Když se řekne upír, většina z nás si nejspíš představí bledého aristokrata s ostrými špičáky, který se bojí česneku a slunečního světla. Tento obraz se zrodil v 19. století díky románu Brama Stokera Drákula. Archeologové a historikové však nacházejí kořeny upírské legendy v mnohem hlubší minulosti – v časech starověkých civilizací Egypta, Mezopotámie, Řecka a Říma.
„Existuje tolik druhů upírů, kolik je šelem. Jejich metody a motivy k útoku se mohou lišit stovkou různých způsobů,“ cituje John J. Johnston ve své studii film Kapitán Kronos: Lovec upírů z roku 1974. Replika překvapivě přesně vystihuje pestrou škálu upírům podobných bytostí, které se objevují v mytologiích starověkých kultur.
Archeologické důkazy naznačují, že strach z mrtvých a víra v jejich schopnost vrátit se mezi živé byly rozšířené už v období neolitu. Na Kypru byly nalezeny neobvyklé hroby z let 4500–3800 př. n. l., kde byli mrtví pohřbeni pod podlahami domů a zatíženi těžkými mlýnskými kameny. Tyto praktiky naznačují snahu zabránit mrtvým v návratu.
Lví bohyně, dychtící po krvi
Ve starověkém Egyptě nacházíme jedny z nejstarších dokladů o bytostech připomínajících upíry. Pozoruhodným příkladem je bohyně Sachmet, která se objevuje v mýtu známém jako Kniha nebeské krávy. Tento příběh, zaznamenaný na zdech několika hrobek v Údolí králů, vypráví o stárnoucím bohu slunce Re, který posílá svou dceru Sachmet, aby potrestala lidstvo za vzpouru.
Egyptská lví bohyně byla krvavou podobou mírumylovné bohyně plodnosti Hathor. (Ilustrační obrázek)
Sachmet, zobrazovaná jako lvice, se vrhá na lidi s nesmírnou krutostí a žízní po jejich krvi. Nakonec je Re nucen ji zastavit lstí – nechá připravit obrovské množství piva obarveného načerveno, které Sachmet v domnění, že jde o krev, vypije. Opilá bohyně pak usne a probouzí se už jako mírumilovná Hathor.
Tento mýtus je pozoruhodný nejen pro svou krvavou tematiku, ale také proto, že ukazuje, jak staří Egypťané spojovali krev s životní silou a mocí. „Sachmet sice není přímo upír v dnešním slova smyslu, ale její nezměrná žízeň po lidské krvi je nápadně podobná pozdějším upírským legendám,“ vysvětluje egyptolog David Silverman.
Řecká směs hrůzy a sexuality
Starověké Řecko přispělo k vývoji upírského mýtu několika pozoruhodnými bytostmi. Jednou z nich je Empusa, démon schopný měnit podobu, který se živil krví mladých mužů. Aristofanes ji ve své komedii Žáby z roku 405 př. n. l. popisuje jako stvoření s jednou nohou z bronzu a druhou z kravského trusu.
Ještě děsivější je příběh o Lamii, který zaznamenal Filostratos ve 3. století n. l. Vypráví o krásné ženě, která svádí mladého studenta Menippa. Naštěstí ho zachrání filozof Apollónios, který odhalí její pravou podstatu: „Lamie se živí mladými a krásnými těly, protože jejich krev je čistá a silná.“
Tyto příběhy ukazují, jak se v řecké mytologii mísily motivy sexuality a hrůzy – kombinace, která se později stala typickou pro upírské legendy.
Římské strygy a krvavé rituály
Římané měli vlastní verzi upírů – strygy. Tyto bytosti popisuje básník Ovidius jako obrovské ptáky s velkými hlavami, vyvalenýma očima a zobáky uzpůsobenými k trhání masa. Strygy údajně útočily na novorozence a vysávaly jim krev.
Strygy patřily k nočním přízrakům starověkého Říma.
V římské společnosti byla také rozšířená víra v magickou moc krve. Plínius Starší popisuje, jak epileptici pili krev gladiátorů v domnění, že je vyléčí. „Tito lidé považují za nejúčinnější lék na svou nemoc pít teplou, dýchající krev přímo z člověka a přiložením úst k ráně vysát jeho samotný život,“ píše Plínius s neskrývaným zhnusením.
Tyto praktiky ukazují, jak hluboce byla víra v magickou moc krve zakořeněna v antické kultuře. Není divu, že se později stala ústředním motivem upírských legend.
Dědictví starověku v moderním upírském mýtu
Jak se tedy dostal upírský mýtus ze starověkého Středomoří do střední a východní Evropy, kde se zrodila moderní podoba upíra? Historikové poukazují na několik faktorů.
Expanze Římské říše do oblasti Dácie (dnešní Rumunsko a Transylvánie) přinesla antickou kulturu a mytologii do regionu, který se později stal centrem upírských pověr. „Někteří Dákové dosáhli vysokých hodností v římské armádě a Dácie se stala provincií, která dodávala římské armádě největší počet vojáků,“ uvádí historik Ion Grumeza.
I po pádu Římské říše přežívaly antické představy v lidové tradici. Během středověku pak došlo k jejich smíšení s místními pověrami a křesťanskou démonologií, čímž vznikl základ pro moderní upírský mýtus.
„Je zřejmé, že mnohé ze starověkých upírských příběhů byly absorbovány zpět do ústní lidové tradice, ze které původně vzešly,“ vysvětluje Johnston. „V novém, post-imperiálním východoevropském prostředí, uprostřed temných lesů, děsivých hor a černých, bezedných jezer Balkánu, našly tyto příběhy novou půdu, kde mohly zapustit kořeny a vykvést v podobě moderního upíra.“
Závěrem lze říci, že upírský mýtus, jak ho známe dnes, je tak podle všeho výsledkem tisíciletého vývoje. Od egyptských bohů žíznících po krvi přes řecké démony svádějící mladíky až po římské strygy útočící na novorozence – všechny tyto bytosti přispěly k vytvoření jedné z nejtrvalejších legend lidstva. Upír tak není jen výplodem viktoriánské fantazie, ale dědictvím pradávných civilizací, které se nás stále dotýká svou fascinující směsí hrůzy a přitažlivosti.
