V neutěšeném období středověku, který byl plný válek a morových ran, ovládali západní svět především králové: Vedli války, uzavírali spojenectví či jinak razantně střežili svou moc.
V soukolí rodových vztahů však svým promyšleným počínáním proslula také pětice silných královen. Své výjimečné schopnosti, politickou bystrost a houževnatost dokázaly využít k tomu, aby svoji moc uplatnily nečekaným a často zničujícím způsobem.
Několik těchto vladařek působilo jako poručnice svých nezletilých synů (a vnuků a pravnuků), jedna z nich se provdala hned za dva vlivné krále, jimž pomáhala řídit království (dokud se s nimi opět nerozvedla) a poslední z nich vládla v době, kdy její nemocný manžel nebyl s to řídit zemi.
V textu níže vám přinášíme jejich zajímavé příběhy.
Královna Brunhilda
Brunhilda se narodila kolem roku 543 našeho letopočtu jako vizigótská princezna a v roce 567 se provdala za franského (i výraz francký je správně) krále Sigeberta I., čímž se stala královnou Austrasie (království zahrnující části dnešního severního Německa, Francie, Belgie, Nizozemska a Lucemburska). V nové rodině však panovaly neuspořádané vztahy. Její starší sestra Galswintha, která se provdala za Siebertova nevlastního bratra Chilpericha, byla na žádost Chilperichovi milenky Fredegundy brutálně zavražděna. Brunhilda toužila po pomstě a konflikt se vlekl příštích 40 let.
Poté, co byl Sigebert kolem roku 575 probodnut otrávenými dýkami (pravděpodobně na Fredegundin příkaz) a Brunhilda byla uvržena do vězení v Rouenu, se Brunhildě podařilo utéci a vrátit zpátky do Austrasie, kde byl její malý syn Childebert II. prohlášen králem. Panovnice tedy začala vládnout jako regentka a stala se hlavní postavou řízení země: nechala opravit staré cesty, stavět kostely a opatství, budovat opevnění a zavedla nový řád v armádě i daňový systém – to vše v období po pádu Západořímské říše.
Když Childebert II. v roce 595 ve věku 26 let zemřel, Brunhilda se ujala vlády jako regentka svých dvou vnuků. Její působení mělo však daleko k obrazu starostlivé babičky. Politicky byla mimořádně cílevědomá a svého oblíbeného vnuka zaměstnávala konkubínami, aby se netoužil oženit a neoslabil její vliv případným sňatkem.
V roce 613 ji však syn její dlouholeté rivalky Fredegundy obvinil ze zavraždění deseti franckých králů a téměř osmdesátiletou královnu odsoudil k trestu smrti. Legenda praví, že byla popravena rozčtvrcením koňmi a její ostatky byly spáleny, aby po temperamentní královně nezůstala žádná připomínka jejího života.
Na tomto vyobrazení je Brunhilda (534–613) popravena na příkaz Klotara II. Podle legendy byla tato mocná královna rozčtvrcena koňmi – strašlivý konec, který prostřednictvím svého syna nařídila její dlouholetá rivalka Fredegunda.
Brunhilda, franská královna provdaná za austrasijského krále Sigeberta I., který vládl východním královstvím Austrasie a Burgundska. Rytina od rytce Gaitteho z doby kolem roku 1844. Plutarque Francais: Moyen Age,Vol. 1. Paris: Langlois a Leclercq, 1844.
Královna Eleonora Akvitánská
Otec Eleonory Akvitánské zemřel v roce 1137, když bylo Eleonoře patnáct let, a odkázal jí rozsáhlé Akvitánské vévodství. Tímto dědictvím se Eleonora stala nejmocnější a nejžádanější mladou ženou v Evropě 12. století. Ve svém životě se stala královnou hned dvou králů: v roce 1137 Ludvíka VII., a když toto manželství o patnáct let později ztroskotalo, také Jindřicha II., s nímž se však nakonec také rozvedla. Měla silnou vůli i rozmary, aktivně se podílela na správě každého svého království a obratně spravovala také svoje vlastní panství.
Opravdovou odvahu však Eleonory prokázala, když se při vzpouře postavila na stranu svých dětí proti svému druhému manželovi, Jindřichovi II., který ji nechal zatknout. Více než deset pak let strávila v domácím vězení v Anglii, neviditelná a bezmocná.
Když však Jindřich v roce 1189 zemřel a králem se stal její syn Richard Lví srdce, ujala se Eleonora největší politické role svého života – role regentky anglického krále. Když se syn Richard vydal na třetí křížovou výpravu, dokázala po dobu jeho nepřítomnosti udržet království nedotčené a uchránit jej i proti svému druhému synu Janovi, toužícímu po moci.
