Prvními obry na Zemi, kteří brázdili pravěké moře, byli v období triasu před více než 201 miliony let ichtyosauři – predátorští plazi, stojící na vrcholu mořského potravního řetězce. Nyní paleontologové našli pozůstatky zřejmě největšího rodu, jaký byl kdy nalezen, a pojmenovali ho Ichthyotitan severnensis.

Základní kámen současného objevu položili už před několika lety ohledáním neobvyklé zkameněliny. V roce 2018 paleontolog Dean Lomax z Bristolské univerzity spolu se svým týmem popsal část kosti ichtyosaura nalezené ve Velké Británii, která byla tak velká, že ji vědci předtím mylně považovali za kost dinosaura.

„Když jsme poprvé popsali první exemplář, doufal jsem, že se objeví další,“ říká Lomax. Toto přání se mu splnilo v roce 2020, kdy dva amatérští hledači zkamenělin Ruby a Justin Reynoldsovi v Somersetu v Anglii našli druhý kus čelisti. Když se o svém nálezu snažili v odborné literatuře dočíst více, narazili na Lomaxovu práci z roku 2018 a s tušením, že mají to, co hledá, se na něho obrátili.

Díky druhé části čelisti, zachované ještě lépe než u prvního nálezu, mohl Lomax a jeho tým potvrdit, že obě kosti patří k témuž druhu obrovského ichtyosaura. Vědec se svými kolegy zkameněliny popsal v novém článku publikovaném v půlce dubna v časopise PLOS ONE. Název Ichthyotitan severnensis odkazuje jak na velikost druhu, tak na místo, kde byl nalezen druhý fragment čelisti – v ústí anglické řeky Severn.

Zatím jen čelist

K tomu, aby zjistili, čím přesně se ichthyotitan lišil od ostatních ichtyosaurů, budou vědci potřebovat více fosilního materiálu. Už teď však mohou říci, že objevený druh přináší nový pohled na život v dané době, a navíc v části světa, kde takoví obři nebyli dosud nalezeni.

„Nová fosilie pochází z pozdního triasu, který je pro fosilní záznam o životě ichtyosaurů nechvalně známým obdobím, asi jako jakási černá skříňka,“ říká paleontolog Vanderbiltovy univerzity Neil Kelley, který se na nové studii nepodílel. Upozorňuje, že všechny ostatní exempláře obřích ichtyosaurů, které tomuto objevu předcházely, byli nalezeni ve starších horninách v Severní Americe a Asii, což ještě zvyšuje pravděpodobnost, že by ichthyotitan mohl být zcela novým druhem.

I když velikost zvířete můžeme směle odvozovat už jen podle 1,8 metru dlouhých čelistních kostí, paleontologové před předčasnými závěry ohledně jeho celkových rozměrů varují, protože vycházejí pouze ze dvou kostí, které tvoří část spodní čelisti – takzvaných surangular. Měli-li však ichthyotitan podobné tělesné proporce jako další obří ichtyosauři, nalezení jinde ve světě, například shonisaurus z jihozápadu Spojených států, pak by velikost ichthyotitana ještě přesahovala předpokládaných 24 metrů a blížila by se rozměrům dnešního plejtváka obrovského.

Ačkoli se může zdát zvláštní, že by po tak velkém zvířeti zůstaly tak nepatrné pozůstatky, objevy kompletních fosilizovaných koster obřích ichtyosaurů jsou velmi vzácné. „Může to být jejich zastoupením v ekosystému a tím, že žili v oceánu daleko od břehu,“ říká Lomax. Přinejmenším jedna z nalezených čelistí ichthyotitana navíc vykazuje známky toho, že byla po smrti okusována jiným zvířetem, což může být také vysvětlením neúplnosti nalezené kostry.

S trochou štěstí pomohou vědcům vzhled ichthyotitana doplnit budoucí objevy. Máme stále více důkazů o tom, že se ichtyosauři vyvinuli do svých obřích rozměrů během zhruba osmi milionů let. Mnozí z nich byli predátoři, kteří lovili jiné mořské plazy menší než oni sami – tedy podobným způsobem, jakým loví i obří kosatky dnes.

Kde je jedlík, tam je jídlo

„Skutečnost, že ichthyotitan dorůstal tak gigantických rozměrů, naznačuje, že v triasu musely existovat produktivní potravní sítě, které je uživily,“ říká Lomax. Podle Kelleyho se v triasu vyvíjely nové formy planktonu, jež tvořily základ oceánských potravních sítí, v nichž se uživili i takoví obři.

Žádný z těchto druhů však období triasu nepřežil. Někteří pozdější, jurští ichtyosauři byli sice velcí, někteří měřili dokonce přes devět metrů, ale žádný nebyl větší než jeho předchůdci v triasu. Ichthyotitan byl nejen jedním z největších, ale také jedním z posledních obřích druhů před začátkem hromadného vymírání druhů.

Vymírání na konci triasu je jedním z pěti dobře známých důvodů hromadného vymírání identifikovaných paleontology ve fosilním záznamu – tedy v souboru všech informací načerpaných z nalezených fosilií. Patří mezi ně například silné sopečné erupce, které změnily globální klima, chemismus mořské vody a podobně.

Ichtyosauři jako skupina přežili, ale obří druhy nikoliv. „Tito obři vládli mořím až do počátku hromadného vymírání,“ říká Lomax „ale jiní mořští živočichové podobných rozměrů se už znovu nevyvinuli, dokud se o více než 150 milionů let později neobjevily mořské velryby.“