Příběh o Noemově arše z knihy Genesis je jedním z nejslavnějších příběhů bible a v průběhu staletí se stal tématem řady složitých uměleckých děl i teologických pojednání. Mnohá se však zabývala pouze jedinou konkrétní otázkou: Která zvířata Noe ve svém bájném plavidle zachránil? Jednoduchá odpověď však neexistuje. Bible uvádí pouze dvě zvířata – holubici a havrana, jejichž úkolem bylo zjistit, zda opadla hladina potopy. O dalších se nezmiňuje.

Částečná přezíravost slavného literárního pramene vůči jednotlivostem příběhu však umělcům i vědcům dávala kýžený prostor k vytvoření řady vlastních, a někdy i absurdních domněnek o tom, kdo „posádku“ archy tvořil. A právě odlišnosti v těchto vyjádřeních v různých dobách nabízejí zajímavý průřez myšlením člověka v průběhu staletí: každé zpracování nám totiž řekne více o době, v níž autor žil, než o vlastním tématu.

Drama záchrany zvířat

Nejstarší dochovaný obraz příběhu o Noemovi pochází ze starověku a zachycuje již zmíněný výjev archy a dvou ptáků na bronzové minci ze 3. stol. n. l., která byla vyražena na území dnešního Turecka.

„Člověka přitahují příběhy o zvířatech zcela přirozeně,“ říká Elizabeth Morrisonová, hlavní kurátorka rukopisů Muzea J. Paula Gettyho v Los Angeles a kurátorka řady výstav o středověkých ilustracích zvířat.

To platilo zejména pro středověkého člověka. Jeho myšlení bylo úzce spjato se světem přírody a autoři se snažili v příběhu archy nacházet náboženské významy v každém jeho aspektu – od symboliky archy coby podobenství církve až po Noemovu vůli rozlišit v plavidle takzvaná čistá a nečistá zvířata.

Středověcí umělci a vědci často sestavovali seznamy zvířat a vymýšleli si barvité příběhy čerpající z vyprávění o Noemovi v takzvaných bestiářích nebo v knihách s nějakým morálním ponaučením, které doprovázeli bohatými ilustracemi.

„Příběh Noemovy archy má navíc tu výhodu, že má silně dramatický podtext,“ říká kurátorka. „Je to jako konec světa – jenomže s posláním záchrany zvířat.“

Díky tomu jsou iluminované texty a středověké obrazy plné imaginativních zobrazení ze života mořských a suchozemských tvorů, u kterých je předpoklad, že mohli být v biblickém plavidle zachráněni.

Krávy a žirafy… a třeba jednorožci?

Která konkrétní zvířata tedy středověcí umělci zobrazovali? Nejprve zachycovali zvířata, jež znali z každodenního života. Například ve staroanglickém rukopisu Hexateuch z 11. století zobrazil jeho autor krávy, kozy a prasata, tedy běžná evropská domácí zvířata, jak ve dvojicích opouštějí bájné plavidlo. V hojnějším výskytu exotických zvířat v dalších rukopisech je spatřován častější kontakt středověké Evropy se zbytkem světa, nejprve prostřednictvím obchodu a později díky zámořským objevům. Například v 15. století na katedrále v Norwichi ve Velké Británii kameníci zobrazili Noema nejen s dobytkem a ptáky, ale také třeba s opicí, která byla v severních krajích známá díky menažeriím a dvorním zábavám té doby. V arkádě katedrály je na palubě archy zobrazen kupříkladu bájný jednorožec.

„Lidé ve středověku neměli skutečný přístup k informacím. Neměli Wikipedii, proudová letadla ani pojem o cestování,“ vysvětluje Elizabeth Morrisonová. Vzhledem k omezeným možnostem měli sklony dotvářet si příběhy dříve známých zvířat podle fantazie. A tak vedle skutečných tvorů vznikaly na stránkách bestiářů a iluminovaných textů bytosti zcela neskutečné, jako například jednorožci, gryfové či hrůzná zvířata připomínající draky.

