Jedná se nejspíš o nejslavnější erupci sopky v dějinách. V roce 79 našeho letopočtu pohřbil Vesuv město Pompeje pod vrstvami lávy a sopečného popela. Ačkoli se historici dodnes přou o přesné datum erupce, tradičně za něj považují 24. srpen (nové výzkumy však naznačují, že šlo o 24. října). Oběti zakleté v nánosech času jsou smutným a zajímavým mementem a zachovaly se v sádrových odlitcích vytvořených v 19. století.
Ale i když jsou Pompeje připomínány jako město zamrzlé v čase, ne všichni obyvatelé města při katastrofě zahynuli.
Město v předvečer zkázy
Pompeje sice nebyly centrem starověkého římského světa. Přesto však byly důležitým střediskem Kampánie – oblasti sousedící s Neapolským zálivem. Ve městě žilo podle dostupných údajů 6 400 až 30 000 osob. Jeho příjemné okolí přitahovalo boháče, kteří si v něm skupovali nemovitosti.
Zemětřesení byla v Kampánii běžnou součástí života. V Pompejích v roce 79 našeho letopočtu stále ještě probíhala obnova města po silném zemětřesení, k němuž došlo o sedmnáct let dříve a které poškodilo nebo zničilo mnoho budov. Proto když se koncem srpna země otřásla sérií zemětřesení, většina lidí to nevnímala jako bezprostřední důvod k poplachu. Dne 24. srpna však už bylo jasné, že se Vesuv probudil k životu.
Na této ilustraci od švýcarské malířky Angeliky Kauffmanové je zachycen Plinius mladší, zapisující svá pozorování erupce Vesuvu v Neapolském zálivu. Pliniovy zápisky poskytly historikům důležité informace o tom, co se v Pompejích stalo.
Útěk před katastrofou
Pliniovi mladšímu, jehož spisy jsou živým okénkem do života ve starověkém Římě, bylo v době katastrofy asi 18 let. V době výbuchu se spolu se svou matkou nacházel ve vile svého strýce v Misenum – městečku naproti Pompejím a necelých 30 kilometrů západně od Vesuvu.
Když 24. srpna erupce začala, Plinius uviděl oblak plynu a hornin nad Vesuvem. Podivný chochol přirovnal k siluetě „borovice“.
Lidé v Pompejích, které byly vzdáleny deset kilometrů od sopky, viděli stejný podivný a znepokojivý oblak. Jestliže v předchozích dnech otřesy z velké části přehlíželi, oblaku dýmu bylo těžké si nevšimnout. Ti, kdo v tu chvíli z Pompejí uprchli, měli ještě šanci na přežití; ti, kdo zaváhali, už ne.
Odpoledne začaly na Pompeje padat pemzové kameny. Zničily budovy a ubily každého, kdo se snažil uniknout na poslední chvíli. Popel, jedovaté plyny a trosky pohřbily Pompeje brzy ráno příštího dne.
Mezi těmi, kdo v okolí Neapolského zálivu utíkali, byli Plinius a jeho matka. Plinius uvádí vzpomínku na zmatek, který vypukl, když přeživší zahalila tma a popel: „Slyšeli jste křik žen, křik dětí a výkřiky mužů, kteří volali své děti, jiní své rodiče, další své muže. Snažili se poznat jeden druhého podle hlasů, které jim odpovídaly.“ Podobné scény zažívali i lidé, kteří se řítili z Pompejí.
Poté, co činnost sopky konečně ustala, se Plinius a jeho matka vrátili do Misena. Měli štěstí. Pro ty, kdo přežili v Pompejích, by neexistoval žádný domov, kam by se mohli vrátit.
Vesuv zničil Pompeje – včetně centrální části na obrázku. Domy a ulice zničilo dopadající kamení, jedovaté plyny a sutiny. Dokonce i ti, kteří přežili, nenašli nic ze svých domovů.
Po stopách přeživších
Odhaduje se, že během erupce v Pompejích zahynulo na 2 000 lidí. Vzhledem k vyššímu odhadovanému počtu obyvatel mohlo dalších několik tisíc přežít. Kam se poděli? Mezi zřejmé cíle přeživších patřila města v okolí, kde jim útočiště nabídli přátelé a rodina.
Jedním z nich byla pravděpodobně dnešní Neapol. Pro jeden z důkazů bychom museli až za starověkým pamětním oltářem do dnešního Rumunska. Je na něm zmínka o vojenském důstojníkovi, jehož jméno sice již známo není, ale z dobových údajů na oltáři vyplývá, že žil v Pompejích a Neapoli, což naznačuje, že se do města přestěhoval po katastrofě.
V nedávné době se vědci Stevenu L. Tuckovi podařilo zjistit, že se do Neapole po erupci přestěhovalo nejméně pět přeživších rodin z Pompejí. Zjistil to na základě rodinných jmen používaných pouze v Pompejích, které objevil na náhrobcích na různých místech Kampánie, s roky úmrtí po roce 79 našeho letopočtu. Mezi obce, kam se lidé přistěhovali, patřily i Cumae a Puteoli.
Tuck nalezl také důkazy o sňatcích mezi příslušníky rodin pocházejících z Pompejí. Například o svatbě členů rodiny Licinii a Lucretii v Cumae, což podle něj naznačuje, že rodiny mohly být součástí vysídlené pompejské obce.
Trosky starořímského chrámu bohyně Isis v Pompejích.
Pomoc při katastrofách
Podporu přeživším Pompejí zřejmě poskytla také římská vláda. Titus, císař v letech 79 až 81 našeho letopočtu, začal jednat poté, co zpráva o výbuchu Vesuvu dorazila do Říma. Podle antického životopisce Suetonia Titus „projevil nejen starost císaře, ale také hlubokou otcovskou lásku, ať už tím, že nabízel poselství soucitu, nebo tím, že poskytl veškerou finanční pomoc, kterou mohl“.
Podle Tucka Titus také v celé Kampánii podporoval výstavbu domů, aby se měl kde ubytovat příliv přeživších z Pompejí. Tato snaha zahrnovala také výstavbu chrámů zasvěcených bohům, které uctívali lidé zejména v Pompejích – například Vulkánovi a Isidě.
Požár Vesuvu sice starý život ve městě ukončil. Lidé, kteří přežili, však našli způsob, jak Pompeje po katastrofě znovu vybudovat.
