Ztracená města, která pohltily vlny, nejsou jenom mýty. Mnoho pobřežních osad ve starověku zmizelo v moři – jejich ulice, domy a chrámy zaplavil neúprosný příliv. Po tisíciletí pak o těchto místech kolovaly legendy. Nikdo však dlouho nepřicházel s důkazy o jejich existenci.
Až začátkem 20. století se díky průlomovým objevům v oceánografii a dalších vědách otevřely dveře podmořské archeologii. Vědci tak mohou mapovat místa, sbírat artefakty a na světlo světa vynášet příběhy, které si tato zatopená místa střežila po tisíce let.
Tato busta Neilose, boha Nilu, pochází z doby 200 až 100 před naším letopočtem. Nalezena byla v egyptském Canopu.
Na základě podrobného zkoumání mořského dna odborníci zjistili, že před 20 000 až 30 000 let ležela hladina moře zhruba o 129 metrů níže než dnes. Byla to doba takzvaného glaciálního maxima, na jejímž konci hladina moře prudce stoupla, protože roztály polární ledovce. Mnoho pobřežních starověkých osad tak zatopila voda. V projektu, který nedávno zkoumal taková podmořská místa, badatelé napočítali podobných zatopených lokalit zhruba 2 600. Mezi ně patří i jeskyně Cosquer ve francouzské Marseille, která se proslavila díky svým nástěnným malbám. Vchod do ní leží v hloubce 30 metrů.
Iluze „pevné půdy pod nohama“
Lidé sice rádi nazývají pevninu pod svýma nohama pevnou půdou. Naše planeta však neustále prochází procesem geologických změn, které se projevují přirozenými zániky i novým zrodem při zemětřesení, sopečné činnosti, tsunami a dalších seismických jevech, vyvolaných pohybem tektonických desek. Pevnina se tak drolí, bortí a propadá. Anebo dokonce úplně zmizí pod hladinou moře.
Lidé v minulosti se tyto jevy snažili vysvětlit náboženstvím. Nejčastěji je chápali jako boží trest. Od Eposu o Gilgamešovi až po Noemovu archu se v příbězích mnoha civilizací objevuje velká potopa vyvolaná nahněvaným božstvem. Dnes lidé hledají vysvětlení ve vědě.
Příčinou zániku celých pobřežních oblastí bývala často seismická činnost. Silná zemětřesení či následné vlny tsunami dokázaly z povrchu zemského doslova spláchnout celá města. Tak, jako se to stalo například v roce 373 před naším letopočtem v řeckém městě Helike. O více než sedm století později, v roce 365 našeho letopočtu, udeřilo zemětřesení na Krétě. Tuto katastrofu vědci dodnes považují za nejsilnější zemětřesení v historii. Jeho sílu odhadují na 8,3 stupně škály a vlny tsunami, které vyvolalo, ničily velká města v celém Středomoří. Zkázu přinesly jak v Alexandrii (v Egyptě), tak třeba v Apollónii (v dnešní Libyi).
Běžnějším typem ničení je takzvaná sedimentace neboli postupný pokles zemské kůry v důsledku nepřetržité seismické nebo vulkanické činnosti. Kvůli sesedání podloží se mořská voda dostane dále na pevninu, a pokud jí stojí v cestě třeba město, zaplaví všechno v něm.
Památky po zašlé slávě začali archeologové studovat až díky pokroku technologií během 20. století. Dnes zažívá zkoumání podmořských památek velký rozmach. Mezi velká naleziště patří Středozemní moře a Černé moře. Při pátrání pomáhají sonar, robotika i 3D skenování či podvodní kamery.
Tento digitálně vylepšený snímek ukazuje obrysy budov a ulic v mykénském městě Pavlopetri. Jsou vidět linie dvou rovnoběžných hlavních ulic a jedné kolmé.
Pavlopetri: nejstarší potopené město
Pavlopetri (moderní název lokality) se nachází na jihu Peloponéského poloostrova. Vzniklo jako neolitické sídliště kolem roku 3 500 před naším letopočtem a stalo se důležitým obchodním centrem mykénského Řecka (1650–1180 před naším letopočtem). Tato oblast Egejského moře je odjakživa náchylná na zemětřesení a tsunami, kvůli nimž město postupně zmizelo pod hladinou. Budovy nejblíže pobřeží byly bičovány mořskými bouřemi a tsunami a pomalý vzestup hladiny Středozemního moře město před více než 3 000 let definitivně pohltil.
Zbytky tohoto města ležely po tisíce let pouhé čtyři metry pod hladinou. U pobřeží ostrova Lakónie, kde se nacházejí, je přikryla silná vrstva písku. V posledních desetiletích však došlo v důsledku měnících se mořských proudů a klimatická změny k narušení přirozené bariéry, která Pavlopetri po celou dobu chránila.
Vědecký svět si města poprvé všiml až v roce 1967, kdy tamní pobřeží zkoumal britský oceánograf Nicholas Flemming. O rok později se na místo vrátil s několika studenty, aby lokalitu prozkoumal a zmapoval i z pohledu historie. Jeho tým tehdy identifikoval přibližně patnáct budov, nádvoří, síť ulic a dvě komorové hrobky. Navzdory vzrušujícím počátečním nálezům však místo zase osiřelo. Archeologové se tam vrátili až v nedávné době.
Ruiny Pavlopetri, které v roce 1967 objevil britský oceánograf Nicholas Flemming, leží u pobřeží Lakónie v jižním Řecku. Stavby měly kamenné základy, které vydržely pod hladinou moře tisíce let.
