Je to okamžik, který Oscara Nilssona nepřestane nikdy fascinovat – chvíle, v níž se propojuje archeologie s výtvarným uměním.

Po mnoha měsících strávených rekonstrukcí obličejových struktur dávného zesnulého člověka začíná Nilsson ve svém stockholmském ateliéru na nejnovější silikonovou bustu nanášet vrstvu „kůže“. Stále tenčími jehlami na ní modeluje vrásky a póry, nanáší barvy, aby co nejlépe zachytil pleťové tóny, a do svého výtvoru, jeden po druhém, vpichuje nekonečné množství drobounkých chloupků. Na závěr rozevírá oční víčka.

„Až s očima tvář ožívá,“ říká Nilsson, vystudovaný archeolog a sochař, který se specializuje na trojrozměrné rekonstrukce lidských obličejů dávných lidí. „I po více než dvaceti letech práce je to pro mě skvěle strávený čas.“

Nilsson není v oboru jediný: Rekonstrukce obličejů jsou stále oblíbenějším způsobem, jak vdechnout život minulosti. Vytvoření rekonstrukce však není jenom otázkou hlíny a šikovných rukou. Jde o pečlivý proces, při němž se neustále balancuje na hranici umění a vědy. Navíc fotorealistický vzhled výsledků divákovi vyráží dech.

Odborník v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku vytváří svalovou vrstvu na modelu lebky Pekingského člověka (Homo erectus pekinensis) – hominida, který žil před asi 400 000 lety v dnešní Číně.
info

Odborník v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku vytváří svalovou vrstvu na modelu lebky Pekingského člověka (Homo erectus pekinensis) – hominida, který žil před asi 400 000 lety v dnešní Číně.

Začalo to pečlivým zkoumáním nebožtíků

Praxe rekonstrukce obličejů je starší, než si asi myslíte: jak píše jeden tým bioarcheologů, „myšlenka oživování lebek je součástí lidského příběhu již tisíce let“.

Podle vědců se něco podobného provádělo už před zhruba 10 800 lety v neolitické Levantě a také před 8 500 lety v pozdně neolitické Anatolii. „Lebky zesnulých byly po uplynutí přiměřené doby vyňaty z hrobu a pokryty sádrou, hlínou a pigmenty a vytvarovány a namalovány tak, aby se podobaly zesnulému člověku“

Podobným způsobem postupovali i zakladatelé moderní školy rekonstrukcí obličejů v 19. století. Své metody však obohatili znalostmi a zkušenostmi kvalifikovaných lékařů a anatomů.

Cílem jejich práce často bylo oslavovat uznávané osobnosti; nejprve tedy prozkoumali jejich kosterní pozůstatky a až poté zahájili sochařské ztvárnění nebožtíkovy podobizny.

Jednou z objednávek nebyl nikdo menší než skladatel Johann Sebastian Bach. V roce 1894 se o rekonstrukci jeho obličeje pokusil německý anatom Wilhelm His. Úkolem bylo zjistit, zda exhumované lidské ostatky, nalezené na jednom německém hřbitově, skutečně patřily skladatelovi. A tak na základě údajů o průměrné hloubce obličejové tkáně, které nashromáždil zkoumáním obličejů 27 nebožtíků, vědec postupně nanášel sochařskou hlínu přímo na exhumovanou lebku, až dospěl k závěrečné podobě.

Vzniklý obličej přesvědčivě odpovídal dochovaným Bachovým portrétům. Historikům tak výsledek posloužil jako další důkaz toho, že kostra nejspíš skutečně patřila zesnulému skladateli a umělci jej používali jako předlohu Bachových dalších podobizen. Stal se také opodstatněním pro oficiální pohřbení původně nalezených ostatků v Lipsku.

Výsledky jeho práce povzbudily ostatní vědce. Anatomie lidského obličeje a jemné rozdíly v hloubce obličeje a utváření tkání, díky nimž je každý obličej víceméně jedinečný, se díky Hisovi staly předmětem zájmu. Údaje o tloušťce obličejové tkáně, nashromážděné těmito prvními anatomy, využívají modeláři obličejů, jako je Nilsson, dodnes.

