Dne 23. března 1944, v dalším těžkém roce války, se do londýnského Old Bailey hrnuly davy lidí. Jako bašta trestního soudnictví hostila tato slavná instituce za uplynulých dvě stě let desítky významných soudních případů.
Proces, který začínal v Old Bailey toho jarního rána, se však od ostatních značně lišil: Před soudem tam měla stanout čarodějnice Helen Duncanová – po staletích od poslední popravy za podobný zločin se měla stát posledním člověkem, který bude za tento zločin ve Velké Británii odsouzen.
Cestě Duncanové do Old Bailey předcházelo státní tajemství a dramatické policejní zátahy – matka šesti dětí, žena ve středním věku, vyděsila svou činnosti válečnou vládu země natolik, že bylo třeba „přijmout opatření“.
Vyvolávání duchů
Helen MacFarlaneová se narodila v roce 1897 do malých poměrů skotského městečka Callander. Její sousedé jí poměrně brzy začali přezdívat „Pekelná Nell“, protože podle nich vládla nadpozemskými schopnostmi a hovořila s duchy.
V roce 1926 už se „Pekelná Nell“, která přijala sňatkem v roce 1916 manželovo příjmení, živila jako věštkyně – nejprve ve skotském Dundee a poté začala jezdit po celé zemi, protože potřebovala uživit svoji stále větší rodinu.
Její čarodějnické snahy padly na úrodnou půdu. Po 1. světové válce a také po smrtící pandemii španělské chřipky, která následovala po skončení války a zabila miliony lidí, se řada zoufalých Britů hlásilo ke spiritismu – k víře, že by se mohli propojit se svými mrtvými příbuznými.
Své seance Duncanová prováděla zásadně po tmě, svítila si pouze slabým červeným světlem. V průběhu sezení se uváděla do transu a praktickou stránku sezení přenechávala svým dvěma „duchovním průvodcům“. Při sezeních za závěsem vypouštěla z úst a z nosu takzvanou ektoplazmu – přízračnou bílou látku, která se podle ní zhmotňovala do podoby duchů a ohromovala všechny přítomné.
Sláva Duncanové se šířila. S větší pozorností však přicházel i zájem skeptiků. Jedním z nich byl badatel v oboru psychologie Harry Price. Ten se v roce 1931 rozhodl, že Duncanovou usvědčí: byl přesvědčen, že je to podvodnice, a přestože nedokázal s jistotou vysvětlit trik s ektoplazmou, domníval se, že před vystoupením polyká vaječné bílky a při vystoupení je následně vydáví; zpochybňoval o duchy, které Duncanová údajně zhmotňovala a kteří podle něj byli jenom umělí panáci, nikoliv skuteční lidé.
Priceovy závěry však její fanoušky neodradily. Hnali se na její seance a Británie se mezitím řítila do dalšího světového konfliktu.
Helen Duncanová pořádala seance v organizaci „Master's Temple of Spiritual Healing“ v anglickém Portsmouthu, následovala však žaloba z čarodějnictví. Cílem nebylo postavit mimo zákon skutečné čarodějnictví, ale potrestat lidi, kteří tvrdili, že provozují magii.
Seance a špionáž během 2. světové války
Dne 3. září 1939 vstoupila Velká Británie do 2. světové války. S přechodem do válečného stavu země zpřísnila způsoby předávání informací, aby nedocházelo k rozvracení morálky ani k vyzrazení vojenských tajemství. Podle bulvárního tisku byli jedním z možných zdrojů úniků informací vyvolávači duchů, protože pokud tito okultisté vyvolávají duchy vojáků, jak zabráníme, aby se tajných zpravodajských informací nezmocnily nepřátelské síly?
Helen Duncanová sice neprováděla seance pro nacisty, ale válečné události si našly i Duncanovou: dne 24. května 1941 při jednom sezení v Edinburghu jí duch sdělil šokující zprávu o potopení britské válečné lodi.
Tohoto sezení se však zúčastnil i šéf skotské vojenské rozvědky Roy Firebrace, který z titulu svého postavení měl sice přístup k důvěrným informacím, ale o žádném neštěstí zprávy neměl; ze zvědavosti však začal pátrat a zjistil, že v bitvě v Dánském průlivu se potopila loď H.M.S. Hood.
V listopadu 1941 v anglickém Portsmouthu se Duncanová od ducha zesnulého námořníka dozvěděla o další námořní katastrofě: německá ponorka potopila britskou válečnou loď H.M.S. Barham i s 862 lidmi na palubě. Britská vláda ztrátu lodi přiznala až v lednu 1942.