Průzkum v Pavlopetri obnovili v roce 2009 dva badatelé ve spolupráci s řeckým ministerstvem kultury. Při průzkumu památky použili robotická zařízení, sonarové mapování a nejmodernější grafické technologie, díky nimž se jim v letech 2009 až 2013 podařilo podmořské město znovu vynést na světlo světa alespoň v podobě třírozměrné rekonstrukce.
Město se rozkládalo na ploše asi dvou a půl hektaru a jeho tři hlavní cesty spojovaly celkem asi 50 obdélníkových budov s otevřenými nádvořími. Průzkum také odhalil velké množství tkalcovských závaží minojského typu, což naznačuje, že město bylo prosperujícím obchodním centrem s rozvinutým textilním průmyslem.
Tato rekonstrukce Pavlopetri v době bronzové vychází z podrobných archeologických důkazů.
Fanagorie: pod hladinou Černého moře
Kolem roku 540 před naším letopočtem vzniklo na Tamaňském poloostrově v Černém moři řecké město. Založili ho iónští Řekové, kteří sem prchli před Perskou říší, pod názvem Fanagorie. Díky námořnímu obchodu bohatlo a rozkvétalo. Ve 4. století před naším letopočtem se město stalo součástí Bosporského království, což byl řecko-skytský stát, ovládající velkou část okolního území. Fanagorie se stala jeho prestižním sídlem, a později také hlavním východním městem. Metropole nadále prosperovala i v době, kdy se už oblast dostala pod římskou nadvládu.
Během prvního tisíciletí našeho letopočtu se však Fanagorie začala měnit. Výrazná seismická aktivita v oblasti a sopečná činnost způsobily zeslabení mořského dna i půdy pod městem. Část města zaplavila mořská voda a to, co z města zbylo, poničily nájezdy cizích kmenů.
Moderní svět nalezl zbytky Fanagorie v 19. století. Části města, které se nacházely pod vodou, však mohly badatelé popsat až ve druhé polovině 20. století.
V roce 2004 badatelé ve městě objevili pozůstatky velké pobřežní stavby, zřejmě majáku či strážní věže ze 3. a 4. století našeho letopočtu. V roce 2012 se jim podařilo identifikovat část městského přístavu. Významným objevem ve městě byla také malá válečná loď pocházející z 1. století před naším letopočtem, která se zachovala v mimořádně dobrém stavu.
Vykopávky ve Fanagorii vedl ruský archeolog Kuzněcov.
Thonis-Herakleion a Canopus: Ztracené egyptské námořní přístavy
Před zhruba 1 200 lety zatopila voda Abúkírského zálivu dva z nejdůležitějších přístavů starověkého Egypta v deltě Nilu – města Thonis-Herakleion a Canopus. Obě podle odborníků padla za oběť kombinaci stoupající hladiny moře a časté seizmické činnosti, které silně narušily podloží, na němž stála.
Thonis-Heracleion bylo jedním z nejdůležitějších egyptských obchodních měst. Přístav sloužil jako středisko obchodu a vstupní brána pro zboží pocházející z celého Středomoří, než v roce 331 před naším letopočtem začal upadat pod tlakem prosperující Alexandrie.
Jeho pozůstatky objevil v roce 2000 podmořský archeolog Franck Goddio. Mezi památkami města, jehož počátky jsou doloženy až do osmého století před naším letopočtem, vynikly zejména slavný chrám Amona-Gereba s vnějšími zdmi a třemi nadživotními sochami o výšce bezmála pěti metrů u jeho vchodu. V průběhu dalšího, před dvě desetiletí trvajícího archeologického výzkumu byly objeveny i další památky – splavné kanály, menší chrámy, pozůstatky plavidel a stovky kamenných kotev, které potvrzují, že přístav byl kdysi rušným obchodním centrem řeckých kupců.
Canopus – na rozdíl od Thonis-Heracleionu – byl v ptolemaiovském Egyptě důležitým duchovním střediskem s monumentálním chrámem boha Serapa, v němž se spojovaly rysy řeckých a egyptských božstev. Město bylo cílem poutníků z celého starověkého světa, kteří přicházeli do Canopu, aby se bohu poklonili.
V roce 1933 provedl egyptský učenec Omar Toussoun první archeologický výzkum tohoto místa na základě indicií od rybářů a od jednoho anglického letce. V roce 1999 pak lokalitu upřesnil Goddioův tým, který potvrdil, že se skutečně jedná o ztracené město Canopus.
Na mořském dně v lokalitě Canopus se lesknou zlaté mince datované do byzantského a islámského období.
Epidauros: přímořský domov
Jedním z nejdůležitějších přístavů na Argolidském poloostrově bylo řecké město Epidauros. V římské době vznikly nedaleko něj na pobřeží zemědělské vily. Tyto usedlosti vyráběly víno, oleje a garumu – Římany tolik ceněnou rybí omáčku. Domy měly luxusní část, která zahrnovala lázně i místa pro zábavu a odpočinek. V 5. století našeho letopočtu, něco málo přes sto let po výstavbě, však první z nich zaplavila voda ze zálivu. Stalo se tak v důsledku seismické činnosti a všeobecného zvýšení mořské hladiny. V roce 1967 zdokumentoval několik zatopených staveb v zátoce Agios Vlasios již zmíněný oceánograf Nicholas Flemming. V roce 1971 bylo místo mylně identifikováno jako zbytky starověkého města.
Ruiny vily se nachází jenom 50 metrů od pobřeží, v hloubce pouhých 2 metrů. Skládají se ze tří prostor. Jedna bývala velkým skladištěm a obsahovala kusy asi 20 obrovských hliněných nádob, používaných ke skladování a někdy i ke kvašení velkého množství vína. V další prostoře se zřejmě nacházel lis na víno, ve třetí byly pravděpodobně lázně.
Pod vodami nedaleko Epidauru leží ruiny římské vily.
