Proslulé paláce, vznešené kostely a slavná náměstí v Paříži vznikaly už ve středověku z vápencových kvádrů těžených ve štolách pod městem. Tunely, které časem zpustly, mají dnes délku téměř 320 kilometrů. Vstup do nich je přísně zakázán. Takzvaní „katafilové“ však nedokážou odolat. Vnikají do podzemí chodníkovými šachtami a tajnými poklopy. Jejich příběhy jsou již legendární: Ve starých šachtách, jejichž stěny jsou vyzdobeny graffiti, se konají noční diskotéky, nepovolené výstavy a tajné filmové projekce.

Slovo „katafil“ je odvozeno od slova „katakomby“, které původně znamenalo „tajné chrámy a pohřební prostory“. V části podzemí se totiž skrývá jedna z největších kostnic na světě, v níž jsou uloženy ostatky zhruba šesti milionů Pařížanů. Její chodby se táhnou pod 14. pařížským obvodem v délce skoro dvou kilometrů. Jakožto jedná část podzemí, která je oficiálně otevřena veřejnosti, jsou katakomby oblíbenou turistickou atrakcí.

Počátky pařížských katakomb sahají až k dramatické události v roce 1774: V ulici poblíž dnešního náměstí Denfert-Rochereau se propadlo několik obytných domů. Kvůli síti těžebních štol začínalo být podloží nestabilní a hrozily další propady. Aby se zabránilo novým neštěstím, pověřil v roce 1777 král Ludvík XVI. architekta Charlese-Axela Guillaumota, aby těžební štoly zmapoval a zabezpečil proti dalším pohromám.

Říše smrti

Potíže však pokračovaly. O několik let později se v Rue de la Lingerie odehrála strašidelná podívaná. U velkého městského hřbitova Cimetière des Innocents se zřítila opěrná zeď a do sklepení sousedního domu se vyvalila z masového hrobu hnijící těla. Největší pařížský hřbitov – sloužící jako hlavní pohřebiště od 10. století – vyčerpal své kapacity.

Osud přeplněných městských hřbitovů tím byl zpečetěn. Král nařídil vybudování nových hřbitovů mimo území města. Těla z původních hrobů byla exhumována a novým místem jejich odpočinku se podle vzoru římských katakomb stalo městské podzemí. V chodbách pod Paříží pracovníci generálního inspektorátu vyskládali lebky, holenní a stehenní kosti do pečlivě sestavených stěn. Tabulky označovaly hřbitov, odkud kosti pocházely, a také datum jejich přenesení.

Návštěvníkům se pařížské katakomby otevřely až v roce 1809. Vstup do tamní nekropole je označen nápisem: „Arrête! C'est ici l'empire de la mort-Halt!“ (Toto je říše smrti.). Katakomby byly tak populární, že je navštívili i císařové František I. Rakouský a Napoleon III. V roce 1897 se zde konalo vystoupení orchestru se skladbami jako například Pohřební pochod od Frédérica Chopina.

Slavný fotograf Gaspard-Félix Tournachon, známý jako Nadar, zde v roce 1861 na tříměsíční stáži experimentoval s prvními fotografiemi vytvořenými při umělém osvětlení. Vědci zde prováděli výzkum flóry a fauny, jimž se daří v černočerné tmě; přírodovědec Armand Viré objevil ve štolách pravěké fosilie.

„Za vhodných podmínek dokážeme kosti uchovat po dlouhou dobu. Přesto zůstávají křehké,“ říká Isabelle Knafouová, hlavní správkyně tamního podzemí. V zájmu udržitelnosti katakomb byl na podzim 2023 zahájen rozsáhlý projekt obnovy, který v roce 2026 návštěvníkům nabídne i moderní zážitkovou expozici.

Na světlo světa vystupuje i pařížské pouliční umění, které se dosud pěstovalo spíše v podzemním příšeří. Anonymní umělec známý jako Invader, který proslul na mezinárodní scéně svými mozaikou inspirovanými videohrami, má status hvězdy. (Jeden z jeho vesmírných vetřelců je umístěn na Mezinárodní vesmírné stanici.) Jeho fanoušci používají aplikaci FlashInvader, prostřednictvím níž sledují své globální nálezy a sbírají body v opravdové honbě za pokladem. Vetřelci se v Paříži nacházejí od nejvyššího bodu města (Eiffelova věž) až pod povrch (tunel metra pod Bastilou).