První kroky při rekonstrukce obličeje

Před zahájením trojrozměrné rekonstrukce obličeje musejí výzkumníci nashromáždit co nejvíce informací o životě svého subjektu. Kdo to byl, kde žil a kde zemřel. Co je známo o jejich stravě, způsobu života a zdravotním stavu. Pokroky v archeologické analýze dnes umožňují určit nejrůznější informace o jedincích – od jejich oblíbených jídel až po typ podnebí, v němž žili – pomocí zkoumání izotopů vzorku.

Stále více rekonstrukcí obličeje nyní zahrnuje také důkazy z analýzy DNA, která umí určit nejen původ osoby, ale také pravděpodobnou barvu její pleti, vlasů a očí. Analýzy starověké DNA podle Nilssona změnily „pravidla hry“. Díky nim totiž odpadají dohady o mnoha aspektech rekonstrukce, které byly dříve ponechány na umělci.

Pohlaví, etnický původ, tělesná hmotnost a věk v době smrti – to vše svědčí o hloubce obličejové tkáně a dalších rysech; lebka zase nese jemné znaky, označující místa, kde byla tkáň spojena s kostí. „Někdy je velmi snadné zjistit místo svalového úponu, protože po něm na lebce zůstávají stopy po napětí nebo hřebeny,“ říká Nilsson. Všechny tyto informace pomáhají rekonstrukčnímu specialistovi určit, co patří kam, a výsledkem je anatomický model.

Od archeologie k umění

Pro další krok je klíčová důkladná znalost anatomie obličeje: Sochaři, jako je Nilsson, pečlivě modelují jednotlivé kousky chrupavek a svalů z hlíny a ty pak přichycují přímo na trojrozměrným tiskem pořízenou repliku lebky.

Ačkoli se o trojrozměrnou rekonstrukci obličeje lze pokusit s pomocí počítače, Nilsson dává přednost sochařskému přístupu. „Tváře mě zajímaly odjakživa,“ říká.

Jak mozaika vědou poučených odhadů pomalu získává lidskou podobu, přechází modelář od rekonstrukce k interpretaci – využívá informací, které jsou o jedinci známy – k tvarování jeho očí, úst a kůže. Může přidat vrásky či skvrny do obličeje někoho, kdo zemřel ve vysokém věku, nebo ve vzhledu zhodnotit zjištění o nemocech na základě genetické analýzy.

„Často mám pocit, že moje práce je dvoufázový proces,“ uvádí Nilsson. Nejprve je jeho úkolem pracovat jako nestranný pozorovatel, který se řídí zásadami forenzní archeologie a vychází z měřitelných údajů. „A pak je předám umělci,“ říká.

Lebka s hliněnou vrstvou se nakonec použije jako základ pro silikonový odlitek výsledné tváře. Jemná, decentní barva a pečlivě nanesené vlasy vdechnou rekonstrukci život.

Stále diskutovaným tématem mezi vědci je etickým rozměr těchto rekonstrukcí. Jednak většinou nelze zjistit, zda jsou tato vyobrazení přesná, a replikovaná osoba nemá možnost se k výsledkům vyjádřit. Panují dokonce obavy, aby si veřejnost na základě jedné rekonstrukce nevytvářela až příliš definitivní závěry ohledně některých fází vývoje lidstva.

Existuje však i jiný způsob, jak se dívat na někdy ne zcela věrné tváře, které se v tomto procesu objevují. Každá rekonstrukce obličeje je příležitostí zamyslet se nad minulostí – či dokonce vzdát hold konkrétnímu člověku, jehož doba je již dávno pryč. Rekonstrukce obličeje totiž přidávají konkrétní lidskou podobu tomu, co je jinak jenom hromadou lidských kostí a mohou současným smrtelníkům třeba nabídnout tvář někoho v panteonu nesmrtelných osobností, které utvářely tento fascinující svět.