Seina je pojem, který nepotřebuje představovat. Snad jen připomenout. Řeka se proslavila zejména v Paříži – městě nad Seinou. Zpívali o ní Edith Piaf i Petr Janda. Vládli jí Galové i Římané. K Paříži se po ní plavili Vikingové. Její tok měří celkem 775 kilometrů, pramení nedaleko města Dijon a vlévá se do Lamanšského průlivu. Ne každý však ví, že byla pojmenována po galsko-římské bohyni Sekvaně, kterou původně uctívali Keltové, a posléze, po dobytí Galie římskými legiemi v 1. století před naším letopočtem, také Římané.

Sekvana byla bohyní léčitelkou, takže když archeologové v 19. století objevili u pramene Seiny v Burgundsku zbytky galsko-římské svatyně a nalezli v ní sošky lidských rukou, kostí a vnitřních orgánů, nebyli zaskočeni. Při vykopávkách trvajících zhruba sto třicet let (1836–1967) bylo na tomto místě objeveno zhruba 1 500 takových předmětů. Podle vědců jde o votivní dary, které bohyni přinášeli poutníci. Předpokládá se, že sošky těchto části těla znázorňovaly zranění či nemoci, jimiž trpěli poutníci či jejich blízcí.

„Jeden takový votivní dar představuje nohu s houbou přiloženou ke kotníku, ne nepodobnou houbě, kterou dnes používáme ve sprše,“ vysvětluje Franck Abert, kurátor Archeologického muzea v Dijonu, kde je sbírka uložena. Mimořádnou hodnotu mají zejména dřevěné votivní předměty, pocházející z roku 40 před naším letopočtem, protože se zachovaly ve výborném stavu v bažinatých a vlhkých podmínkách po více než dvě tisíciletí. Unikátní jsou ale i kamenné votivní předměty s rukama držícíma ovoce. Sošky někdy také znázorňují děti se štěňaty, což podle Aberta mohlo odrážet obřadní procesí, které končilo obětováním zvířete, což byl ve starověkém Římě známý rituál.

Věnování Sekvaně byla rozluštěna také v mnoha nápisech, například na zapečetěné nádobě, obsahující 300 mincí, 120 votivních předmětů a čtyři zlaté prsteny, které jako dar bohyni přinesl „doufající věřící jménem Rufus“. Navzdory tomuto, že odkazy na Sekvanu nebyly nalezeny jinde než u pramene řeky, předpokládáme, že bohyně mohla být uctívána i v dalších oblastech. „Hospodářský význam řeky možná Sekvaně zajistil dobrou pověst i daleko od řeky,“ píše archeoložka Sylvie Robinová v katalogu k výstavě o Seině, která je v současné době k vidění v archeologické kryptě Île de la Cité v Paříži.

Název řeky pochází z keltského slova Sicauna, které se vyvinulo v dnes všeobecně uznávanou přezdívku „Seina“. „Je to ženské jméno, zatímco Římané obecně vodní toky nazývali mužskými jmény,“ říká Abert, když vysvětluje galský původ názvu řeky.

Spojení keltské a římské mytologie

Staří Římané si podmanili nesčetné národy. Při tom přejímali místní božstva a začleňovali je do svého panteonu. Sekvana tak zastupuje spojení dvou kultur. „Jak poznamenal Caesar, Galové byli známí tím, že měli mnoho bohů – měli bohy pro všechno,“ říká Abert. „Ale nestavěli si jejich sochy jako Římané. První vyobrazení galských bohů přišlo až s romanizací,“ dodává. Někdy jsou tito bohové zobrazeni spolu, jako například keltský Cernunnos a římský Jupiter, jež najdeme na slavném reliéfu z dob galsko-římského sídliště Lutetie, známém jako Sloup lodníků nebo Sloup převozníků. Také uctívání Epony, galské bohyně spojené s plodností a koňmi, se rozšířilo mimo Galii do vzdálených koutů římské říše.

Jediným dochovaným zobrazením Sekvany je bronzová socha z prvního století. Tato památka je dnes klenotem Archeologického muzea v Dijonu. Korunovaná bohyně ve splývavém rouchu, objevená v roce 1933 u pramene Seiny, stojí na lodi, jejíž příď je tvarovaná jako kachní nebo labutí hlava. „Bohyně je mladá žena, s velkýma očima a propracovanými rysy a s výrazem plným očekávání,“ píše autorka Elaine Sciolinová ve své knize o Seině.

Socha byla nejspíš nejprve vyjádřením bohyně hojnosti. Později však byla sňata z podstavce a podložena loďkou. Z jejích rukou byl odstraněn roh hojnosti. Loďka je častým atributem Sekvany, vodní pták zase často vyjadřuje ochránce dětí a rodiny. V ruinách galorománské nekropole poblíž pařížského Port-Royal našli archeologové podobně tvarované dětské hračky a talismany.

Dávné dary poutníků u pramene Seiny byly inspirací umělci a filmaři Yanu Tomaszewskému. V nedávném projektu se zaměřil na votivní předměty současnosti. V rámci projektu vytvořil sérii soch, které obsahují aktivní uhlí. Následoval obřadní průvod, při němž sochy ponořil na několik týdnů do řeky. „Stejně jako tyčinky dřevěného uhlí, které se dávají do karaf, aby se vyčistila voda a dala se pít, i dřevěné uhlí absorbuje škodliviny a nečistoty,“ vysvětluje umělec.

„Myšlenka projektu je, že sochy řeku uzdravují, a to v konkrétní i symbolické rovině.“ Nečistotami nasycené dřevěné uhlí v sochách bylo odesláno do laboratoře k analýze nečistot. Sochy byly vystaveny v různých muzejních expozicích. Jedna z nich je nyní k vidění v archeologické kryptě Île de la Cité v Paříži. Tomaszewského snaha v malém měřítku – inspirovaná starým rituálem Sekvany – je odrazem obřího projektu čištění Seiny, jehož cílem je, aby byla řeka v době konání olympijských her opět splavná.