rozsáhlé diskuze, uvedl v roce 2020 pro webové stránky Atlas Obscura historik hracích karet Peter Endebrock. Většina historiků se však shoduje na tom, že se v Evropě objevily náhle koncem roku 1300, nejspíš proto, že si je s sebou přivezli vojáci z křížových výprav.
Evropané si karty zamilovali. Ručně malované a důmyslně navržené hrací karty byly původně luxusním zbožím oblíbeným mezi bohatými. S vynálezem knihtisku se vzory na kartách dále zjednodušily pro potřeby tisku a zpřístupnily se širšímu publiku. V 15. století se hrací karty objevovaly na všech vnitrozemských obchodních cestách na celém kontinentu.
Věštci začali hrací karty používat zhruba od středověku. Snad pod vlivem kouzel pravděpodobnosti, jejíchž zvláštních zákonitostí si časem povšimne hráč každé karetní hry. Ve věštecký nástroj se proměnil zejména balíček tarotu, původně sloužícího jako soutěžní karetní hra.
Původní „orientální karty“, měly, jak jsme již řekli, základní čtyři symboly: kalich, meč, mince a obušek. V německém kulturním okruhu se tyto barvy pozměnily na srdce, listy, žaludy a kule (rolničky). Tyto barvy také symbolizovaly čtyři stavy vrcholného středověku – církev, měšťanstvo, rolnictvo a šlechtu (ve stejném pořadí).
V anglosaském a ve francouzském prostředí se tyto symboly dále pozměnily na srdce („hearts“), piky („spades“ – rýče), kříže (clubs – obušky) a kára („diamonds“)
Mezi oblíbené sady karet dnes patří francouzský balíček s 52 kartami. Hraje se s nimi například poker. Jeho čtyři barvy (srdce, kára, kříže a piky) a dvě barvy (červená a černá) jsou dobře známé hráčům na celém světě. Obliba této karetní sady je částečně dána jeho jednoduchým designem a tím, že byl oblíbený mezi nejvýznamnějšími imperialistickými mocnostmi: Francie, Spojené království a Spojené státy.
Důvod, proč sada obsahuje právě 52 karet, není přesně doložen. Některé zdroje však sledují podobnost některých počtů s počty „jednotek“ v kalendáři. Tedy 52 jako počet týdnů v roce. Třináct karet od každé barvy jako počet lunárních cyklů a celkový součet všech symbolů barvy na všech kartách v balíčku je 365 jako dnů v roce.
Na raných sběratelských kartách nebyli zobrazeni jen sportovci, ale i osobnosti z jiných oborů. Na této kartě je francouzská tanečnice Cleo de Merodeová; žila v letech 1875–1966.
Honus Wagner byl slavný americký hráč baseballu. Jeho „baseballová karta“ se v roce 2022 prodala za rekordních 7,25 milionu dolarů.
Američtí sportovci a celebrity v letech 1800–1900
V amerických koloniích před revoluční válkou kolovaly vysoce zdaněné hrací karty. Po válce začali američtí tiskaři vyrábět vlastní kopie. Američané nakonec kolem roku 1860 zavedli žolíkové karty ve francouzských sadách.
Kartičky, podobné sběratelským kartám TikTok Disney100, vznikly jako „sběratelské kartičky“ přibližně ve stejné době jako žolíky. Nejprve se prodávaly jako reklamní karty a byly přibalovány k cigaretám, protože výrobci chtěli, aby krabička cigaret zůstala „tvrdá“.
Díky příchodu vícebarevného tisku na přelomu století popularita sběratelských kartiček ještě vzrostla. Ačkoli se karty nevztahovaly ke konkrétním výrobkům, společnosti je začaly zařazovat do balení jako určitou odměnu pro spotřebitele. V době, kdy se baseball stal profesionálním sportem, se sportovní sběratelské kartičky tiskly a prodávaly v bonbonech a v tabákových výrobcích.
Lidé začali tyto karty sbírat a vzájemně si je vyměňovat. Ve třicátých letech 20. století začaly společnosti tisknout na baseballové kartičky životopisy sportovců a prodávat je v baleních žvýkaček. V roce 1949 začaly žvýkačky Topps do svých výrobků zařazovat nejen kartičky sportovců, ale i filmových hvězd a známých lovců. V osmdesátých letech 20. století začali lidé vnímat sportovní karty jako cenné sběratelské předměty, přestože jejich původní peněžní hodnota byla mizivá.
Karty Pokémon inspirované japonskou videohrou se používají jako sběratelské předměty i herní karty. Některé vzácné karty mají hodnotu tisíců dolarů.
Pokémoni devadesátá léta 20. století – současnost
Sběratelské kartičky se na konci 20. století proměnily v herní. V roce 1993, kdy dnes herní autor Richard Garfield pracoval na svém doktorátu z matematiky na Pensylvánské univerzitě, vymyslel hru Magic: The Gathering (MTG), která je dnes jednou z nejznámějších sběratelských karetních her.
Přibližně ve stejné době jeden herní autor a ilustrátor v Japonsku navrhl společnosti Nintendo hru s názvem Pocket Monsters. V roce 1996 byla tato hra – později přejmenovaná na Pokémony – vydána jako videohra a prodaly se jí miliony kopií.
O několik měsíců později vyšla k této videohře ještě doprovodná karetní hra, která obsahovala 102 ilustrovaných karet. Rok po americkém vydání Pokémonů, v roce 1998, byla v Severní Americe uvedena hra „Pokémon Trading Card Game“, kterou vytvořila stejná společnost jako hru „Magic: The Gathering“. Výrobci uvádějí, že karet s Pokémony dosud vytiskli více než 30 miliard.
Sledujte nás v Google Zprávách