Přesto tato zdánlivě nenáročná činnost zanechala na tělech písařů výrazné stopy, které jsou patrné ještě tisíce let po jejich smrti. S unikátním objevem přišli čeští vědci. Prozkoumali kosterní ostatky 69 mužů, nalezených na pohřebišti v Abúsíru, které zde byly uloženy v období Staré říše (2700–2180 př. n. l.). Jde o dobu, kdy byla postavena většina slavných velkých pyramid.
Cílem výzkumu bylo zjistit, zda je na kostech možné rozpoznat známky prozrazující, že se daný člověk věnoval povolání písaře. Výsledky byly letos na konci června uveřejněny v prestižním časopise Scientific Reports a vzápětí se objevily v mnoha odborných i populárně vědeckých médiích po celém světě.
Na české archeologické koncesi v egyptském Abúsíru, jejímž vedoucím je Miroslav Bárta, pracují čeští archeologové již od šedesátých let 20. století a tato lokalita přinesla mnoho významných objevů. Antropoložka Petra Brukner Havelková právě na tomto místě získala potřebné informace o kosterních ostatcích starých Egypťanů. Přímo v terénu v Abúsíru vyhodnotila pohybovou zátěž na všech kostech a veškeré provedené statistické testy na antropologických datech poté ověřila s matematičkou Janou Vackovou z ČVUT.
S čím kdo zachází, tím také schází
Navzdory představě, že psaní není fyzicky namáhavá činnost, vědci zjistili, že egyptští písaři trpěli řadou zdravotních problémů. Nejnápadnější byly změny v oblasti krční páteře a čelistního kloubu. „Představte si, že celý den sedíte s ohnutým krkem a s hlavou skloněnou dopředu,“ vysvětluje kurátorka Antropologického oddělení Národního muzea Petra Brukner Havelková, hlavní autorka studie. „To klade obrovský tlak na krční obratle, zejména na přechod mezi krční a hrudní páteří,“ dodává.
Jedinečný výzkum probíhal řadu let a jeho výsledky ukázaly například také to, že písaři výrazně častěji trpěli artrózou čelistního kloubu než běžní lidé, kteří nepsali. Čeští vědci se domnívají, že tento specifický dopad na čelisti mohl mít zvyk písařů žvýkat konec pera – staroegyptští úředníci totiž používali ve faraonské éře tenké pero ve tvaru štětce vyrobené ze stébla sítiny (Juncus rigidus a Juncus acutus L.), které bylo potřeba upravit pro psaní do podoby štětečku. Pero mělo průměr asi 0,15 centimetru a písaři ho při psaní drželi asi 3–6 centimetrů od jeho psacího konce. „Když se pero opotřebovalo, písař jednoduše odstranil špičku a znovu ji rozžvýkal,“ vysvětluje Brukner Havelková. „Protože písaři žvýkali své psací náčiní opakovaně, mohlo to čelistní kloub nadměrně zatěžovat, nemusela to ale být jediná příčina. Z klinických studií víme, že zatížení čelistního kloubu úzce souvisí se stavem krční páteře. Pokud máte problémy s krční páteří, je velice pravděpodobné, že budete mít nějaké potíže i s čelistním kloubem. Jde o funkční celek propojený svaly.“
Studie, která na začátku letošního léta vzbudila pozornost v mnoha zemích, odhalila i další zajímavé detaily o pracovních návycích písařů. Například pravé rameno a palec pravé ruky vykazovaly známky většího opotřebení, což naznačuje, že písaři psali pravou rukou. V levé ruce pravděpodobně drželi papyrový svitek. „Je fascinující, jak můžeme z těchto drobných změn na kostech rekonstruovat každodenní činnosti lidí, kteří žili před více než 4 000 let,“ uvádí egyptoložka Veronika Dulíková z Českého egyptologického ústavu FFUK, spoluautorka studie. „Vidíme doslova otisk práce na jejich kostech.“
Písaři patřili k velice úzké elitě starověkého Egypta
Část jejího výzkumu se zabývala společenským postavením písařů. Podle jasně stanovených kritérií vyhodnocovala příslušnost těchto lidí k určité vrstvě a jak egyptoložka dále uvádí, „ta závisela na tom, zda daná osoba působila na vedoucí pozici v některém z oddělení státní správy či na tom, jakou hodnost získala u královského dvora.“ Šlo o aspekty života, které měly vliv i na to, jak se s písaři zacházelo po smrti. „Od společenského postavení každého člověka se pak odvíjela poloha hrobky na pohřebišti, její rozměry, způsob výzdoby, velikost pohřební komory a materiály použité na pohřební výbavu,“ dodává Veronika Dulíková. Tento druh výzkumu není snadný, protože vyžaduje jasně definovaná kritéria, podle nichž vědec postupuje – jsou důležitá zejména v případě, když zcela chybí jakékoliv písemné prameny.