Vznik druhů – z bláta

Běžní lidé ve středověku se možná domnívali, že by tvorové jako jednorožci a draci mohli existovat. Učenci však příběh o Noemově arše vykládali z velké části pouze symbolicky, a to až do Reformace – tedy do začátku 16. století –, kdy k němu začali přistupovat jako k historické události. Tím se ocitli ve složité situaci zejména intelektuálové, kteří byli pověřeni sladěním jednotlivých podružností příběhu s novými poznatky vědy a s bezpočtem nových druhů zvířat objevených v souvislosti se vzestupem evropské námořní plavby a zámořských objevů. Rozproudila se tak diskuze, kterou historička vědy Ruth Hillová označuje jako „původní a nejrozporuplnější debatu o původu druhů v době před Charlesem Darwinem“.

Současně vznikalo i mnoho dalších, vzájemně soupeřících teorií o složení „zvířecí posádky“ Noemovy archy. Například Jean Borrell, francouzský matematik známý též jako Johannes Buteo tvrdil, že v arše bylo přítomno pouze 93 druhů savců – ostatní zvířata nebylo třeba zachraňovat, protože údajně vznikla přirozenou cestou, tedy z bláta. Španělský jezuita Benito Periera byl přesvědčen, že mnoho druhů hmyzu, například mouchy, záchranu také nepotřebuje, protože se později zrodí z mrtvých těl, jimiž se živí. Britský cestovatel Sir Walter Raleigh zase tvrdil, že kříženci, jako například mezci, v arše vůbec přítomní nebyli, a to z prostého důvodu – protože v té době ještě neexistovali.

Projekt Archa: šílený svět kříženců

V 17. století bylo stále obtížnější propojit nové vědecké objevy s biblickými příběhy, jako je ten o Noemovi. Jeden z tehdejších výzkumníků, německý všeuměl a jezuita Athanasius Kircher, se o to přesto pokusil ve svém díle Arca Noë z roku 1675. V knize se podrobně zabývá všemi praktickými hledisky výběru zvířat, péče o ně i způsobem jejich ustájení v Noemově arše.

Obzvláště pozoruhodné byly Kircherovy výklady o životě na plavidle v částech textu, kde se zabývá myšlenkou „hybridizace“, s níž přišel už Raleigh a další myslitelé a kterou Kircher dovedl až k absurdnímu východisku. Dospěl k tvrzení, že mnohé druhy suchozemských zvířat jsou ve skutečnosti kříženci běžných druhů, a není tedy nutné je zachraňovat. Mezi ně podle něj patřili žirafa, tedy zvláštní kříženec velblouda a hroznýše, nebo pásovec coby výsledek páření želvy s dikobrazem.

Díky možnostem, které kříženci nabízeli, měl Kircher za to, že by Noemovi k obnovení zvířecí populace na Zemi stačilo pouze 130 druhů čtyřnohých savců, 30 druhů hadů a 150 druhů ptáků. Vědci Olaf Breidbach a Michael T. Ghiselijn v časopise Proceedings of the California Academy of Sciences k tomu uvádějí, že „Kircher dovedl svůj výzkumný styl do extrému, tedy až k úplnému ideovému kolapsu“.

Ve skutečnosti však myšlenky pocházející od Kirchera, Butea a dalších nakonec přispěly ke zrodu koncepce biologických druhů a ta má kořeny právě v 16. století. Jejich „mentální experimenty“, jejichž původním smyslem bylo vybrat zvířata do Noemovy archy, motivovaly vědce, jako byli Buteo a Kircher, k vytvoření první klasifikace živočišných druhů. Koncepce druhu tedy vznikla právě včas, jak poznamenává Hillová, než se vědci a umělci rozhodli tvůrčí práci na zvířatech archy opustit coby slepou uličku. Přitom však neúmyslně položili základní kameny našeho porozumění přírodnímu světu.