Po více než sto letech pátrání se vědci možná blíží ke zdroji oltářního kamene, který leží v centru Stonehenge. Stáří a chemické složení minerálů, z nichž se pískovcový blok skládá, ukazují na oblast ve Skotsku – vzdálenou asi 750 km od památky, uvádějí vědci v časopise Nature.

„Je to úžasné,“ říká Susan Greaneyová, archeoložka z Exeterské univerzity v Anglii, která se na výzkumu nepodílela. Podle ní je „opravdu vzrušující“, že tým identifikoval lokalitu na dalekém severovýchodě Skotska – možná dokonce na Orknejích, které byly zřejmě ohniskem neolitické kultury a činnosti. Stonehenge mezitím stojí na Salisburské pláni v jižní Anglii a jeho stavba začala přibližně před 5 000 lety ve stejném časovém horizontu. „Zdůrazňuje to vazby mezi těmito dvěma oblastmi, které byly až dosud jakousi hypotézou.“

Otázky, proč a jak dávní lidé kamenný kruh postavili, dlouho vrtaly hlavou badatelům, včetně toho, odkud kameny pocházejí. Nedávná detektivní práce vysledovala, že sarsenové kameny, které tvoří ikonický vnější kruh Stonehenge, se nacházejí asi 26 kilometrů severně od Salisburské pláně. Modré kameny památky neboli kameny, které nejsou místní, byly spojovány s Walesem již od dvacátých let 20. století. Bevins a jeho kolegové vystopovali některé z těchto kamenů až k výchozům v jihozápadním Walesu, asi 255 km od Stonehenge.

Takzvaný oltářní kámen však zůstává záhadou, přestože se o určení jeho původu snaží již od 70. a 80. let 19. století, říká Richard Bevins, vědec zabývající se výzkumem Země na Aberystwythské univerzitě ve Walesu a současně jeden z autorů studie. Skutečné využití kamene zůstává neznámé, ale jeho umístění evokuje oltář, odtud název. „Tento kámen se od modrých kamenů liší svou váhou, velikostí, typem horniny, kterou je, a polohou v památce,“ říká.

Získávání kamene

Bevins hledal zdroj oltářního kamene 15 let. Porovnáním chemického složení oltářního kamene s výchozy po celém Walesu a v oblastech Anglie jeho tým vyloučil desítky potenciálních lokalit. Nyní konečně našli shodu. „Je to pozoruhodné,“ říká. „Člověk se musí občas štípnout.“

Tentokrát se Bevins spojil s Anthonym Clarkem, postgraduálním studentem věd o Zemi na Curtinově univerzitě v australském Perthu, a vypůjčil si techniky z geologie. Při práci s úlomkem vyjmutým z oltářního kamene v roce 1844 a ověřeným jako shoda s chemickým složením bloku vědci určili stáří různých minerálů, které se spojily a vytvořily pískovec. Tyto výsledky z oltářního kamene porovnali s údaji uváděnými pro výchozy sedimentárních hornin ve Velké Británii a Irsku.

„Jediná oblast, kde byla shoda, bylo severovýchodní Skotsko,“ říká spoluautor studie Nick Pearce, geolog a geochemik působící rovněž na Aberystwyth University. „Tyto otisky jsou velmi charakteristické,“ říká. „Nemyslím si, že by se našlo jiné místo, kde by se shodovaly.“

Lokalita zvaná Orknejská pánev se rozkládá na ploše několika tisíc kilometrů čtverečních a místy dosahuje tloušťky až kolem pěti kilometrů. Přesné místo, odkud kámen pochází, zůstává neznámé.

Po souši, nebo po moři?

Není také jasné, jak by neolitičtí lidé více než šestitunový a bezmála pět metrů dlouhý kámen přes tuto obrovskou vzdálenost přepravili. Někteří se domnívají, že kameny památníku mohly přenést ledovce. Na základě toho, co je známo o pohybu ledovců po Britských ostrovech, „není v podstatě možné, aby byl blok pískovce takové velikosti dopraven ze severního Skotska do Stonehenge ledem,“ říká David Nash, geomorfolog z Brightonské univerzity v Anglii, který se na studii nepodílel. I když podle něj mohl ledovec část cesty přetáhnout.

Možná mohli dávní stavitelé přenést oltářní kámen po souši – což je také nepravděpodobné. Skotsko je „neuvěřitelně hornaté“ a Británie byla tehdy hustě zalesněná, říká Greaney.

Autoři se domnívají, že starověcí lidé mohli kvádr převážet po moři. Pravděpodobně se plavili podél pobřeží a pak možná po řece do vnitrozemí, než kámen přenesli po souši na místo jeho odpočinku, říká Jim Leary, archeolog z University of York v Anglii, který se na práci nepodílel. Přesné načasování cesty bloku a doba, kdy dorazil do Stonehenge, není známa. Existují však důkazy, že lidé v této době po moři převáželi i jiné těžké věci, včetně dobytka, a že měli k dispozici námořní lodě pro cestování mezi ostrovy.

Kámen musel mít hluboký význam vzhledem k tomu, jak daleko ho neolitičtí lidé přemisťovali, poznamenává Leary. Je možné, že megalit byl po cestě použit v dalších kamenných kruzích nebo monumentech, říká. „Můžete si představit, že možná ten kámen měl velmi dlouhou, okružní cestu po dobu možná více než 100 let, než skončil ve Stonehenge.“

Dlouhá cesta oltářního kamene poukazuje na spojení mezi různými komunitami na území dnešních Britských ostrovů, říká Greaney. Archeologové vystopovali díky podobnostem v nástrojích, keramice a památkách vazby v průběhu neolitu mezi místy ve Skotsku, Walesu, Anglii a Irsku. Důkazy o pravěkém opékání prasat na lokalitách v okolí Stonehenge také naznačují, že tato oblast spojovala různorodá společenství.

Zdá se, že lidé cestovali mezi těmito místy a přinášeli si s sebou myšlenky a rituální praktiky, pravděpodobně sdíleli náboženskou víru a měli podobnosti v jazyce a způsobu organizace společnosti, říká Greaney. I centrální poloha oltářního kamene ve Stonehenge svědčí o důležitosti těchto vazeb. „Je to jeden neobvyklý kámen, který je přímo plochý vzadu uprostřed a zbytek monumentu je uspořádán kolem něj,“ říká. Tyto vazby podle ní „musely být pro lidi, kteří Stonehenge stavěli, opravdu důležité, jinak by ho neumístili na tak významné místo“.

Zdroje:

Co jste si zapamatovali o Stonehenge?

Stonehenge
info