Rodina Caliguly, Agrippiny mladší a Nerona – potomků zbožštěného Augusta, prvního římského císaře – zanechala v historii a legendách nesmazatelnou stopu. Jejich vláda byla prosycena politickými intrikami a násilím, činy, které starověcí historikové často považovali za neřímské, dokonce za nepřirozené. Plinius Starší je kdysi popsal jako „ohnivé nápisy vržené mezi lidský rod“, postavy, jejichž životy – a smrt – se stále odrážejí v čase. Od pomstychtivých duchů, až po strašidelná zjevení – tyto příběhy o duchách některých z nejznámějších římských vládců uchvacují i po téměř dvou tisíciletích.

Caligula: Neklidný stín boha císaře

Caligula, první římský císař, který se za svého života prohlásil za boha, tvrdil, že obcuje s Jupiterem (nejvyšším z římských bohů), a chlubil se stykem s Měsícem. Jeho rostoucí megalomanie a pohrdání římským obyvatelstvem byly pověstné, jednou si posteskl, že město nemá „ani jeden krk“, který by mohl přetnout.

Caligulovy božské ambice však skončily krutě. Podle starověkého historika Cassia Dia se Caligula v posledních chvílích života dozvěděl: „Řím měl „mnoho rukou“ – odkaz na kolektivní moc lidu a jeho vrahů. Jeho vrazi, kteří ho opakovaně bodali, údajně zohavili jeho mrtvolu a „mečem mu probodli přirození“, zatímco podle jednoho senzacechtivého líčení „ochutnali jeho maso“.

Po jeho zavraždění byly jeho ostatky narychlo zpopelněny na provizorní hranici a vhozeny do mělkého hrobu. Netrvalo dlouho a jeho duch údajně začal strašit na Palatinu, kde k jeho vraždě došlo. Noc co noc se v zahradách, kde byl uložen k poslednímu odpočinku, objevovaly strašidelné přízraky a žádný večer se neobešel bez nějakého „děsivého zjevení“.

Agrippina mladší: pomstychtivá matka

Před svým zavražděním Caligula vykázal svou sestru Agrippinu na Pontiánské ostrovy, odkud jí posílal zlověstné dopisy, v nichž jí připomínal, že má pro své nepřátele nejen ostrovy, ale i „meče“. Přesto se Agrippina vrátila do Říma, aby svého bratra řádně pohřbila – možná šlo o politický manévr, ale také o pokus utišit jeho zlovolného ducha kvůli nevhodnému pohřbu.

Také se provdala za dalšího císaře Klaudia, který byl shodou okolností jejím strýcem, což „ani tehdy nebylo v pořádku“, říká Debbie Feltonová, autorka knihy Strašidelné Řecko a Řím.

Agrippina byla „bezohledně ambiciózní“, říká Feltonová. Jako sestra, neteř, manželka a matka císařů měla na Řím nevídaný vliv.

Její touha po moci se však stala smrtelnou. V den, kdy se narodil její syn Nero, se historik Tacitus podělil o proroctví o Agrippině, že Nero jednoho dne bude vládnout Římu – a zabije ji. Agrippina neohroženě prohlásila: „Ať mě zabije, pokud bude vládnout.“

Když Nero jako mladík nastoupil na trůn, Agrippina „zaujímala mocenské postavení, které bylo pro ženu zcela nevídané“, říká Anthony Barrett, autor knihy Agripina, která se věnuje tématu sexu, moci a politiky v raném císařství. Jak však Nero stárnul, začal její vliv pociťovat s nelibostí.

Jeho pokusy zavraždit matku se staly předmětem legend – nejprve jedem, pak nastražením stropu, který se na ni zřítil, když spala. Když obě snahy selhaly, pozval Nero Agrippinu na hostinu a poslal ji pryč na lodi, která se měla na moři rozpadnout.

Agrippina, která se během vyhnanství na ostrově stala zdatnou plavkyní, však uplavala do bezpečí. Jedna z jejích služebných takové štěstí neměla. Vykřikla, že je Agrippina, aby ji námořníci ochotněji zachránili. Místo toho jí rozbili hlavu vesly.

Nakonec Agrippinu v její vile vypátrali vrazi. Její poslední slova byla mrazivá: „Udeřte na mé lůno!“ přikázala, aby zasáhli lůno, které porodilo syna, jenž ji zradil.

Po její smrti se v blízkosti hrobky ozývalo tajemné kvílení a Nerona údajně pronásledovaly vize Furií s pochodněmi. Trápil ho pocit viny a paranoia, a tak se dokonce pokusil kontaktovat ducha své matky prostřednictvím seance a žádal o odpuštění ze záhrobí.

Prokletý císař Nero

Neronova spirála šílenství se po matčině smrti ještě zrychlila. Neprojevoval velký zájem o vládnutí, dával přednost zpěvu a hraní v divadle, což byly činnosti, které by pro staré Římany byly „známkou hanebnosti“, a druh „neobvyklé aspirace, která mohla vést starověké historiky k tomu, aby ho vykreslili jako mistra přetvářky i mimo jeviště,“ říká Shadi Bartsch, profesor klasiky na Chicagské univerzitě.

Brzy začali Nerona houfně opouštět spojenci. Jedné noci se probudil a zjistil, že jeho palác je prázdný. Senát, který ho prohlásil za veřejného nepřítele, ho označil za mrtvého a Nero uprchl z města. Tváří v tvář vyhlídce, že bude svlečen a ubit k smrti, se rozhodl pro sebevraždu a vrazil si dýku do krku.

Smrt však Neronovu přítomnost v římské paměti příliš nezmenšila. První křesťané, kteří byli za jeho vlády pronásledováni, ho považovali za Antikrista – postavu, která se vrátí, aby rozpoutala poslední bitvu mezi dobrem a zlem, jak je předpovězeno v knize Zjevení.

Neronův duch prý strašil i ve středověkém Římě. Podle legendy se ořešák poblíž baziliky Santa Maria del Popolo stal epicentrem démonické aktivity, odkud prý vycházeli démoni a terorizovali poutníky. Podle legendy stával poblíž baziliky Santa Maria del Popolo nádherný ořech, pod nímž prý ležela Neronova kostra. Papež Paschal II. nechal strom pokácet, aby Řím zbavil jeho ducha, a Neronovy kosti naházel do řeky Tibery.

„Člověk by si myslel, že při všem tom mučení, vraždách a dalších vraždách se ve starém Římě bude potulovat spousta duchů,“ říká Felton, ale historky o duchách slavných lidí nebyly běžné. Říká, že „tito tři notoricky známí členové rodiny“ strašili Římany, což se hodí k jejich „obzvláště svízelným životům“.