Sbor volitelů vznikl jako kompromisní řešení. A kompromis vždycky trochu bolí: místo aby se sečetly hlasy všech voličů pro jednotlivé kandidáty a prostě sestavil žebříček těch nejlepších, je to jinak. Důvodem je „dvojúrovňová“ federace USA, v níž se střetávají ambice jednotlivých států s těmi národními. A je to tak už více než dvě století.

Způsobem, jak toto tření zmírnit při prezidentských volbách, je „sbor volitelů“. Jeho existence je zakotvena v americké ústavě, a to jako dočasný hlasovací orgán pro volbu prezidenta Spojených států. Členy této instituce volí občané v den prezidentských voleb spolu s prezidentským kandidátem a s kandidátem na viceprezidenta. Prezidenta a viceprezidenta volí až volitelé po svém zvolení, ve dnech či týdnech po volbách, v zastoupení za voliče.

Tato sporná instituce vadí lidem už dlouho. Hrála důležitou roli v několika dramatických prezidentských volbách. Prostřednictvím ní bylo v minulosti zvoleno již několik prezidentů, kteří však nezískali většinu voličských hlasů. Jedna volba skončila nerozhodně. Také se několikrát stalo, že někteří volitelé hlasovali na federální úrovni proti očekávání.

A protože debata o účinnosti, spravedlnosti, a dokonce i nezbytnosti tohoto volebního systému v Americe ožívá s volbami každé čtyři roky, podívejme se i tentokrát zblízka na to, jak tento systém vznikl, jak funguje a jaké návrhy zatím padly, pokud jde o reformu sboru volitelů.

Zdroj: Youtube

Sbor volitelů a ústava

Sbor volitelů byl ustaven už dávno. V roce 1787. Tedy v době, kdy v Rusku vládla Kateřina Veliká, u nás Josef II. a třeba ve Francii Ludvík XVI. Zřízení této instituce bylo výsledkem řady kompromisů uzavřených během úmorného Ústavodárného konventu konaného v témže roce.

Delegáti se tehdy bezvýsledně přeli o to, jak prezidenta volit. Někteří se domnívali, že by občané měli hlavu státu volit přímo, jiní, že by o výběru měl rozhodovat Kongres; v tomto případě však panovaly obavy, že by tím celostátnímu zákonodárnému sboru svěřili příliš velkou moc a že by tedy konečné rozhodnutí mělo spočívat na jednotlivých státech. I to však bylo sporné. Delegáti se totiž nemohli shodnout ani na tom, jakou roli by v tomto procesu měli hrát státní zákonodárci a guvernéři – pokud vůbec nějakou.

Přesunutí volební pravomoci na jednotlivé státy však vyvolalo otázku: Jak silné slovo budou mít méně lidnaté státy. To pociťovaly jako problém zejména jižanské otrokářské státy, které neměly tolik obyvatel s hlasovacím právem jako jejich severní sousedé. Žádaly proto, aby pro účely přidělování volebních hlasů byli započítáváni i otroci, kteří neměli občanství a tedy ani hlasovací právo. Připomeňme, že do občanské války, po níž otroci občanství získali, zbývalo stále zhruba sedmdesát-osmdesát let.

Pak tvůrci volebního zákona konečně našli řešení, které podle nich zohledňovalo složitou situaci. Mělo podobu druhého článku Ústavy. Ten stanoví, že každý stát musí jmenovat volitele v počtu, který odpovídá počtu jeho senátorů a reprezentantů. Počet zástupců Sněmovny reprezentantů se bude odvíjet od počtu obyvatel daného státu a každý stát dostává automaticky dva senátory. Tím by se měl vliv méně lidnatých států vyvážit.

Zajímavé řešení měla otázka, jak započítat hlasy otroků. Spočívalo v proslulém „kompromisu o třech pětinách“. Podle něj se pro účely zastoupení v Kongresu, zdanění a sboru volitelů počítaly tři osoby z  pěti.

Jedním z bodů, který Otcové zakladatelé při svém plánování nezohlednili, bylo rozlišení hlasovacích lístků pro prezidenta a viceprezidenta. Tento nedostatek se projevil už v roce 1800 při čtvrtých národních volbách.

Ty skončily nerozhodným stavem mezi prezidentským kandidátem Thomasem Jeffersonem a jeho protikandidátem Aaronem Burrem. Zasahovat musela Sněmovna reprezentantů, která nakonec po 35 patových volbách zvolila prezidentem Thomase Jeffersona. V roce 1804 byl proto přijat 12. dodatek Ústavy, který zavedl ve sboru volitelů oddělené hlasování pro prezidenta a viceprezidenta.

Následně se také řešila otázka způsobilosti. Tedy, kdo se může stát volitelem. Ústava původně stanovila pouze to, že voliteli nemohou být členové Kongresu ani federální zaměstnanci, a ponechala na státech, aby rozhodly, koho a jakým způsobem vyberou.