Být písařem ve starém Egyptě však neznamenalo být zcela pasivním příjemcem informací určených k zapisování. Kosti písařů totiž nesou známky toho, že psali v různých pozicích, což naznačuje, že se pohybovali v různých prostředích a na rozmanitých pracovištích. „Písaři střídali pracovní polohy,“ říká k tomu Brukner Havelková. „Mohli sedět se zkříženýma nohama, klečet nebo i stát. Z výsledků naší studie se jako nejčastější pracovní pozice zdá být poloha, kdy je levá noha v sedě nebo v kleče a pravá noha ve dřepu.“
Tato skutečnost odpovídá i nástěnným vyobrazením v hrobkách hodnostářů nebo v pyramidových chrámech, které ukazují písaře v různých prostředích. V reliéfní výzdobě jsou nejčastěji zachycení, jak zapisují vsedě, klečící nebo stojící v místnostech úřadů nebo i na poli. Zkrátka pracovali nejen v „kanceláři“, ale především v „terénu“ – to znamená všude, kde bylo potřeba cosi zaznamenat, například informace o úrodě nebo o výběru daní.
Je nezbytné uvědomit si, že písaři ve starověkém Egyptě patřili ke společenské elitě. Byli to vzdělaní muži, kteří zastávali důležité administrativní funkce. Armáda písařů evidovala pro potřeby státního aparátu především příjmy faraonského dvora nebo mocných chrámů spravovaných kněžími. Jejich hrobky byly umístěné na prestižních místech pohřebiště a byly často bohatě zdobené.
Ve starověkém Egyptě se umění psaní naučilo pouze jedno procento populace. Vědci odhadují, že během Staré říše žilo v Egyptě přibližně milion až půl druhého milionu lidí – tedy méně než 20 000 gramotných obyvatel se znalostí hieroglyfického písma.
Český výzkum je svým zaměřením jedinečný
Na první pohled by se mohlo zdát, že „studijního materiálu“ mají současní vědci dostatek, ovšem skutečnost ukazuje, že zdroje jsou velmi omezené. „Písař ve starém Egyptě nepředstavuje žádnou neznámou nebo neprobádanou profesi,“ upřesňuje antropoložka Brukner Havelková. Většina lidí si písaře okamžitě představí v nějaké z jeho nejběžnějších pozic, například v tureckém sedu či v pokleku. Můžeme najít i mnoho odborných studií, které se zaměřují na znázornění tohoto povolání v reliéfní výzdobě či jako sochy, nebo jež se soustředí na náplň a způsob vykonávání písařské činnosti i na potřebné psací náčiní. „Zpravidla jsou však písaři studovaní pouze z pohledu egyptologie, archeologie nebo historie,“ dodává Brukner Havelková. „Propojení s antropologickým výzkumem, který může doplnit tyto pramenné informace, týkající se života a práce písaře, o stopy, jež zanechaly každodenní aktivity na jeho kostře, víceméně zcela chybí.“
Mimořádnost českého výzkumu spočívá v tom, že se doposud nikdo nezaměřil na písaře jako na celou profesní skupinu. „Nikdo nehodnotil písaře jako soubor jedinců, jejichž kostry ve srovnání s ostatními osobami vykazují shodné či podobné změny, jež mohou souviset s opakujícími se úkony a s pozicemi, ve kterých museli dlouhodobě setrvávat,“ doplňuje antropoložka.
A jak budou vědci ve výzkumu dále pokračovat? „V následujících dvou letech se budeme věnovat dalším kosterním ostatkům písařů z pohřebiště v Gíze, uloženým v Přírodovědném muzeu ve Vídni. Doufáme, že plánovaná analýza starobylé DNA ze zubního kamene bude úspěšná a získáme nějaké údaje. V současné chvíli je to velmi napínavé, protože tyto ostatky byly před desítkami let konzervovány zřejmě šelakem nebo klihem… Brzy bychom se měli dozvědět, zda takový způsob konzervace ovlivní výsledky DNA analýzy,“ popisuje Veronika Dulíková.
Přestože se naši vědci dívají do vzdálené minulosti, o mnoho tisíc let zpět, spousta problémů, které trápily starověké písaře, jsou překvapivě podobné těm, s nimiž se potýkají dnešní lidé pracující s počítači. „Abychom mohli interpretovat změny, které jsme našli na kostrách písařů, vycházeli jsme z řady klinických, ortopedických a ergonomických studií. Ty se věnují rizikovým faktorům současných povolání a hledají cestu, jak je eliminovat. Vidíme zde jasnou paralelu s moderním světem,“ říká Brukner Havelková. „Dlouhodobé sezení, opakované pohyby rukou a zápěstí, skloněná hlava – to vše jsou faktory, které přispívají k problémům pohybového aparátu i dnes.“
Studie nám tak připomíná, že i zdánlivě nenáročná povolání mohou mít dlouhodobé dopady na naše zdraví. Budete-li mít někdy možnost prohlédnout si popsaný svitek papyru, vzpomeňte si na muže, kteří na ně psali. Jejich práce přetrvala tisíce let, ale zanechala nesmazatelné stopy i na jejich tělech. A možná, až se příště skloníte nad svým počítačem, vzpomenete si i na písaře ze starověkého Egypta.
Co víte o zemi faraonů?
Otestujte své znalosti o éře stavitelů pyramid, na které jste určitě narazili ve škole.
Sledujte nás v Google Zprávách