Starověké toaletní soupravy. Více než 50 pinzet. A nejnověji čistič nehtů v hrabství Gloucestershire, který pochází z doby před více než 1 500 lety. To jsou jedny z artefaktů, které archeologové objevili v Británii a které pocházejí z doby, kdy byla součástí Římské říše.
Éra, které začala římskou invazí v roce 43 n. l. a skončila v 5. století, znamenala pronikání římské kultury do Británie. Jedním z nejvýznamnějších kulturních exportů Římanů byly jejich lázně a zvyky v oblasti péče o tělo, které se rozšířily i na další dobytá území Římské říše.
„Právě tyto obrovské městské veřejné lázně si s sebou tyto zvyky vzaly, jak se šířily po celé říši,“ říká Cameron Moffett, kurátor English Heritage. Pinzety, které Římané používali k vytrhávání nežádoucího ochlupení, „v Británii před příchodem Římanů neexistovaly“.
Jakmile Římané do Británie vtrhli, pinzety se zdály být hojné. Tyto a další artefakty nabízejí bolestivý pohled na to, jak se římské nástroje a zvyky v oblasti péče o tělo šířily s expanzí Římské říše po jejím založení v roce 27 př. n. l. Zatímco nástroje jako pinzeta jsou moderním čtenářům přinejmenším známé, jiné, jako například strigily – bronzové nástroje, které Římané používali ke škrábání kůže – mohou působit poněkud zvláštněji.
Péče o nehty
Římané si mohli čistit a stříhat nehty (nebo to za ně někdo udělal) doma, ve veřejných lázních nebo – pokud to byli muži – v holičství. Římský básník Horatio (Quintus Horatius Flaccus), který žil v 1. století př. n. l., napsal verš o tom, jak si „pečlivě oholený muž, jak se říká, v prázdné holičské / budce, s nožíkem v ruce, tiše čistí nehty“.
Lidé v Římě pravděpodobně používali k úpravě nehtů nože nebo nůžky, říká Moffett. Zajímavé však je, že čistič nehtů objevený v hrabství Gloucestershire, jehož nález v květnu 2024 oznámila společnost Oxford Cotswold Archaeology, „je zcela specifický pro tuto část Británie,“ říká Alex Thomson, projektový manažer organizace. Tento typ čističe nehtů ve tvaru V (který mohl sloužit i jako pilník) se v Británii objevuje pouze na nalezištích z doby římské.
„Nikdo přesně neví proč,“ říká Moffett, „ale bylo to něco, co bylo vyvinuto v Británii, a tak je na kontinentu prostě nenajdete.“
Odstraňování chloupků na těle
Jednou z módních vln osobní péče v Římě v době císařství, přinejmenším mezi bohatými elitami, bylo odstraňování chloupků na těle. Muži i ženy si mohli nežádoucí chloupky vytrhávat sami pinzetou, nebo to u nich doma či ve veřejných lázních mohl dělat ošetřovatel či zotročená osoba. Ne všichni však schvalovali, že Římané věnují takovou pozornost svému vzhledu.
Filozof Seneca, který žil v Římě v 1. století našeho letopočtu, si v jednom dopise stěžoval na to, jak hlučné je bydlet v bytě s výhledem na lázně. „Kromě těch, kteří mají jen hlasité hlasy,“ napsal, „si představte hubeného škubače chlupů v podpaží, jehož křik je pronikavý, aby upoutal pozornost lidí, a nikdy nepřestane, kromě případů, kdy dělá svou práci a nutí někoho jiného, aby za něj křičel.“
Ze Senekova dopisu těžko zjistíme, jak rozšířené vytrhávání chloupků v podpaží ve skutečnosti bylo, říká Jerry Toner, ředitel studijního oddělení pro klasickou literaturu na Churchill College, protože tento hygienický zvyk je zřejmě součástí většího problému, který měl filozof se současnými Římany.
„Je to velký moralista a zřejmě odsuzuje všechnu tu změkčilost, luxus a volný čas, který se odehrává v lázních,“ říká Toner. „Takže to trochu hrotí, víte – všichni ti lidé křičí, že jsou oškubáni. Ale rozhodně to probíhá přiměřeně běžně.“
Škrábání kůže
Strigil byl čisticí nástroj (často vyrobený z bronzu), který Římané převzali od Řeků. Ve veřejných lázních se římští muži a ženy očišťovali tak, že si tělo potřeli olejem, který pak seškrábali strigilem spolu s nečistotami a potem na kůži. Římané si mohli před očistou strigilem nejprve zacvičit na otevřených nádvořích lázeňských komplexů, aby se pořádně zapotili.
Pozlacený bronzový strigil z období mezi 1. a 3. stoletím n. l. V řeckém světě je strigil nejčastěji spojován s atlety. U Římanů však byla kultura koupání natolik oblíbená, že toto náčiní patřilo ke každodenní výbavě obyčejných lidí.
Archeologové objevili „toaletní soupravy“, v nichž jsou strigily připojeny k nádobám na olej, a dokonce našli strigily pohřbené v hrobech v Římě a v Bulharsku, kam sahaly východní hranice Římské říše. V bulharském hrobě ze 3. století n. l. se nacházela unikátní nádoba ve tvaru lidské hlavy, kterou majitel možná používal k přenášení oleje, který si mohl strigilem seškrábat.
Není jasné, proč se strigily objevují v hrobech, ale vědci vědí, že existovala spojitost mezi strigily a atletikou, protože atleti si jimi po cvičení škrábali tělo. Z tohoto důvodu archeologové přezdívají hrob ze 4. století př. n. l. v Římě, který obsahoval čtyři těla a dva strigily, „hrob atleta“.
Čištění uší
Chtěli byste si to strčit do ucha? Staří Římané to dělali. Tato dlouhá skleněná tyčinka, nazývaná ligula, je na obou koncích spirálovitě stočená a na jednom konci má malou kruhovou misku na vytahování ušního mazu.
Jste nervózní z toho, že si do uší strkáte Q-tipy? Římané to měli ještě horší. Archeologové objevili mnoho nástrojů známých jako „ušní kleště“ nebo „ušní lopatky“, které se tak jmenují proto, že vědci teoreticky předpokládají, že je Římané používali k čištění vosku z uší. Tyto nástroje měly na jedné straně trsátko a na druhé straně malou lžičku nebo naběračku a mohly být vyrobeny z bronzu, kosti nebo dokonce ze skla.
Tato trsátka a naběračky mohly být víceúčelové nástroje, které Římané používali nejen k čištění uší. Moffett se například domnívá, že je Římané mohli používat k nabírání oleje a parfémů z malých lahviček.
Archeologové často objevují římské nástroje, jako jsou pinzety, čističe nehtů a sběrače nebo naběračky na uši, spojené dohromady jako kroužek klíčů, což naznačuje jejich společný status jako toaletních a pečovatelských předmětů. Ideální doplněk pro římského muže nebo dívku na cestách.
