Svatební šaty, které si Jacqueline Lee Bouvierová, budoucí Kennedyová, oblékla 12. září 1953 k oltáři, byly extravagantní, hedvábné, v barvě slonové kosti a s ručně šitými záhyby, volány a rozetami. Nikdo však neuvedl, od koho byly, i když se to obvykle dělá: tisk si všímá všeho – od jídla podávaného k obědu (bylo kuře na smetaně, petits fours), až po počet pater dortu (šest).

Zmínka o autorce šatů nepadla ani v roce 1961, kdy první dáma Jacqueline Kennedyová poskytla rozhovor časopisu Ladies Home Journal.

Časopis uvedl pouze to, že model navrhla černošská švadlena, „nikoliv haute couture“ (vysoká móda). Jackie možná dávala přednost pařížské eleganci – v Paříži strávila během svých formativních let rok života v rámci zahraničního pobytu –, ale její nastávající tchán Joseph P. Kennedy byl proti tomu, aby se nevěsta slibného amerického senátora vdávala ve francouzských šatech.

Tato švadlena měla jméno – Ann Loweová a ve všech ohledech se vyrovnala svým francouzským protějškům.

Přezíravá poznámka o černošské švadleně se jí dotkla. Sama napsala první dámě, že dává přednost tomu, aby se o ní mluvilo jako o známé návrhářce, uvádí Judith Thurmanová v New Yorkeru v roce 2021 – „což v každém ohledu jsem... Jakákoli zmínka o opaku mě zraňuje víc, než si snad dokážete uvědomit.“

Loweová byla uznávanou návrhářkou. Nepochybně: Na seznamu její klientely se vyjímala jména jako Roosevelt, Rockefeller a DuPont. Vytvořila šaty pro Janet Auchinclossovou, matku Jackie, a plesovou róbu pro Jackie a její sestru Lee. S Christianem Diorem si Loweová v Paříži vypila šálek čaje. Její značku prodávaly luxusní obchody jako Neiman Marcus a Henri Bendel. „To je velký úspěch pro každého návrháře, natož pro černošku,“ říká Elaine Nicholsová, kurátorka Národního muzea afroamerické historie a kultury.

List Saturday Evening Post nazval Loweovou: „Nejlépe střeženým tajemstvím společenské smetánky“. „Nebyla však tajemstvím ani pro nejbohatší rodiny v Americe,“ říká Nicholsová, která takové označení považuje za ponižující. „V té době byla Ann Loweová na vrcholu své kariéry. Oni [klienti] byli hrdí na to, že dávají ostatním najevo, že nosí značky vytvořené Christianem Diorem, Chanelem, Balenciagou a dalšími bílými návrháři. Nemůžeme tedy popírat rasové důvody.

Nálepka černé švadlenky jí přesto zůstala. O Loweové se hovoří jako o umělkyni, která svou vytrvalostí, odvahou a vášní uskutečnila svůj sen vytvářet nádherné kreace, ale která kvůli rasovým postojům, společenským mravům a finančním problémům nikdy nezískala uznání, které jí právem náleží.

Návrhářka pro společenskou elitu

Ann Loweová se narodila kolem roku 1898 v Claytonu v Alabamě. Její babička, která přišla na svět jako otrokyně, i matka, byly obě zručné švadleny, které šily pro společenskou smetánku v Montgomery.

„Šití šatů bylo jednou z mála pracovních příležitostí pro černošské ženy na počátku 20. století,“ říká Elizabeth Wayová z Módního technologického institutu a kurátorka výstavy „Ann Lowe American Couturier“, která byla ještě donedávna k vidění v muzeu Winterthur v Delaware. „Šití šatů byla bezpečná a čistá práce a ženy mohly mít vlastní podnik.“

Loweová si sama ušila šaty, když jí bylo osm let, v deseti letech už šila modely, a když její matka v roce 1914 zemřela, nastoupila, aby dokončila čtvero šatů, které si objednala první dáma Alabamy. Podle jejích slov to byla „první velká zkouška jejího života“.

Jak se při tom cítila? zeptal se jí moderátor talk show Mike Douglas, když v roce 1964 vystoupila v jeho televizním pořadu. V té době už se o ní začalo psát v celostátním tisku jako o návrhářce Jackieiných svatebních šatů.

