Amatérští hledači, vyzbrojeni krumpáči a lopatami, se vydali na americký západ, aby tam zbohatli na nově objevené rudě. Jenomže se nepíše rok 1849 a nemluvíme o zlatě. Řeč je o padesátých letech minulého století a lidé si s sebou na cestu kromě lopat přinášeli také Geigerovy čítače. Šlo o zatím poslední velkou nerostnou horečku ve Spojených státech – o dnes téměř zapomenutou soutěž v dobývání ložisek uranu, kterou odstartovala tamní vláda na úsvitu jaderného věku.

Počátky těžby

Uran však nebyl vždy žhavým zbožím. Když v roce 1881 nalezl prospektor v coloradském okrese Montrose ložisko žluté horniny, svět ještě nevěděl, že radioaktivita vůbec existuje.

O několik desetiletí později, na počátku 20. století, už sice na pomezí států Nové Mexiko, Colorado, Arizona a Utah fungovaly uranové doly – dnes známé jako „Uravan Mineral Belt“, ale jejich produkce byla nízká a těžba se zaměřovala především na radium a vanad, tedy prvky, jež se nacházejí také v rudě karnotitu používané při výrobě oceli.

Žlutozelená hornina

Na počátku druhé světové války byl uran stále považován za něco, co historik Bernard Conway nazývá „bezcenným vedlejším produktem rafinace vanadu“.

Tato situace se však změnila s projektem Manhattan, přísně tajným úsilím o vývoj prvních jaderných zbraní na světě. Vědci z projektu se pokoušeli vynalézt jak uranovou bombu, tak bombu vycházející z plutonia, prvku, který – jak zjistili – je možné vyrobit v uranovém reaktoru.

Věk jaderných zbraní

Počátkem roku 1945 vědci z projektu Manhattan úspěšně odpálili první plutoniovou bombu, nazvanou „Trinity“. Podobnou pak za necelý měsíc svrhlo americké letectvo na japonské Nagasaki, což bylo to jen tři dny poté, co vypustilo neotestovanou uranovou bombu na Hirošimu. Tyto detonace ukončily válku a zahájily jaderný věk. Uran a jeho deriváty začaly být nejen hodnotnou komoditou, ale i otázkou národní bezpečnosti.

Po válce, uprostřed celosvětové debaty o šíření jaderných zbraní, sestavily Spojené státy Komisi pro atomovou energii, civilní agenturu pověřenou dohledem nad všemi jadernými záležitostmi. V projektu Manhattan se většina uranu nakupovala v Africe v Belgickém Kongu. Spojené státy však chtěly do svých zbraní používat uran vytěžený doma a v době rostoucího napětí studené války udržovat své uranové zdroje z dosahu Sovětského svazu. K tomu USA potřebovaly monopol na těžbu vlastního uranu pro svůj jaderný arzenál.

Ačkoli federální vláda mohla vlastnit i provozovat veškerou těžbu uranu v USA, rozhodla se, že hledání a těžbu uranu svěří do soukromých rukou jednotlivců. Oháněla se přitom americkou vynalézavostí a tvrdila, že k objevení nových ložisek uranu potřebuje zkušenosti ze soukromého sektoru.

Ve skutečnosti však, jak píše historik Nate Housley, bylo rozhodnutí vlády založit svůj uranový program na volném podnikání podníceno spíše nedůvěrou úředníků vůči organizované práci, jakož i snahou přenést odpovědnost za dohled nad těžbou na jednotlivé státy. A tak když vládní Komise pro atomovou energii v roce 1948 oznámila, že bude za uranovou rudu vyplácet garantovanou minimální cenu i odměny za nález ložisek, mohla „uranová horečka“, jejímž výhradním odběratelem byla americká vláda, okamžitě začít.

První zbohatlíci

V roce 1952 geolog Charlie Steen objevil v Utahu obří ložisko uranu. Šlo o vůbec první velké naleziště v programu a Steen se stal okamžitě multimilionářem. Podíl na zisku přitom plynul i kmeni Navahů, jenž byl vlastníkem většinu pozemků, kdy byla uranová ruda objevena.

Na západ proto brzy zamířili prospektoři z celé země. Vláda dokonce vydala příručku s rychlokurzem o radioaktivních prvcích a o tom, jak hledat a odprodávat rudu. Své čtenáře v ní ujišťovala, že těžba není nijak nebezpečná. Výsledkem byl obrovský zisk. Jenom v letech 1949–1962 Spojené státy od prospektorů vykoupily přes 3,6 milionu tun uranové rudy.

Radioaktivní dědictví

Tento rozmach měl však i svoji temnou stránku. Nikdo zatím neznal zdravotní důsledky ozáření a práce byla v mnoha ohledech prakticky bez právní regulace. Mnozí chodili do zaměstnání bez jakýchkoliv ochranných pomůcek, výplaty byly nízké. Dřina v dolech nejvíce poznamenala dělníky kmene Navajo, kteří na svém území vyhloubili více než 1 000 důlních šachet. S vysokou úrovní radiace se potýkali nejen horníci a jejím následkům byli vystaveni i jejich rodinní příslušníci kvůli prachu obsaženému v pracovním oděvu a obuvi dělníků.

Přesto však se tehdejší studie o dopadu na zdraví zpočátku zabývaly pouze bílými horníky, jak upozorňující historici Doug Brugge a Rob Goble. Navzdory rostoucímu výskytu rakoviny plic a dalších zdravotních problémů, komise potlačovala související výzkum a trvala na tom, aby těžbu regulovaly jednotlivé státy. A to i když federální úřady měly již stoleté zkušenosti s regulací dalších těžebních odvětví. První vymahatelné předpisy vláda ustanovila až v roce 1967.

V té době už však intenzivní těžba směřovala ke krachu. Jednak zesílil mezinárodní tlak na jaderné odzbrojení, jednak v roce 1964 skončil vládní monopol na výkup uranu. Vláda se také potýkala s hrozící energetickou krizí a musela přehodnotit své jaderné priority. V roce 1974 přijala zákon o reorganizaci energetiky a s ním padla i Komise pro jadernou energii.

Od té doby uranový průmysl zažívá útlum, zejména od poklesu cen uranu po černobylské havárii v roce 1986.

Následky prvního rozmachu tohoto odvětví jsou však patrné dodnes. Jednak v podobě podlomeného zdraví tehdejších dělníků, jednak kontaminace některých zdrojů podzemních vod. Po celém americkém jihozápadě navíc zůstala živořící hornická městečka, na něž jsou stále vynakládány veřejné finance.