O dva roky opět pořádala Duncanová sezení v Portsmouthu. Mezi posluchači byl i poručík Stanley Worth, důstojník královského námořnictva. Worth o schopnostech Duncanové pochyboval, zvláště v okamžiku, kdy mu tvrdila, že vyvolala duchy jeho živých příbuzných. Worth se proto rozhodl Duncanovou odhalit jako podvodnici. Zúčastnil se dalšího sezení – tentokrát v doprovodu převlečeného policisty – který uprostřed seance vyskočil ze svého místa, odhrnul plentu a vědmu zatkl.
Loď H.M.S. Barham se potápí po útoku nacistické ponorky ve Středozemním moři. Stále není jasné, jak se Helen Duncanová mohla o utajované námořní katastrofě dozvědět. Sama uvádí, že jejím informátorem byl duch vyvolaný během seance.
Čarodějnický proces 20. století
Přízrak čarodějnictví se vznášel nad anglickými a skotskými soudy dlouhou dobu, zejména v 16. století, kdy bylo čarodějnictví hrdelním zločinem. Říká se, že poslední osobou popravenou za čarodějnictví ve Velké Británii byla Janet Horneová v roce 1727.
V době zatčení Duncanové však britské soudy většinou obviňovaly vyvolávače duchů z porušení zákona z 19. století, jehož cílem bylo zabránit věštcům a senzibilům v podvádění veřejnosti.
Obžaloba se však obávala, že by Duncanová mohla být zproštěna obžaloby na základě toho, že vybírala poplatky za vstup na seance, a nikoli za provozování magie. A tak úřady Duncanovou obvinily z porušení zákona o čarodějnictví z roku 1735, který byl přijat jenom několik let po popravě Horneové a měl zemi přenést do moderní doby tím, že jednoduše bude trestat viníky z čarodějnictví, nebo z obviňování jiných z čarodějnictví. Za jeho porušení hrozil trest odnětí svobody.
Ačkoli Duncanová mohla být souzena v Portsmouthu, soudci rozhodli, že vzhledem k „neobvykle závažné“ povaze případu bude souzena u londýnského Ústředního trestního soudu – Old Bailey.
Vzhledem k netypickému obvinění a prominentnímu adrese soudu byl proces Duncanové předurčen k nebývalému zájmu veřejnosti. Tisk hlásal, že jde o novodobý čarodějnický proces. Soudního přelíčení si dokonce všiml i premiér Winston Churchill, který řízení označil za „zastaralou hloupost“. I přesto dne 3. dubna vynesla soudní porota rozsudek: vina.
Posmrtný život
Dne 6. června 1944, jen několik měsíců po procesu Duncanové, zahájila spojenecká vojska tajnou invazi do nacisty okupované Francie. Načasování mezi zatčením Duncanové a dnem D vedlo některé badatele k přesvědčení, že se britská vláda na skotskou okultistku zaměřila
proto, aby jí zabránila v prozrazení státních tajemství před invazí. Historik Francis Young však varuje, že „neexistuje nic, co by tyto zvěsti přímo potvrzovalo“, ovšem připouští, že „soudy se k Duncanové chovaly velmi neobvykle“.
Zatímco se den D odehrával stovky kilometrů daleko, tým Duncenové připravoval odvolání. Jenomže neuspěl a tak Helen Duncanová nastoupila do věznice Holloway a stala se poslední osobou uvězněnou na základě zákona o čarodějnictví. Podle něj sice byla odsouzena ještě jedna osoba – 72letá věštkyně Jane Yorkeová, ale ta dostala v září 1944 jenom pokutu ve výši 5 liber bez uvěznění. Po válce, v roce 1951, byl zákon definitivně zrušen.
Po svém propuštění koncem roku 1944 Duncanová pokračovala ve vyvolávání duchů a stala se tak terčem dalších policejních razií. Kolem Duncanové se však i nadále shromažďovali její příznivci. Když v roce 1956 zemřela, žádali britskou vládu, aby věštkyni udělila milost.
Záhada umění Duncanové přežila i její smrt. Nikdo s jistotou dodnes neví, jak se dozvěděla o osudu uvedených dvou válečných lodí. A tak stejně jako duchové, které vyvolávala, zmizela Duncanová i se svými tajemstvími.
Sledujte nás v Google Zprávách