Když panovnice v roce 1204 zemřela v klášteře Fontevraud, jeptišky do nekrologia zapsaly: Byla to královna, „která předčila téměř všechny královny na světě“.
Eleonora Akvitánská (1122–1204) vládla královstvím ve dvou různých zemích: Francii a Anglii.
Královna Blanka Kastilská
Blance Kastilské, vnučce Eleonory Akvitánské, uštědřil osud ránu v roce 1226 v podobě smrti jejího manžela, francouzského krále Ludvíka VIII. Jejich dvanáctiletý syn král Ludvík IX Francouzský byl však příliš mlád na to, aby vládl, a tak královna po čtrnáct let zastávala funkci jeho regentky: Potlačovala vzpoury, vedla územní spory, formovala místní milice a zapojovala se do otevřených válečných akcí, aby podpořila práva svého syna i sjednocení Francie a zároveň udržela svoji roli ve světě, jenž nepřál ženám panovnicím.
Když Ludvík IX. v roce 1236 dosáhl plnoletosti, předala mu mírumilovné, vzkvétající království, ale po jeho boku zůstala i nadále jako jeho horlivá podporovatelka a rádkyně.
Šanci naplno prokázat své schopnosti dostala v roce 1248 ve věku šedesáti let. Syn Ludvík odjel na křížovou výpravu a přenechal své matce vládu nad královstvím: Panovnice podepisovala zákony, předsedala zasedáním, starala se o pařížskou chudinu, a když byl syn poražen a uvězněn, usilovala o jeho vykoupení. Když v roce 1252 zemřela, ztratil v ní Ludvík nejen matku, ale i svoji největší podporovatelku.
Královna Markéta z Anjou
Cílevědomá, odhodlaná a krásná Markéta z Anjou byla v roce 1445 v rámci dosažení příměří ve stoleté válce mezi Francií a Anglií provdána za psychicky labilního anglického krále Jindřicha VI. Když Jindřich VI. vážně onemocněl (upadl do katatonického stavu), byl namísto Markéty jeho regentem na její naléhání jmenován králův bratranec vévoda z Yorku. Když se králi vrátila „duševní příčetnost“ a vévoda byl z funkce regenta odvolán. Rozhořel se naplno doutnající spor mezi rody Lancasterů a Yorků, který vešel do dějin jako války růží.
Během této občanské války byla nezdolná královna odhodlána obhájit právo svého syna Eduarda z Lancasteru zdědit trůn. Její úsilí přesto nakonec ztroskotalo. Ona a její stoupenci byli poraženi v květnu 1471 v bitvě u Tewkesbury. Eduard byl zabit a ona byla zajata Yorky a několik let držena v londýnském Toweru. Poté, co její zajatý manžel tamtéž zemřel (pravděpodobně byl zavražděn), ji nový francouzský král Ludvík XI (její bratranec) vykoupil. Zemřela bez prostředků ve věku padesáti dvou let.
Tato odhodlaná žena však žije dál ve čtyřech hrách Williama Shakespeara. Ve třetí části „Krále Jindřicha VI.“ ji autor popisuje jako vlčici z Francie, horší než vlci z Francie s jazykem otravnějším než zmijí zub.
Markéta z Anjou, královna anglického krále Jindřicha VI. byla svéhlavá, odhodlaná a krásná.
Královna Isabela I. Kastilská
V době, kdy královstvím vládli muži a jejich královny se staraly o domácí záležitosti, vládla královna Isabela po boku svého manžela krále Ferdinanda. Vynikala svou silnou osobností, rozhodností a ochotou přijímat tvrdá rozhodnutí. Pomohla vypracovat správní a právní reformy, kterými se snažila zefektivnit právní systém, posílit královskou kontrolu nad církví a posílit moc koruny. Spolu s Ferdinandem také podporovala ambiciózní cestu Kryštofa Kolumba v roce 1492, která vedla k objevení Ameriky Evropany a tragickému vyhlazování domorodých kmenů.
Jako zbožná katolička byla odhodlána prosazovat katolicismus. Spolu s Ferdinandem podporovala španělskou inkvizici, jejímž cílem bylo udržet náboženskou a společenskou jednotu tím, že určovala a trestala kacíře a konvertity – židy a muslimy, kteří se obrátili na křesťanskou víru, ale byli podezřelí z tajného praktikování svojí původní víry.
Sledujte nás v Google Zprávách