Tato způsobilost zůstala nějakou dobu blíže neupravená. Změny přinesly až v roce 1868 důsledky občanské války, kdy byl přijat 14. dodatek. Tím bylo do ústavy vloženo ustanovení ukládající podmínku, že volitel nesmí být účastníkem povstání proti Spojeným státům ani pomáhat jejich nepřátelům. Dodatek také zneplatnil „kompromis o třech pětinách“, protože musela být zohledněna skutečnost, že s koncem občanské války přišlo udělování občanství otrokům. Započítáván byl tedy oproti dřívějšku každý jednotlivec.

Jak státy přidělují hlasy sboru volitelů

Přístupy států k volitelům se od začátku lišily. Některé státy, jako byly Connecticut, Jižní Karolína a Georgia, zpočátku jmenovaly své volitele prostřednictvím zákonodárných sborů, zatímco ostatní státy o nich nechávaly rozhodovat občany. S růstem politických frakcí se však postupy států měnily a role těch, kdo určují volitele, se pozvolna přesouvala na politické strany.

Dnes je to tak, že politické strany v každém státě představí svým voličům seznam osob, které budou kandidovat jako volitelé prezidentského uchazeče dané strany.

V moderních volbách je 538 volitelů. Aby kandidát vyhrál volby, musí získat většinu – 270 hlasů volitelů.

„Aby kandidát vyhrál volby, musí získat většinu – 270 hlasů volitelů.“

Výňatek z legislativy

Pravidla jednotlivých států pro rozdělování hlasů volitelů se liší. Většina států používá systém „vítěz bere vše“. To znamená, že hlasy všech volitelů za daný stát „shrábne“ skupina volitelů z politické strany prezidentského kandidáta, který v daném státě zvítězí v lidovém hlasování.

Existují však dva státy – Maine a Nebraska – kdy jsou vítězní volitelé určováni nejen podle hlasování voličů, ale také podle výsledků hlasování v kongresových obvodech (tyto kongresové obvody jsou v Maine dva a v Nebrasce tři, všeobecné hlasování má dva vítězné volitele za každý stát).

V roce 2019 se pak Maine stal prvním státem, který začal používat systém volby podle pořadí, v němž voliči zaškrtávají kandidáty podle svých preferencí. Pokud žádný z kandidátů nezíská nadpoloviční většinu, hlasy se pak sčítají v jednotlivých kolech a vyřazují se kandidáti s nejnižším pořadím, dokud nezůstanou pouze dva. V posledním kole vyhrává kandidát, který získal nejméně 50 procent hlasů. V těchto volbách se spolu s prezidentem volí i řada dalších funkcí.

Sčítání hlasů

Ačkoli kandidát obvykle vyhlašuje vítězství nebo se vzdává již během volební noci, výsledky, o nichž informují média bezprostředně po volbách, jsou sice konečné, ale oficiálně pouze předběžné. Formální sčítání hlasů přichází až mnohem později – až oficiálně odevzdají své hlasy i volitelé.

Po dni voleb, který připadá na první úterý po prvním listopadovém pondělí, využijí státy zbytek listopadu a prosinec k tomu, aby shromáždily, potvrdily a odeslaly oficiální hlasy svých volitelů pro prezidenta a viceprezidenta „National Archives and Records Administration“ – orgánu, pod nějž Sbor volitelů spadá.

Oficiální sčítání hlasů probíhá až na společném zasedání Kongresu 6. ledna následujícího roku. Zasedání řídí úřadující viceprezident, který je zároveň předsedou Senátu. Ten hlasy otevře, nahlas je přečte a předá dvěma „sčitatelům“ z každé komory, kteří je spočítají. Pokud jeden z kandidátů získá 270 nebo více hlasů volitelů, viceprezident oznámí výsledky – někdy včetně svého vítězství nebo prohry.

Členové Kongresu mohou vznést námitky proti výsledkům jednotlivých volitelů nebo proti celkovým výsledkům států. V případě, že písemnou námitku podepíše alespoň jeden senátor a jeden člen Sněmovny reprezentantů, je zasedání přerušeno. Obě komory pak o námitkách diskutují a hlasují o jejich přijetí či zamítnutí. Obě komory se musí shodnout na zamítnutí, aby byly námitky vyloučeny z konečného sčítání hlasů.

Má více voličských hlasů, ale v hlasování volitelů prohraje

Ačkoli nerozhodný stav ve volbě prezidenta nenastal od roku 1800, kdy se o úřad ucházeli Jefferson a protikandidát Burr, byla k rozsouzení voleb přivolána Sněmovna reprezentantů Spojených států – podruhé a zatím naposledy – ještě v roce 1824, kdy byla demokraticko-republikánská strana rozdrobena a žádný z kandidátů nezískal většinu hlasů volitelů. Sněmovna reprezentantů nakonec zvolila Johna Quincyho Adamse namísto Andrewa Jacksona, ačkoliv zvítězil v lidovém hlasování.

