Námluvy na počátku 19. století jsou námětem knih nejen autorky Jane Austenové – ženy, která se sama nikdy nevdala, ale tvrdou hru námluv dobře znala. Pro někoho je tato problematika zajímavým společenským tématem, pro jiného soustavou úmorných intrik. Sňatek byl totiž i v takzvaném regentském období, tedy v letech 1811–1820, zejména obchodní záležitostí. 

Plesová etiketa

V plesových sálech se obecně dodržovalo několik pravidel, která se dost podobala těm dnešním.

Očekávalo se, že každý si během večera zatančí s více partnery. Změnit partnera se doporučovalo po každém druhém tanci.

S výzvou k tanci přicházel muž, nikoliv žena; rodina a přátelé ženy však k tomu mohli muže povzbudit. Oslovené ženy mohly odmítnout, ale pokud tak učinily, bylo slušností odmítnout i ostatní pozvání.

Tanec tehdy lidem poskytoval vzrušující příležitost vzájemně se dotknout rukama, které však musely mít zakryté rukavicemi. Šlo o jedinou společenskou příležitost, již k tomu měli. Pozdravy a loučení se odehrávaly bez fyzického kontaktu, pouze úklonem a pukrletem.

Sňatkový trh 

V období regentství nebylo manželství jen milníkem dospělosti, ale také „základním stavebním kamenem společnosti. Bylo nástrojem, jímž se [...] násobilo společenské postavení a přenášelo se do budoucnosti,“ vysvětluje Sally Hollowayová, vedoucí výzkumná pracovnice na Oxford Brookes University a autorka knihy The Game of Love in Georgian England: Courtships, emotions and material culture (Hra lásky v gregoriánské Anglii: Námluvy, emoce a materiální kultura). 

Ideální příležitostí k nalezení vhodného protějšku byla „londýnská sezona“. Toto období trvalo od zimy do jara v době, kdy v Londýně zasedal parlament. Představitelé vysokých společenských kruhů se po jednání parlamentu předváděli na nekonečném víru plesů, shromáždění, večeří a zábav s jasným cílem: uspět na „sňatkovém trhu“. 

Pečlivý výběr 

Zřejmě nejoblíbenějším místem seznamování vyšších vrstev byla setkání londýnského Almackova klubu. Dobový kronikář kapitán Rees Howell Gronow jej popisuje jako „sedmé nebe módního světa“. 

V tomto klubu působil zvláštní dámský výbor. Skládal se z vysoce postavených žen, jejichž úkolem byl rozhodovat o tom, kdo dostane pozvánku. Členky toho výboru předcházela pověst přísných rozhodčích, což potvrzuje i Gronowovo dobové svědectví: „Úsměv či zamračení patronek odsuzují muže a ženy ke štěstí či k zoufalství.“  

Úzkou selekcí tak klub zajišťoval vlivným rodinám, aby se zde jejich potomci setkávali pouze s odpovídajícími protějšky a neztráceli mnohdy drahocenný čas pátráním „naslepo“. Nejlepším věkem pro uzavření manželství bylo na počátku 18. století podle Hollowayové dvacet čtyři let u žen a dvacet šest let u mužů. 

Rozvod se souhlasem parlamentu 

Podle Hollowayové nebyla obchodní stránka manželství jedinou motivací mladých párů k uzavření sňatku. „V tomto desetiletí byla poměrně rozšířená i oslava romantické lásky. Člověk se chtěl oženit kvůli penězům, ale i z lásky, a to s někým, s kým by mohl mít dlouhodobý, šťastný a láskyplný vztah,“ říká autorka.

Partnerský soulad byl důležitým předpokladem manželství, protože prakticky neexistovaly rozvody. „Rozvod musel schválit parlament. Jakmile jste se jednou vzali, byli jste zkrátka svoji. Proto bylo opravdu důležité rozhodnout se správně.“ 

Slečna už jde domů 

Jakmile si muž vytipoval vhodnou partnerku, mohlo začít skutečné namlouvání zahajované mužem, který partnerku požádal o svolení se zahájením námluv, a v případě souhlasu se události mohly dát do pohybu. 