Zázrak zvaný metro

Síť linek metra, jež se „pohupuje“ v různých hloubkách pod městem, je nedílnou součástí pařížského života od roku 1900. Tehdy otevřela první linka mezi stanicemi Neuilly a Vincennes. Podzemka není jen rychlý a efektivní způsob veřejné dopravy – nároční obyvatelé města si rádi postesknou nad zpožděním vlaku delším než čtyři minuty –, ale je také baštou kulturního dědictví pod správou pařížského dopravního podniku RATP.

Některé stanice překypují uměním: Pont Neuf je vyzdobena obřími keramickými mincemi jako připomínkou nedaleké pařížské mincovny. Stanice Louvre-Rivoli předvádí reprodukce slavných soch a mědí obložená Arts et Métiers – připomínající vnitřek ponorky – je jako vystřižená z knihy Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem. Na úrovni ulice jsou vstupy do podzemí označeny dobře viditelnými nápisy „Métro“, které se již staly ikonickou součástí městské krajiny.

Systém metra nabízí i tajemné zážitky. Na některých linkách můžete z okna zahlédnout přelud – temnou, zdánlivě opuštěnou stanici, v níž není ani živáčka. Čtyři takové „stanice duchů“, které fungovaly na počátku 20. století, byly uzavřeny na začátku druhé světové války: Arsenal, Croix-Rouge, Champ de Mars a Saint-Martin.

Do jedné z nich, posledně zmíněné stanice Saint-Martin, můžete vstoupit z ulice nedaleko divadla Théâtre de la Renaissance. Vedou k ní schody k počmáraným dveřím. Za dalšími dveřmi už jsou chodby přímo z poválečného období. Stěny v nich zdobí barevná keramika s reklamou na bělidlo „Jav“, na krém proti vypadávání vlasů „Capillogène“ a na kukuřičný škrob „Maizena“. Po válce sloužila tato zrušená stanice jako předváděcí místo pro zkoušení různých reklamních formátů. Stanici najdete na trase linek č. 8 a 9.

Nástupiště na lince č. 9 nikdo nezazdil. Cestující za jízdy spatřit stanici duchů – stačí v pravý okamžik otočit hlavu. Světla vlaku na chviličku osvětlí vrátnici, v níž kdysi řídil provoz vedoucí stanice. Někdy mohou cestující spatřit i osvětlenou podívanou, když nástupiště a stěny vyzdobí reklamní poutače v nadživotní velikosti.

Příběhy ze stoky

Nejblíže k úrovni ulice vede městská stoka. Městská kanalizace veřejnost zvláštním způsobem fascinuje již dlouho. „Návštěvníci ji poprvé navštívili v květnu 1867 během Všeobecné výstavy,“ říká průvodce v pařížském Muzeu kanalizace. „Na některých trasách byly dokonce umístěny lodě.“ Poptávka byla tak vysoká, že pozdější zvědavce v podzemí už přepravovaly elegantní, k tomu zřízené vozy.

Kanály kdysi vedly přímo ulicemi. Šestiměsíční epidemie cholery v roce 1832 si však vyžádala 19 000 obětí, což vedlo k zásadní přestavbě metropole. V rámci modernizačního programu barona Haussmanna v 19. století se chopil díla geniální inženýr Eugène Belgrand. Jeho zásluhou byl kanalizační systém kompletně přepracován na rozsáhlou, uspořádanou sestavou gravitačních tunelů a potrubí, jež se používá dodnes. Baron Haussmann vnímal Paříž jako organismus, do něhož se přivádí pitná voda potrubím z čerstvých pramenů a odkud odcházejí odpadní vody kanalizací ven z města, aby se jimi hnojila pole na předměstích.

V části románu Les Misérables (1862) nazvané „Střeva Leviatana“ Victor Hugo napsal, že Paříž má pod sebou další Paříž; Paříž stok; která má své ulice, křižovatky, náměstí, slepé uličky, tepny a oběh, který je z bahna a bez lidské podoby. Hrdina knihy, bývalý trestanec Jean Valjean, prchá před svým trestem a barikádami červnového povstání v roce 1832 a nese zraněného přítele klikatými stokami – což je úniková cesta, kterou v minulosti využívali i skuteční padouši a zločinci.

V současné době měří kanalizační síť 2 674 kilometrů, což podle průvodce Muzea kanalizace „odpovídá dvěma okružním cestám mezi Paříží a Marseille“. Do tohoto bludiště se pravidelně vydávají pracovníci kanalizace, vybaveni ochrannými pomůckami a čidlem na detekci nebezpečných plynů, aby zajistili fungování města pro miliony Pařížanů a návštěvníků „tam nahoře“.