Nejkritizovanější situací je, když některý prezidentský kandidát získá většinu hlasů voličů, ale prohraje volby kvůli instituci sboru volitelů. To se však nastává tak často, jak by se mohlo zdát. Celkem k tomu v dějinách zatím došlo čtyřikrát – a to v letech 1876, 1888, 2000 a 2016.

1876 – Hayes vyhrál o jediný hlas volitelů

V prvním případě – v roce 1876 – vyhrál demokratický kandidát Samuel Tilden hlasování voličů, ale prohrál s republikánem Rutherfordem B. Hayesem o jediný hlas volitelů. Sporné výsledky voleb ze tří států vedly k vytvoření dvoustranné komise, která v roce 1877 přiřkla vítězství ve volbách Hayesovi, ale jižanští demokraté výsledky přijali až poté, co republikáni slíbili, že federální vojska opustí Jih. Tím fakticky skončilo období federální intervence na Jihu po občanské válce. Hayes byl v Kongresu prohlášen za vítěze pouhé dva dny před začátkem svého funkčního období.

Aby se Kongres vyhnul podobným vleklým sporům, přijal během následujících deseti let zákon o sčítání hlasů z roku 1887, jímž stanovil lhůty a postupy pro sčítání hlasů, které se používají dodnes. Tím se však nevyřešilo všechno. V roce 1888 získal demokratický prezident Grover Cleveland většinu hlasů voličů. Opět ale prohrál s republikánským kandidátem Benjaminem Harrisonem po sečtení hlasů volitelů v poměru 233 ku 168.

2000 – Al Gore vyhrál o půl milionu hlasů u voličů, ale prohrál o 5 hlasů u volitelů

V roce 2000 vyhrál demokratický viceprezident Al Gore v hlasování voličů o více než půl milionu hlasů. Ve Sboru volitelů však prohrál s republikánským kandidátem Georgem W. Bushem v poměru 271 ku 266 poté, co Nejvyšší soud USA zastavil přepočítávání hlasů na Floridě, kde měl Bush jen těsný náskok a kde byly zaznamenány nesrovnalosti při hlasování.

Clintonová vyhrála o téměř 3 miliony hlasů voličů, ale prohrála o 74 u volitelů

O šestnáct let později, v roce 2016, vyhrál v hlasování voličů jiný demokratický kandidát – Hillary Clintonová. Celkově však prezidentské volby prohrála, přestože měla náskok 2,86 milionu hlasů voličů nad republikánským kandidátem Donaldem Trumpem. Získala totiž pouze 232 hlasů hlasů volitelů oproti Trumpovým 306.

Aby toho nebylo málo – nezařazení a „nevěrní“ volitelé

Spory se vedly také ohledně samotných volitelů. V některých volbách si státní strany vybraly nezařazené volitele - volitele, kteří mohou hlasovat pro kteréhokoli kandidáta bez ohledu na stranickou příslušnost. Tato praxe byla využívána především v polovině 20. století v jižanských státech, jejichž konzervativní členové Demokratické strany chtěli vyjádřit svou nespokojenost s celostátními stranickými platformami, které zpochybňovaly rasovou segregaci.

Jediný případ, kdy byli tito nezařazení volitelé zvoleni do sboru volitelů, však byl v roce 1960, kdy 15 nezařazených demokratických volitelů z Mississippi a Alabamy odevzdalo hlasy jižanskému demokratovi Harrymu Byrdovi namísto celostátnímu demokratickému kandidátovi Johnu F. Kennedymu, který nakonec volby vyhrál. Tato praxe zanikla po roce 1960, kdy konzervativní jižané přesunuli svou loajalitu k Republikánské straně.

Většina volitelů však slibuje, že bude ve sboru volitelů hlasovat určitým způsobem – a když se proti tomuto slibu zpronevěří, vyslouží si přezdívku „nevěrní“. Žádné volby však ještě nikdy nerozhodl „nevěrný“ volitel.

V červenci 2020 Nejvyšší soud USA rozhodl, že státy mohou vynucovat sliby volitelů tím, že potrestají „nevěrné“ volitele nebo je odstraní z kandidátní listiny - ke zděšení odpůrců sboru volitelů. Ti doufali, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž se fakticky potvrdilo právo volitelů hlasovat podle svého přání, uvede budoucí volby ve zmatek a podnítí celonárodní hnutí za zrušení sboru volitelů.

Je reforma sboru volitelů možná?

