Císař Napoleon I., jejž lidé vnímají jako hrdinu i padoucha, vyvedl svou zemi z trosek revoluce k míru a k politické stabilitě. Současně tento vojevůdce uskutečnil vojenskou expanzi a v letech 1809–1811 ovládl většinu Evropy. Po celých čtrnáct let těchto dramatických událostí – od jeho vzestupu v armádě přes jmenování prvním konzulem až po korunovaci císařem – mu po boku stála jeho Josefína. Jejich vztah byl dlouho ztělesněním romantické lásky, a to zejména díky dopisům, který jí císař psal ze svých vojenských tažení.
Zatímco někteří nedávní historici mýtus o jejich romantické lásce vyvrátili, Ridley Scott, režisér filmu Napoleon, podává Josefínu jako císařovu „jedinou pravou lásku“. „Napoleon přišel odnikud, aby vládl všemu – ale ovládnout svoji nevěrnou manželkou se mu nedařilo a stálo ho to dlouhou citovou válku. Dobýval svět, aby získal její lásku, a když se mu to nepodařilo, dobýval ho, aby zničil svou ženu, a přitom zničil sám sebe,“ řekl režisér pro časopis Deadline.
Odpověď na otázku, nakolik je pravda, že Josefína byla Napoleonovou jedinou opravdovou láskou a že se nevěra týkala pouze jí nebo že byla jeho militaristická rozpínavost hnána snahou zalíbit se manželce, je stejně složitá jako obě zúčastněné postavy.
Z ostrovů do Paříže
Žena, která se později stala Josefína Bonaparte, se narodila v roce 1763 jako Marie-Josèphe-Rose Tascher de la Pagerie. Budoucí císařovna, kterou její rodina znala jako Rose, pocházela z rodiny majitele plantáže na Francií ovládaném Martiniku. Majetek rodiny však upadal. Z finančních důvodů se proto vdala do Paříže, kde poté, co ji její manžel opustil, odložila svůj provinční přístup a vytříbila si své diplomatické schopnosti natolik, že byla za ně později oslavována. Řízením osudu a svých schopností se dostala k francouzskému dvoru a v době, kdy se v roce 1795 setkala s Napoleonem, byla nejdražší kurtizánou ve Francii.
Budoucí císařovnu uvěznili jakobínští revolucionáři a jenom o vlásek unikla gilotině. Poté, co vláda teroru skončila, ji propustili na svobodu, což se však neobešlo bez trvalých následků. Podle historiků si ve vězení prošla silným utrpením, což se projevilo v jejím pozdějším lehkovážném nakládání s prostředky, milostnými aférami a vyhledáváním bezpečí.
Napoleon vyšel z podobných poměrů – také pocházel z rodiny, jejíž majetek upadal, také z ostrova pod francouzskou nadvládou – i když z míst mnohem blíže Francii než Martinik. Narodil se v roce 1769 v rodině drobné korsické šlechty, byl inteligentní a odhodlaný svůj úděl změnit. Od mládí se však potýkal s vrozenou nejistotou ohledně své třídní příslušnosti, peněz, inteligence a později i sexu. Vzájemné působení těchto faktorů spolu s přetrvávající Napoleonovou citlivostí vůči kritiku byly hnací silou jeho ambic.
Na přání otce nastoupil do vojenské školy a vypracoval se prostřednictvím studia a později v armádě. V době svého seznámení s Joséphinou, byl již nadějným armádním generálem, přestože byl fyzicky nepřitažlivý a stále sužovaný nesčetnými komplexy méněcennosti, ale zdaleka nebyl ještě císařem, jímž se stane až za necelých deset let.
Spojování sil
Napoleon svoji budoucí manželku poznal na společenské večeři koncem roku 1795. Ve svých 32 letech byla tato ovdovělá šlechtična a matka dvou dětí o šest let starší než Napoleon. Svoje výchozí nevýhody však Rose mladému a nejistému muži vynahrazovala sexuální bezprostředností a zkušenostmi, společenskou kultivovaností a aristokratickými vazbami; to, jak jej chválila, lichotila jeho ješitnosti.
Padlá šlechtična zpočátku neměla o sňatek s Napoleonem zájem. S tím, jak jeho vojenské postavení rostlo, ochaboval postupně i její odpor. Pro Rose Napoleon představoval po hrůzách věznění finanční jistotu a stabilitu.
Svatba se uskutečnila v březnu 1796. O dva dny později Napoleon odjel v čele francouzské armády do Itálie, kde zahájil rozhodující tažení, jež mělo změnit politickou situaci v Evropě a Napoleona katapultovat na výsluní. Tažení do Itálie bylo první z mnoha jejich „vojenských rozchodů“.
Napoleonův zápal pro Josefínu je zřejmý z mnoha dopisů, které jí během své nepřítomnosti psal, někdy i více než jednou denně. Jeho slova kolísají mezi touhou, chtíčem, majetnickými sklony, urážkami a obviněními. Historik Adam Zamoyski popisuje Napoleonovy dopisy z Itálie jako vyjádření „pubertálního běsnění“, které Josefína vnímala jako „směšné a trapné“.
Důmyslně zařízená ložnice císařovny Josefíny odráží její velkolepý vkus a styl, který její společensky nejistý manžel oceňoval.
Milostný dopis Napoleona Josefíně z let 1795–6. Podle některých historiků jeho dopisy vyjadřují „mladistvé šílenství“, které Josfína považovala za „směšné a trapné“.
