Všechno to začalo jako kuriozita na krbové římse: Zkamenělá lebka primáta, sloužící jako zajímavé téma k rozhovoru s návštěvami. Brzy se však právě ona stala klíčem k odhalení celého evolučního příběhu člověka a poskytla první vodítka k tomu, kde a jak se lidstvo vyvinulo. K uznání významu této lebky však vedla trnitá cesta.
Psala se dvacátá léta 20. století a vědci převraceli v rukách lebky předků člověka v mnoha světových končinách. Otázka, kde vznikl člověk, zůstávala nezodpovězená, a přestože Charles Darwin tvrdil, že by to mohla být Afrika, většina pozornosti se v té době soustředila na Evropu a na Asii.
Lebky na římse v domě svého přítele Pata Izoda, syna ředitele společnosti Rand Minds Limited, si koncem roku 1924 všimla jihoafrická studentka anatomie Josephine Salmonsová. Vypůjčenou lebku přinesla ukázat Raymondu Dartovi, svému profesorovi na Witwatersrandské univerzitě v Johannesburgu, který své studenty vybízel, aby mu přinášeli všechny zajímavé zkameněliny.
Dart se během svých studií v Londýně setkal s anatomy, kteří pracovali na fosilních pozůstatcích lidských předků a měl zájem vytvořit sbírku zkamenělin. Nalezená lebka primáta ho nadchla zejména kvůli místu, kde byla nalezena.
Dart se domníval, že přítomnost takového příbuzného v Jihoafrické republice znamená, že „z našich hornin by bylo možné ještě vytěžit ‚poměrně úplný příběh‘ evoluce primátů.“ Proto se zaměřil na místo nálezu lebky, kterým byl důl poblíž vesnice Taungs v Jihoafrické republice. Byl zvědav, zda se neobjeví další zajímavé zkameněliny, a požádal proto správce dolu, aby pro něj shromažďoval další exempláře. Během několika týdnů objevili dělníci v lomu další lebku.
Tato 2,4 milionu let stará lebka (na obrázku se svým propagátorem Raymondem Dartem) navzdory počátečnímu odmítání vědeckou obcí převrátila naruby studium původu člověka.
Nově nalezená lebka byla zčásti uvězněná ve vápenci. Vědec ji opatrně uvolnil z kamenného sevření pomocí naostřených pletacích jehlic svojí manželky. Výsledkem byla nápadně lidsky vypadající tvář. Jednalo se o lebku malého dítěte s kompletně zachovalou obličejovou částí a s přirozeným odlitkem mozkovny. Odlitek dokonale zachovával tvar mozku a zčásti byl porostlý kouzelně třpytivými horninovými krystaly.
Špatné místo, špatný čas
Fosilie – přezdívaná Taungské dítě podle nedaleké vesnice – měla řadu znaků, které naznačovaly, že patří předkovi člověka. Dart si všiml, že čelo se „stabilně zvedá“ od očních důlků „úžasně lidským způsobem“. Její malé špičáky byly zasazeny do štíhlé čelisti, což jsou rovněž znaky podobné lidským. Dart tvrdil, že přítomnost Taungského dítěte podporuje Darwinovu přehlíženou myšlenku o Africe jako o „kolébce lidstva".
Zatímco evoluce se ve dvacátých letech 20. století stala ve vědeckých kruzích uznávanou teorií, tomu, aby se Darwinova hypotéza o africkém původu lidstva prosadila, bránil do značné míry dobový vědecký rasismus. „Obecně se tehdy mělo za to, že Afrika je tak trochu zaostalá,“ uvažuje antropolog a badatel National Geographic Keneiloe Molopyane. „Tak proč byste na takovém místě hledali původ člověka?“
Počátkem roku 1925 Dart fosilii popsal v časopise Nature a prohlásil ji za nový rod a druh lidského předka Australopithecus africanus – jižní lidoop z Afriky. Tvrdil, že australopiték byl „tvor vyspělejší“, než jsou naši žijící příbuzní primáti, a že jistě tvoří „vyhynulý spojovací článek mezi člověkem a jeho opičím předkem“. Mnozí příslušníci vědecké obce však Dartovo nadšeni nesdíleli a jeho článek narazil na silný odpor.
Anglický předek?
Přijmout australopitéka znamenalo vzdát se Evropy a Asie coby možných „kolébek lidstva“. Znamenalo to také zavrhnout jiné fosilie, které Taungské dítě sesadilo z pomyslného trůnu díky své anatomii i svému souladu s teorií o zákonitostech evoluce. A co bylo nejdůležitější, zpochybnilo fosilii známou jako Piltdownský člověk. Tento údajný předek člověka byl nalezen v Anglii v roce 1912. Jeho velký mozek a čelist podobná lidoopům podporovaly hypotézu, podle níž bude v evoluci člověka vést mozek a vyvine se dříve než ostatní charakteristické lidské znaky, například chůze po dvou nohách.
