Gotická katedrála je dnes už pojem. Zejména v podobě, v níž ji známe ze západní Evropy, zejména z Francie – od Saint-Denis a Notre-Dame v Paříži po Chartres, Remeš a Amiens. Její opěrný systém, štíhlé věže a vitrážová okna odrážejí ladnou směsici duchovní inspirace a lidského řemesla, nad níž se tají i po staletích dech. Vznikly ve středověku a díky novým stavebním postupům mohly růst do výšky a pojímat více světla. Způsobily revoluci ve stavitelství a staly se vzorem toho, jak se budou katedrály a velké sakrální stavby stavět i v sousedních zemích.
Příběh jejich zrodu začíná u pracovitého a mocného politika a duchovního – opata benediktinského kláštera ze Saint-Denis jménem Suger, který je považován za ideového tvůrce gotické katedrály a gotické architektury.
Kdo přišel s názvem „gotika“?
Nový architektonický sloh dostal svůj název až později. V 16. století se kritici vysmívali středověkému pojetí a nazývali jej „gotikou“ podle Gótů z germánských zemí – barbarů, kteří ve 4. až 5. století našeho letopočtu plundrovali Římskou říši. „Otec dějin umění“ Giorgio Vasari se ke kritice připojil a označil tento sloh za „obludný, barbarský a neuspořádaný“. Ačkoli název gotika souvisel spíše s opovržením renesančních mužů vůči jejich severním rivalům než s Góty, popis se vžil a dodnes je prakticky neoddělitelnou součástí toho, co většina lidí považuje za nejkrásnější katedrály světa.
Notre-Dame de Paris patří k nejznámějším gotickým katedrálám na světě, ale nebyla první katedrálou, která tento architektonický styl použila.
Opatství Saint-Denis
Příběh opatství Saint-Denis začal v 7. století našeho letopočtu, kdy jej založil král Dagobert. Stavbu nechal vybudovat na severním předměstí dnešní Paříže nad hrobem svatého Denise – patrona Francie, který údajně přinesl do Galie křesťanství. Kostel se stal pohřebištěm francouzských králů (včetně Dagoberta) a také úschovnou korun, žezel, klenotů a dalších „regálií“ – tedy odznaků královské moci, používaných při francouzských korunovacích.
Opatem v Saint-Denis se ve 12. století stal právě Suger, blízký rádce francouzských králů Ludvíka VI. a Ludvíka VII., který se rozhodl stavbu modernizovat: nebyla podle něj dostatečně velká, aby pojala davy poutníků, kteří sem přišli o svátcích, „neboť stísněnost místa nutila ženy, aby s velkou úzkostí a hlučným zmatkem běhaly k oltáři po hlavách mužů jako po dlažbě,“ napsal. V té době se podobné stavby stavěly v románském slohu, s valenými klenbami, tlustými zdmi a malými okny, kvůli kterým byly interiéry tmavé a stísněné a konstrukčně se nedaly změnit.
Pod vlivem novoplatónského filosofa Pseudo-Dionýsia Areopagity, který spojoval světlo s Boží mocí, Suger viděl, jak lze světlo využít k pozvednutí lidského mysli z pozemské sféry do nebeské. Dospěl k názoru, že nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, jsou okna, zejména vitrážová, která interiér zaplaví světlem. Nikdo však zatím nevěděl, jak velké vitrážové okno zabudovat do románské stavby.
Suger proto potřeboval najít způsob, jak vytvořit více vnitřního prostoru a jak do stavby zabudovat podpěru. Sáhl proto po trojici architektonických inovací, z nichž některé již byly použity jinde, zatímco jiné jsou připisovány jemu – a vymyslel, jak je všechny propojit v jednotný celek. Tyto prvky začlenil jak do původní budovy opatství Saint-Denis, tak je využil při stavbě nové baziliky, která později změnila západní architekturu. Patří mezi ně zejména následující prvky.
Detail z vitráže Jesseho strom v Saint-Denis zobrazuje opata Sugera, který věřil, že nové pojetí oken promění pozemskou říši v nebeský svět naplněný světlem.