Je otázkou, zda žena, do níž se zamiloval, vůbec kdy existovala. Historička Kate Williamsová popisuje, jak se Josefína s využitím omezené moci, kterou měla ve světě ovládaném muži, přetvořila v jeho vysněnou milenku tím, že vyzdvihla své ženské přednosti a zároveň potlačila svůj intelekt a ambice.
Napoleona dráždilo, jak málo mu Josefína odepisuje; byla zaneprázdněná, protože si brzy po Napoleonově odjezdu našla milence. I on se však pouštěl do četných milostných dobrodružství, což Josefínu přimělo, aby mu konečně oplatila touhu, kterou jí projevoval. Když zůstal vlažný, zareagovala rozhazovačností a citovým vydíráním; postupně se z boje stáhl a uvažoval o rozvodu.
Svůj plán s rozvodem však nedotáhl do konce a místo něj Josefínu odpustil, i když ne bez vlastního zájmu: Mít rodinu posílilo jeho politickou moc a diplomatické schopnosti jeho ženy byly neocenitelné. Byla oblíbená a poskytovala mu půvab a etiketu, které on sám postrádal. Svým smyslem pro oblékání, chováním, sbírkou umění a šperky, které se vyrovnaly šperkům Marie Antoinetty, ztělesňovala jeho politickou moc. Jak sám císař prohlásil: „Já vyhrávám bitvy, ale Josefína získává srdce.“
Důsledky milostných afér
Bez ohledu na to, zda Napoleon vítězil na bitevním poli, Josefína už v roce 1800 věděla, že se v jejich vztahu změnil poměr sil. Její pozici navíc oslabila její neoblíbenost u Napoleonovy rodiny a občanský (oproti náboženskému) sňatek. Změnila proto své způsoby a začala pracovat ve prospěch svého manžela; jeho postoj se ovšem také změnil: dusivě Josefínu kontroloval, omezoval její společenskou svobodu, křičel na ni na veřejnosti a trápil ji podrobnostmi o svých milenkách.
Příčinou Napoleonovy expanzivní zahraniční však nebyl ani jejich bouřlivý a manipulativní vztah ani jeho frustrace z chování manželky a jejích afér. Jak říká Zamoyski pro National Geographic, „Napoleonovy ambice nebyly primárně militaristické... Zajímala ho spíše dobrá vláda než vítězné bitvy..... Věřil, že je třeba dělat věci dobře, a protože byl vržen do světa, kde se válčilo, byl odhodlán zvítězit – ale nikdy ne jenom pro vítězství samotné.“
Císař Napoleon na německém bojišti v roce 1808 na obraze umělce Clauda Gautherota. Napoleonova touha po vítězství nevyplývala z jeho bouřlivého manželství s Joséphinou, ale z jeho osobní touhy po vítězství.
Korunovace a odloučení
Jako předpoklad pro korunovaci císařem a císařovnou v roce 1804 podstoupili manželé dodatečný církevní svatební obřad. Veškeré bezpečí, které Josefína v souvislosti s tímto krokem pociťovala, bylo jenom dočasné. V roce 1809 se manželé nakonec stejně rozvedli, protože se jim nepodařilo zplodit dědice. Napoleon stoicky prohlásil, že je rozvod je v takovém případě „v nejlepším zájmu Francie“; jak říká Zamoyski, „nelze se mýlit v autentičnosti jeho bolesti z toho, že ji, jak to vnímal, musí opustit“. Také Josefína byla rozrušená.
Napoleon poté zajistil, aby si Josefína mohla ponechat svůj titul, ubytování a kapesné. Navzdory jeho pozdějšímu sňatku s arcivévodkyní Marií Luisou Rakouskou a narození dědice Napoleon zachoval oddanost své bývalé ženě – a udržoval s ní srdečnou korespondenci. Podporovala ho až do jeho vyhnanství na Elbu v dubnu 1814, které jí smrtelně ranilo. Když Josefína o několik týdnů později zemřela (pravděpodobně na zápal plic, ale mnozí se domnívají, že právě v důsledku Napoleonova politického konce), její poslední slova zněla: „Bonaparte... Elba... římský král“. Tato slova se jistým způsobem dojemně podobají Napoleonovým posledním slovům, která pronesl o sedm let později ve vyhnanství na Svaté Heleně: „Francie... armáda... hlava armády... Josefína.“
Příběh Napoleona a Josefíny je příběhem dvou emocionálně dysfunkčních jedinců, kteří se narodili do revolučního prostředí a z neznáma se dostali na výsluní. Ačkoli Napoleonova touha po vítězství nevyplývala z jejich bouřlivého manželství, ale z jeho osobní touhy po vítězství, je jisté, že Joséphinina přítomnost jeho politickou atraktivitu výrazně posílila. A přestože jejich vztahem nepochybně otřásla nevěra z obou stran, našli v sobě navzájem to, co postrádali, a umožnili jejich vztahu přerůst ve vzájemný respekt. „Napoleon také nikdy zcela neztratil obdiv k Joséphinině stylu a inteligenci a důvěřoval jejímu úsudku,“ poznamenává Zamoyski, „jakmile cítila, že se jí skutečně věnuje... a že jí může poskytnout bezpečí, po kterém toužila, stala se mu oddaně věrnou společnicí a zdrojem síly.“
Sledujte nás v Google Zprávách