„Taungské dítě byl pravý opak,“ říká paleoantropolog Bernard Wood. Otvor v jeho lebce pro míchu se nacházel kolmo dole, což naznačovalo, že šlo o tvora se vzpřímenou chůzí. Malá mozkovna Taungského dítěte naznačovala, že evolučně vede vzpřímené držení těla nad vývojem velikosti mozku. Při srovnání s Piltdownským člověkem se ukázalo, že kombinace opičích a lidských rysů u australopitéka staví zažité představy na hlavu.
Mnozí členové britské vědecké elity však Piltdownského člověka silně do lidského rodokmene prosazovali, takže jim Dartův objev připadal směšný. Taungské dítě z lidské rodiny zcela vyřadili a prohlásili jej za mládě šimpanze či za jiného, vzdálenějšího příbuzného. Nejhlasitější z nich, anatom Arthur Keith, označil myšlenku australopitéka jako lidského předka za „absurdní“.
Otevřeně se hovořilo o několika důvodech odmítnutí, například o tom, že dětská lebka může zaměňovat evoluční znaky za znaky dětství, a o nejistotě geologického stáří fosilie. Pod povrchem se však skrývaly i další, méně vědecké důvody. „Bylo to v rozporu s jejich světonázorem o něčem, co je nám příbuzné a pochází z Afriky,“ říká paleoantropoložka Lauren Schroederová.
Zklamaný Dart zastrčil odmítnutý 250stránkový rukopis, který o fosilii napsal, do zásuvky a věnoval se jiným záležitostem.
Odhalení podvodu
Než vědecká komunita masivně změnila svůj názor na australopitéka, uplynula celá desetiletí. Stejný Arthur Keith, zastánce Piltdownského člověka, který v roce 1925 označil Taungské dítě za „absurdní“, v roce 1947 přiznal, že „profesor Dart měl pravdu a mýlil jsem se já“.
Jedním z nejdůležitějších faktorů názorového posunu byl Piltdownský člověk. Zjistilo se totiž, že jde o podvrh. Zvěsti o tom, že lebka není taková, jak se zdálo, kolovaly už ve čtyřicátých letech 20. století a definitivní potvrzení přišlo v roce 1953: Piltdownská lebka byla sestavena z lidské lebky, z čelisti orangutana a z šimpanzího zubu a následně záměrně poškozena a obarvena tak, aby vypadala jako pravěký nález.
Odhalení podvodu pomohlo přesunout pozornost vědců k Africe a tamním objeveným zkamenělinám. Místem nálezu Taungského dítěte se inspiroval Dartův kolega Robert Broom. Po Dartově vzoru navázal spolupráci s horníky v Jihoafrické republice, těžícími v podzemních tunelech, a nechával si shromažďovat další a další fosilie australopitéků.
Mezi jeho nálezy vynikala především dobře zachovalá lebka dospělého jedince přezdívaného „Paní Plesová“ z roku 1947 a o několik měsíců později nalezený fragment kyčle a obratle, které nade vší pochybnost potvrdily, že australopitékové se pohybovali vzpřímeně. Vzhledem k rostoucímu počtu objevů přestalo být možné Afriku opomíjet coby důležité místo v příběhu o původu člověka.
Toto monumentální uznání afrického předka přesunulo zeměpisná hlediska původu lidstva z Evropy a Asie a pomohlo vědcům přijmout skutečnost, že k napřímení těla došlo u našich předků dříve než ke zvětšení mozkovny.
Seznamte se s Lucy
Fosilní nálezů však bylo málo a australopiték se dostal na titulní stránky novin z jiných důvodů než kvůli rozporům až ve druhé polovině 20. století: Byla objevena proslulá fosilní kostra známá jako Lucy.
Lucy, která byla přiřazena k novému druhu Australopithecus afarensis, pomohla upevnit tento rod jako důležitou součást rodokmenu, který žil před 4–2 miliony let a pravděpodobně dal vzniknout našemu druhu Homo.
V době objevu Lucy však už Afrika jako místo nálezu nebyla nijak zvlášť kontroverzní. Vědci svou pozornost na Afriku soustředili už dávno, takže nikoho nezaskočilo, že se fosilie našla právě tam. Nepřekvapilo je ani to, že šlo o vzpřímenou chodkyni s relativně malou mozkovnou. Byla posledním dílem ságy 20. století, kterou odstartovala drobná dětská lebka, o níž většina z nás nikdy neslyšela.
Ačkoli Taungské dítě nezískalo věhlas, připravilo půdu pro Lucy a pozdější nálezy. V době, kdy vědci v sedmdesátých letech 20. století narazili na její kosti v etiopských kopcích, „byla už půda obdělaná a hnojivo aplikované,“ říká metaforicky Wood. „Stačilo jen zasít semena a rostliny už vyrostly.“ Taungské dítě chodilo, aby Lucy mohla běhat.
A přestože přijetí této drobné lebky trvalo celá desetiletí, Dart nakonec zažil zadostiučinění a celou tuto ságu zachytil ve své knize Adventures with the Missing Link (Dobrodružství s „chybějícím článkem“) z roku 1959.
Sledujte nás v Google Zprávách