Svoji výpravu už mohli prohlásit za úspěšnou. Po hodinách chození s detektorem kovů po venkovské krajině anglického Staffordshiru nalezli stříbrný šilink z roku 1942 a poté přímo fantastický nález: římskou brož ze 4. století. Než však Jonathan Needham a jeho kamarád Malcomb Baggeley vyrazili zpět k domovu, rozhodli se, že se projdou po nedalekém políčku. Chtěli si v mokré trávě očistit boty.
Po pár krocích Needhamův detektor slabě cinkl. Zvuk značí přítomnost kovu. To oba muže zaujalo. Začali kopat a po chvíli práce, v hloubce asi šedesáti centimetrů, nalezli kus kovu. „Nejdřív jsem si myslel, že je to stará úchytka od šuplíku,“ vzpomíná Needham, „Ale pak se mi to nezdálo.“ Věc párkrát otočil v dlani. Napadlo ho, že by mohla být vyrobena ze zlata. Věc tedy vyfotil a snímek obratem zveřejnil na fóru hledačů pokladů. Doufal, že mu s určením pomohou kolegové; pak mu ale vypadl mobilní signál. Když jej o dvacet minut později opět zachytil, zjistil, že fotografie na síti vyvolala hotový poprask. To, co nepoznal on bezprostředně v terénu, okamžitě poznali jeho kolegové ve skupině: šlo o vzácnou masivní sponu k oděvu z doby bronzové. Materiál zlato, stáří 3 000 let.
Francouzský císař Napoleon kdysi rivalskou Británii označil za národ obchodníků. Kdyby žil dnes, možná by – s trochou nadsázky – svoje hodnocení pozměnil na národ amatérských archeologů. Vyzbrojeni lopatkami, holínkami a detektory kovů Britové tráví stále více času prohledáváním každého metru svého ostrovního domova. A jejich úspěšnost je mimořádná, nalezená množství trhají všemožné rekordy. Mezi nálezy jsou zlaté mince z doby železné, římské bronzové busty, anglosaské stříbro, kořisti Vikingů, středověké prsteny, náramky, medailonky a brože. Nálezy přicházejí tak rychle, že je kurátoři Britského muzea zpracovávají polovinu své pracovní doby.
Podle výroční zprávy „Programu přenosných starožitností Britského muzea“ 2022, v rámci něhož se evidují archeologické nálezy učiněné v průběhu roku, bylo Britskému muzeu odevzdáno rekordních 1 384 artefaktů a kurátoři zaznamenali již devátý rok v řadě více než tisíc nálezů ročně, což je jen přírůstek k celkovým 74 506 artefaktům evidovaným za předchozí období. Téměř všechny nálezy, stejně jako v předchozích letech, učinili amatéři, přičemž profesionální archeologové přispěli pouze třemi procenty.
„To jen podtrhuje významný podíl, kterým do archeologického fondu přispívá široká veřejnost,“ říká Michael Lewis, vedoucí oddělení pokladů a přenosných starožitností Britského muzea.
Vysoká odměna i tvrdé tresty
Krásným nálezem – kostěným růžencem s jemnou řezbou, datovaným rokem 1450 – se může pochlubit i Caroline Nunneleyová. „Lezla jsem po kolenou v bahně a najednou jsem ji spatřila – malinkatou lebku, která mě pozorovala svými prázdnými očními důlky,“ vzpomíná vyznavačka „mudlarkingu“, což je tamní výraz pro amatérské hledače, pocházející z dob viktoriánské Anglie, kdy si chudí obyvatelé Londýna takto přivydělávali na živobytí hledáním cenností na břehu řeky. Nález, stejně jako její předchůdci, učinila na břehu Temže poblíž Queenshithe v centru Londýna. „Když jsem ji zvedla a otočila v ruce, uviděla jsem na druhé straně půvabnou řezbu ženského obličeje. Růženec s dvouhlavou řezbou je mementem mori – symbolem, který má svému nositeli připomínat plynutí času a konečnost života.”
Archeologové nálezy svým amatérským kolegům údajně nezávidí. Prohledávají totiž místa, kde se odborný průzkum obvykle neprovádí. „Většina nálezů pochází z obdělávané půdy,“ vysvětluje Lewis. „Kdyby je nadšenci s detektory kovů nenašli, zůstaly by tam navěky nebo by se dál ničily orbou.“
Nálezy navíc v rukou historiků stejně skončí. Podle britských zákonů musejí nálezci každý nález starší než 300 let, který obsahuje více než deset procent zlata či stříbra, odevzdat zástupci zmíněného programu přenosných starožitností. Kurátoři Britského muzea jej pak prozkoumají a vypracují podklady pro speciální soudní řízení, v němž se rozhodne, zda předmět splňuje zákonnou definici pokladu. Pokud ano, stává se nález majetkem koruny, od níž jej mohou odkoupit místní či národní muzea, aby posloužil „veřejnému prospěchu“. Odborníci pak provádějí nezávislé ocenění a v případě odkoupení se nálezci vyplácí odhadnutá tržní hodnota. O tu se nálezce dělí s vlastníkem pozemku, kde byl nález učiněn.
Postihy za neodevzdání pokladu mohou být velmi přísné. Nedávno například před soudem skončili dva muži obvinění z pokusu o prodej 44 mimořádně vzácných stříbrných mincí z doby Alfréda Velikého. Mince byly součástí vikinského pokladu, který nálezci před lety objevili v hrabství Herefordshire a jehož hodnota byla vyčíslena na miliony liber. Namísto pohádkové sumy však muži „obdrželi“ pět let ve vězení.
Co je poklad podle úřadů
Vzhledem k velkému množství cenných nálezů rozšířili vládní úředníci definici pokladu o předměty historického významu vyrobené i z jiných než drahých kovů. Příkladem je Ryedale Hoard (Ryedaleský poklad) – sbírka starořímských bronzových bust, jejíž součástí byly i 1 800 let staré busty císaře Marka Aurelia, nalezená v květnu 2020 na poli v hrabství Yorkshire v průběhu pandemické výluky. Zákon je tehdy nepovažoval za poklad, protože nebyly vyrobené z drahých kovů, a nálezci tak s nimi mohli nakládat podle vlastního uvážení. V aukci, kam se přihlásili, je prodali za 185 000 liber a před jejich odvozem do zahraničí je zachránila jen velkorysost amerického kupce, který je věnoval Yorkshirskému muzeu.
„Takzvaný historický význam je spíše subjektivní kritérium, které vyžaduje naše posuzování,“ říká Lewis. „Nechceme být těžkopádní, a na druhou stranu nechceme o nic přijít.“
Nálezci mají ze zákona povinnost ohlašovat nálezy, které by mohly být vyhodnoceny jako poklad. Ohlašování ostatních artefaktů je však čistě dobrovolné. Veřejnost nicméně s nadšením přijala vytvoření registru nálezů. Do databáze pod názvem PAS bylo v době sepisování tohoto článku zapsáno téměř 1,7 milionu artefaktů, včetně bližších údajů, umístění a popisu. Databáze, jež je badatelům volně k dispozici, poskytuje archeologům a historikům neocenitelný nástroj, který byl využit již v rámci 927 výzkumných projektů.