Podle Národního archivu, zmíněného orgánu, který sbor volitelů spravuje, bylo v Kongresu v posledních dvou stoletích předloženo více než 700 návrhů na reformu nebo zrušení sboru volitelů. Tyto návrhy se snaží řešit mnoho faktorů, které umožňují nepříjemný rozpor, kdy kandidát získá většinu hlasů voličů, ale prohraje prezidentské volby kvůli hlasování volitelů, a také různé předsudky v rámci systému.

Ačkoli tvůrci volebního systému měli výslovně v úmyslu zajistit, aby méně lidnaté státy měly ve volbách dostatečně silné slovo, kritici tvrdí, že řídce osídlené státy mají nyní nespravedlivou výhodu. Systém totiž zaručuje každému státu minimálně dva volitelské hlasy odpovídající jeho zastoupení v Senátu. Díky tomu mají méně lidnaté státy v přepočtu na obyvatele více volitelských hlasů. Například nejméně lidnatý stát Wyoming měl ve volbách v roce 2016 jeden volební hlas na 195 000 obyvatel – a Kalifornie, nejlidnatější stát, měla jeden volební hlas na 712 000 obyvatel.

Právní vědci poznamenávají, že toto vychýlení ve prospěch malých států sehrálo rozhodující roli ve třech volbách, naposledy v roce 2000. Kdyby se hlasy ve sboru volitelů v těchto volbách rozdělovaly podle počtu obyvatel bez nárůstu o dva hlasy v Senátu, Gore by porazil Bushe poměrem 225 ku 211 hlasům.

Kritici se také vysmívají přístupu vítěze k rozdělování hlasů jako nedemokratickému, a to jednoduše proto, že přehlíží preference velkých částí voličů v daném státě. Tvrdí, že tento systém zvýhodňuje kandidáty velkých stran a podporuje kandidáty v kampani jenom v několika málo státech, které jsou ideologicky rozděleny a v nichž žije nepoměrně více bělochů.

Jedním z návrhů reformy je mezistátní dohoda o národním hlasování voličů, která by spočívala v tom, že všechny hlasy voličů by státy udělily kandidátovi, který by zvítězil v celostátním hlasování. Několik států přijalo zákony, které se k tomuto paktu připojují, ale vstoupil by v platnost pouze tehdy, pokud by zúčastněné jurisdikce představovaly většinu sboru volitelů. K říjnu 2020 ji přijalo 15 států a takzvaný „District of Columbia“, což je území se zvláštním statusem hlavního města – slavné D.C. za názvem města Washingtonu, a k tomu, aby vstoupila v platnost, potřebuje dalších 74 hlasů volitelů.

Na úrovni jednotlivých států se rovněž prosazuje zaškrtávací hlasování, které je považováno za způsob, jak donutit kandidáty, aby se ucházeli nejen o své osvědčené příznivce, ale i o voliče napříč politickým spektrem. Mohlo by také pomoci státům vyhnout se vlivu nezávislých voličů a voličů třetích stran, jejichž hlasy mohou odčerpat podporu hlavním kandidátům. Prvním státem, který tento systém použil, byl Maine v roce 2020.

Zrušení sboru volitelů by však vyžadovalo změnu ústavy. Tento obtížný proces vyžaduje dvoutřetinovou většinu v obou komorách Kongresu nebo úmluvu, o níž požádají dvě třetiny zákonodárných sborů jednotlivých států. Změnu ústavy pak musí ratifikovat zákonodárné sbory tří čtvrtin států.

K tomuto stavu se přiblížila Sněmovna reprezentantů roce 1969, když odhlasovala možnost přímé volby prezidenta i viceprezidenta s druhým kolem, pokud žádný z uchazečů nezíská více než 40 procent hlasů. Usnesení však neprošlo Senátem a nic podobného se už nikdy nedostalo tak daleko.

Zdaleka ne všichni se však domnívají, že je sbor volitelů třeba zrušit. Jeho zastánci argumentují tím, že tento systém umožňuje státům ovlivňovat moc americké vlády a zabránit „federativnímu“ přepočítávání hlasů, které by podle nich mohlo způsobit větší volební chaos. Namísto kritiky zvýhodňování malých států argumentují také tím, že systém sboru volitelů nutí kandidáty, aby se ucházeli o zájem také u voličů mimo hustě osídlené městské oblasti.

V průzkumu „Pew Research Center“ z března 2020 na toto téma 58 procent dospělých Američanů uvedlo, že podporují zrušení současného systému ve prospěch hlasování voličů. Toto číslo je rozděleno podle stranických linií: Zatímco pro zrušení sboru volitelů bylo 81 procent respondentů s demokratickou orientací, na straně republikánů pro jeho zrušení hlasovala pouze 32 procent.

A tak se volební systém, který Ameriku trápí od jejích prvních dnů, zatím ukazuje jako poměrně trvanlivý.