Typické námluvy trvaly v rozmezí jednoho roku až čtyř let. Během nich se muž se ženou vzájemně poznávali při různých společných příležitostech. Muž mohl například partnerku a její rodinu pozvat na šálek čaje nebo na společnou procházku, na níž však ženu doprovázela její gardedáma. Její přítomnost měla dívce zajistit počestnost, ale i vhodné načasování „vývoje“ jejich vztahu. 

Pravidla vzájemného chování v raných fázích námluv ženu skutečně chránila před předčasným sblížením či intimnostmi. Páry se například zpočátku neoslovovaly křestními jmény, žena si nemohla namlouvat muže a první krok k seznámení musel vždy udělat on, ačkoliv přátelé a příbuzní ženy ho k tomu mohli povzbudit. 

Milostné dopisování  

Jedním ze způsobů, jak budovat partnerský soulad, bylo psaní dopisů, zejména pokud partneři žili daleko od sebe. „Šlo především o to, aby si vybudovali pouto,“ uvádí Hollowayová. Dopisování bylo zároveň zkouškou trpělivosti a odhodlanosti. „Bylo důležité, abyste se vzájemně uvedli jako spolehliví korespondenti, protože jste tím naznačovali, že jste i spolehlivým člověkem.“ 

Dárky 

Důležitým prvkem námluv byly také dary. Za vhodnou pozornost se považovala například kniha, parfém nebo později prstýnek, přičemž platilo, že dary nedával pouze muž: vysokou symbolickou hodnotu mělo zejména věnování vlasů. „Pramen vlasů byl neuvěřitelně důvěrný, fyzický dar, protože druhému člověku doslova darujete část vlastního těla. Vlasy vydrží dlouhá léta, takže jsou symbolem věčné lásky,“ uvádí Hollowayová. 

„Lidé se ve svých dopisech svěřovali o tom, že si pramen vlasů berou s sebou do postele, líbají jej, mluví s ním, jako by byli s nepřítomnou milenkou.“ 

Při obdarovávání bylo také třeba dar načasovat do správné fáze námluv. Jak podotýká autorka, „námluvy nemůžete zahájit tím, že někomu darujete pramen vlasů“. Dárky navíc musely mít vhodnou podobu, přinést někomu zvadlé květiny či zkaženou lahůdku bylo – stejně jako dnes – výrazem nedbalosti či pohrdání.  

Cílová rovinka 

Poslední fází námluv byly zásnuby. Pozornost partnerů se při nich přesouvala k vyjednávání o podmínkách sňatku a již tehdy se využívala manželská dohoda, jejíž prostřednictvím se upravovaly právní podmínky manželství, včetně dědických práv, vyčleněných peněz pro manželku a například i ustanovení o vdovství. 

Zásnuby vnášely do námluv také větší jistotu či intimitu. „Jakmile byly zásnuby považovány za jisté, mohl nastat čas k větší sexuální svobodě,“ uvádí autorka. Podle odhadů byla jedna ze tří nevěst těhotných. 

Nebezpečí skandálu

Jedním z největších „strašáků“ námluv byl společenský skandál. Mezi největší patřily útěk od oltáře nebo být přistiženi v intimním objetí. Obvyklým samoregulačním mechanismem byly v takovém případě pomluvy. Jejich ppřímým důsledkem bylo poškození jména rodiny či společenského postavení dotyčného. Skandál mohl mít i finanční dohru. „Opustil-li muž ženu poté, co jí slíbil sňatek, ona jej mohla zažalovat o finanční odškodnění za své city,“ uvádí Hollowayová. 

Příčinou pomluv byla i tajná svatba. I tehdejší doba měla k jejímu konání svá oblíbená místa. Jedním z nich byla vesnička Gretna Green, ležící bezprostředně za skotskou hranicí, kde již neplatily anglické zákony o manželství. Gretna Green byla jakýmsi Las Vegas své doby – oblíbeným místem rychlých a tajných svateb. 

Většina vztahů však naštěstí skandálem neskončila. Ideální námluvy vyvrcholily u oltáře, kde pár začátek nové kapitoly společného života oficiálně stvrdil před zrakem božím i příbuzných.