Žebrová klenba: Sugerovi se v Saint-Denis podařilo díky použití žebrové klenby na stropě významně zvýšit chrámovou loď. Tento nový způsob konstrukční podpory, využívající složitou síť malých diagonálních oblouků, účinněji rozložil váhu střechy a stropu, díky čemuž vznikl vyšší a otevřenější vnitřní prostor.
Lomený oblouk: Díky žebrové klenbě bylo zase možné použít lomené oblouky. Lomený oblouk ve skutečnosti nebyl ničím novým; rozšířil se z arabského světa, kde se používal po staletí. Pro Saint-Denis a stavbu kostelů obecně však znamenal převratnou změnu. Zatímco v románské architektuře se používaly půlkruhové oblouky (které Římané zdokonalili při stavbě akvaduktů, mostů a koloseí), lomené oblouky sloužily k rozložení hmotnosti klenby ve svislém, nikoli vodorovném směru, což umožnilo použití štíhlých sloupů a vysokých, velkých otevřených oblouků.
Opěrný systém: Opěrný systém, který se vyvinul z jednodušších skrytých podpěr používaných již v řecké a římské době, podpíraly vnější část stavby obloukovitě nebo šikmo jako natažené končetiny. Přenášely tíhu střechy ze stěn do těchto vnějších či vnitřních prvků. Tento vynález ve spojení s lomenými oblouky umožnil výstavbu vyšších stěn a vložení obrovských vitrážových oken.
Slavný katedrální kostel St. Andrew v anglickém Wellsu využívá žebrové klenby.
Směrem vzhůru
Využitím těchto architektonických prvků vznikla v roce 1144 katedrála svatého Denise jako půvabná, lehká stavba s tenkými, vysokými stěnami a obrovskými vitrážovými okny, která naplnila vzdušný prostor barevným světlem. Žádná stavba předtím nedosáhla takového vzdušného, světlem naplněného otevření.
Suger navíc přidal paprskovité kaple kolem ambulatoria chóru a vytvořil tak vizuálně ohromující a funkční uspořádání, které se stalo charakteristickým znakem gotických katedrál. K výzdobě najal zručné řemeslníky a mistry, aby vytvořili sochy – například chrličů a chimér – a další formy výzdoby pro interiér i fasádu stavby, které sloužily nejen jako dekorace, ale také jako proslulé „Bible pro chudé“, tedy jako vizuální netextová připomínka biblických podobenství určená negramotným věřícím, jimž v sochách a vitrážích ožívaly přímo před očima biblické příběhy, symboly a znamení.
Bazilika Saint-Denis je pohřebištěm téměř všech francouzských králů a královen od 10. do 19. století. Na podlahu za náhrobky dopadá světlo z barevných vitráží.
Trvalé dědictví
Bazilika Saint-Denis byla první gotickou katedrálou ve středověké Francii a sloužila jako vzor pro pozdější katedrály a kostely ve Francii i v zahraničí, například Notre-Dame v nedaleké Paříži, započaté v roce 1163 a z velké části dokončené v roce 1260. Gotický styl se rychle rozšířil do Anglie (například slavná katedrála v Canterbury a Westminsterské opatství), Německa, Španělska, Itálie a dalších zemí.
Stavba těchto gotických skvostů trvala často celá desetiletí a někdy i staletí a na jejich dokončení se podílelo několik generací architektů, stavitelů a řemeslníků. Například katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěch, jak zní celý název katedrály na Pražském hradě, jejíž výstavba začala podle francouzských vzorů ve 14. století, byla oficiálně plně dokončena, tedy včetně dostavby věží, až v roce 1929.
Tyto majestátní stavby se vždy stávaly středobodem měst a městeček, přispívaly ke kulturnímu a náboženskému životu středověké Evropy, ale byly především důležitým symbolem moci a vlivu katolické církve. Svým vertikálním uspořádáním směřujícím k nebesům se staly hmatatelným vyjádřením středověkého světonázoru a dodnes tvoří duchovní i umělecké pokladnice národů či měst.
Sledujte nás v Google Zprávách