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlela,“ odpověděla. „Mohla jsem vytvořit cokoli, co jsem chtěla“.

V roce 1928 se natrvalo přestěhovala do New Yorku, kde měla na starosti úzkoprofilovou klientelu. „Já nešiju pro „Jany a Pavly, já šiji pro významné rodiny,“ řekla časopisu Ebony. Wayová zdůrazňuje, že Loweová byla uznávanou návrhářkou, ale stále pracovala pro přední bílé ženy. „Uměla s nimi komunikovat způsobem, kterým dokázala elegantně překlenout společenské a rasové rozdíly. Ve dvacátých letech 20. století otiskly noviny v Tampě profil o její práci návrhářky svatebních šatů a uvedly, že když se účastnila svateb, aby pomohla nevěstě s oblékáním nebo vyřešila případné problémy na poslední chvíli, nosila úbor komorné.“

Výjimečné návrhy – a finanční potíže

Řemeslná úroveň práce Loweové byla vyhlášená. Každý korálek byl přišitý zvlášť. Skryté detaily – švy převázané bílou krajkou; malá modrá mašlička všitá do spodničky Jackieiných svatebních šatů. A květiny – vyšívané, ručně malované nebo hedvábné růže vytvořené okvětní lístek po okvětním lístku, které se táhly po zádech šatů.

Střihy byly bezchybné. Zesnulá Margaret Powellová, historička textilu, jejíž magisterská práce byla prvním vědeckým oceněním Loweové, napsala, že „zákaznice chodily do obchodu Loweové v den konání akce a přímo tam vklouzly do svých šatů...“. ‚Oblékaly se na místě... a odplouvaly do noci. Žádná nepochybovala o tom, že jí objednané šaty padnou.“

Problémem byla ale často solventnost zákaznic. Loweová se tak opakovaně dostávala do finanční tísně. Její obchody se otevíraly a zavíraly. (Byla první Afroameričankou, která měla módní salon na Madison Avenue.) V roce 1962 dlužila 10 000 dolarů věřitelům a 12 800 dolarů finančnímu úřadu. Peníze na zaplacení věřitelům ji půjčili přátelé. Dluh u finančního úřadu byl splacen anonymně. Loweová se domnívala, že Jackie Kennedyovou.

Jak jste mohla přijít o peníze, když jste šila pro bohaté? Divil se Mike Douglas v uvedeném rozhovoru. „Utrácejí přece spoustu peněz?“ „Ne, neutrácejí“, odpověděla Loweová.   

Návrhářka přišla o peníze také proto, že její zákazníci z řad společenské smetánky smlouvali o ceně. Smlouva o provozování butikového salonu pro Saks Fifth Avenue dopadla katastrofálně, když se ukázalo, že musí platit za personál a materiál. „Potřebovala dobrého účetního,“ říká Nicholsová. „Kéž by jí to někdo zajistil.“

Další ztrátou byla svatba Bouvierových-Kennedyových. Ateliér Loweové byl těsně před svatbou vytopen a zničily se šaty nevěsty i družiček. Loweová a její zaměstnanci je během deseti dnů předělali. Přišla o 2 200 dolarů. Nikdy se ale o tom ani slovem nezmínila. Když se dostavila na svatbu se šaty, bylo jí řečeno, aby použila vchod pro služebnictvo. Odmítla, pohrozila, že si šaty odveze zpět do New Yorku. Nakonec přece vkráčela hlavním vchodem.

Loweová řídila tvorbu šatů, ne účetní knihy či hospodaření. „Když šiji šaty... mohla bych skákat radostí,“ řekla Loweová. Milovala obdiv, který se dostával jejím šaty, když dívky na plese vcházely do tanečního sálu. „Jako když někdo řekne: ‚Šaty Ann Loweové včera večer tančily na kotilion (francouzský společenský tanec),‘“ vysvětlila.

Zhoršující se zrak a celková slabost ji v roce 1972 donutily odejít do důchodu. Vášeň pro práci jí ale zůstala. „V hlavě mám stále tisíc nápadů na šaty,“ řekla v posledním rozhovoru před svou smrtí v roce 1981. „Šaty, které vidím do nejmenších detailů.“  I v důchodu, s podlomeným zdravím a slepá, tyto pohádkové šaty stále tančily v její fantazii.