Ten svazek přitahoval moji pozornost již dlouho. Po obou stranách jej obklopovala vrstva zažloutlých papírů a černobílých fotografií. Na hřbetu byl rukou španělsky označen jako „Historia Antigua“. Dávné dějiny. Otevřel jsem jej na první stránce a začal jsem číst.
Nejsem si jistý, o čem se přesně chystám psát, ale ten nápad mám už několik let, od rozhovoru s otcem, když mi bylo třináct a právě jsme podstoupil obřad bar micva ...
Písmo zjevně patřilo mému dědečkovi – charakteristické argentinské písmo vyznačující se nepravidelným psaním velkých písmen. Bylo Díkůvzdání a já jsem byl ve sklepě u prarodičů na předměstí New Yorku.
Zatímco jsem mlčky četl dál, o patro výš běžel každodenní život. Během prvních několika stránek svazku dědeček převyprávěl staletí historie naší rodiny, která se dotýkala dějin Mezopotámie, středověkého Španělska, osmanské Sýrie, Latinské Ameriky a Spojených států tak, jak mu to všechno vyprávěl jeho otec. To, co jsem držel v rukou, bylo vyprávění mých předků a dědeček byl první, kdo jej sepsal. Když jsem opatrně prolistoval zbytek složky, našel jsem v ní deníky, cestopisy, dopisy a novinové výstřižky z dědečkova mládí – pokladnici vzpomínek, pamětí a pátrání.
Několik měsíců jsem si svůj nález nechal pro sebe. Místo toho jsem se těšil na volné chvíle a na prázdniny u prarodičů, kdy jsem se mohl nenápadně oddělit od ostatních a zmizet ve sklepě a pokračovat ve čtení. Jednoho odpoledne, několik měsíců poté, co jsem pořadač objevil poprvé, přišel dědeček do kuchyně a pokynul mi, abych ho následoval. „Chci ti něco ukázat,“ řekl mi. Vedl mě dolů do sklepa, a když jsme zahnuli doleva k jeho knihovně, uviděl jsem, že na stole už leží otevřená „Historia Antigua“. Tváře mi zčervenaly.
„Díval ses do mých zápisků,“ řekl dědeček. Vždycky mluvil anglicky věcně a pečlivě volil slova.
„Ano, prohlížel,“ řekl jsem. „Je velmi zajímavý, dědo.“
Jeho tvář se roztáhla do širokého úsměvu. Mluvil, smál se a pak se mu oči zalily slzami. „Kolik jsi toho přečetl?“
„Moc ne,“ zalhal jsem. Posadili jsme se ke stolu. Dědeček svazek prolistoval – staré náboženské dokumenty (ketuba neboli židovská svatební smlouva) a staré občanské dokumenty (vybledlá matrika z Buenos Aires) – a začal mi vyprávět rodinnou historii.
Od toho dne jsme většinou četli „Historii Antiguu“ společně. Dědeček mi vysvětlovat části, kterým jsem nerozuměl: jména a místa, slova a fráze ve španělštině a v arabštině a hebrejštině. Diskutovali jsme o jazyce, o totožnosti a o minulosti; kreslili jsme a překreslovali rodokmeny a procházeli jména a příběhy předků, jako by měli každou chvíli přijít na návštěvu.
Postupem času jsme úplně přešli do španělštiny. Pro dědečka bylo snazší mluvit o svém životě – zejména o dětství v Buenos Aires – v jeho rodném jazyce. Naše rozhovory to oživovalo a dodávalo jim to zvláštní tajemství, bylo to jako odemykat nový svět. Jakožto vnuk i jako novinář jsem se mu snažil klást otázky, které by tyto historky přibarvily a ozvláštnily.
Jelikož „Historia Antigua“ již pokryla základní informace – co, kde a kdy se stalo s mou rodinou, alespoň v hrubých rysech –, mohl jsem se zaměřit na to, proč a jak, abych lépe vykreslil portrét naší putující rodiny. Proč moji židovští praprarodiče na začátku 20. století tak spěšně opustili Damašek a zamířili do Argentiny? Proč se můj pradědeček rozhodl pracovat jako podomní obchodník s koňským povozem v odlehlých Andách a jak se na svých cestách pohyboval? Jak prožívali dědeček a babička dny svého dětství v dělnických čtvrtích Buenos Aires? A proč naše rodina nakonec znovu migrovala, tentokrát do USA a napříč Amerikou?
Moisés Salama strávil desítky let sestavováním bohaté historie své rodiny. Když na jeho práci narazil vnuk, otevřely se jim dveře do jejich společné minulosti.
Ačkoli se může zdát těžko uvěřitelné, že se se mnou dědeček o tyto příběhy nepodělil už dříve, mě to nepřekvapilo: dědeček nikdy nebyl z těch, kteří by se bez vyzvání pouštěli do vyprávění rodinných příběhů – ale na druhou stranu jsem si nikdy nenašel čas se vyptávat. Kdykoli jsem o našich rozhovorech vyprávěl přátelům a dalším lidem, slyšel jsem pořád to samé: Je úžasné, že sis udělal čas a zeptal se, říkali lidé a litovali, že oni ještě neudělali totéž nebo že je to napadlo, až když už bylo pozdě.
Nedávno jsem začal vést semináře o rodinné historii a cestovat po zemi, abych diskutoval o knize, kterou jsem napsal o svém pátrání po stopách dědečka – toho syrského židovského obchodního cestujícího v Andách. Při rozhovorech s ostatními jsem si uvědomil, že čas a setrvačnost zůstávají největšími překážkami, které nám brání vyslechnout vlastní příběhy. V době, kdy strážci odpovědí odejdou, nám spíše zůstanou hromady dokumentů k třídění – rodné listy, výsledky DNA testů, neoznačené fotografie – než hodiny příběhů.
Ti z nás, kteří ještě mají to štěstí, se musejí ptát svých rodičů a prarodičů teď, než bude pozdě. Podle autora je dobré si vést deníky, psát dopisy, zachycovat si výčty zvuků, chutí, vůní. Ptát se na jinak obyčejné předměty v domě, které by mohly obsahovat stopy o minulosti. Nahrávat a přepisovat si rozhovory u kuchyňského stolu – nebo pokud tyto rozhovory neprobíhají přirozeně, zapojit i ostatní – starší i mladší příbuzné, ostatní mohou jenom poslouchat.
Pokud patříte ke starší generaci, je řada na vás, abyste promluvili. Přemýšlejte o tom, jak můžete tyto příběhy oživit ve své vlastní rodině a jaké druhy nástrojů – jako je dědečkova tlustá, tajemná „Historia Antigua“ – můžete použít, abyste zažehli jiskry zájmu těch mladších nebo i mezi sebou.
Rodinné příběhy jsou platidlem pro přežití. Jsou zakotveny v tradicích, které jsme si osvojili na cestách našeho života. Jsou totožností, kterou si vytváříme ve světech cizích i známých, na které si nyní vzpomínáme, ale kterým navždy hrozí, že budou zapomenuty.
Chvíli poté, co jsme s dědečkem začali hovořit o jeho spisu „Historia Antigua“, přinesla babička svoji vlastní tajnou sbírku příběhů a povídek inspirovaných jejím dětstvím, které si založila na konec svého pořadače s recepty. Nyní je jako rodina často čteme a diskutujeme o nich.
Sledujte nás v Google Zprávách