Indiánská legenda o městě pod hladinou ožívá díky nálezu jedné z nejstarších památek na americké půdě

Navzdory obtížným podmínkám pro potápění, omezeným finančním prostředkům a tragickému úmrtí se archeologové navzdory všemu snaží odhalit, co se může nacházet pod hladinou Madisonského jezera Mendota.

Zhruba před 180 lety byl celý americký Středozápad doslova posetý indiánskými tábory jako noční obloha hvězdami. Jenom ve Wisconsinu vědci nalezli pozůstatky zhruba 15 000 kamenných pohřebních mohyl. Tato naleziště však z velké části zničili v 19. a 20. století evropští osadníci, když hromadně vyráželi osídlovat americký západ. Po nich v oblasti zůstávala kukuřičná pole a soudní budovy.

Existuje však jedna část historické Ameriky, která zůstala ničivou silou moderního osídlení nedotčena: ta pod hladinou vody. Příkladem tohoto světa je jezero ležící uprostřed hlavního města Wisconsinu, na jehož dně se nacházejí neuvěřitelné artefakty staré tisíce let. Vědci nyní tuší, že se jedná o vesnici, a navzdory všem předpokladům pokračují v pátrání, aby objevili další.

Kánoe z dob Vikingů

Když v červnu 2021 wisconsinská námořní archeoložka Tamara Thomsenová při rutinním ponoru v Madisonském jezeře Mendota, jak sama říká, „proháněla kapry a sbírala odpad“, zdálo se jí, že pod hladinou zahlédla konec dlabané kánoe vyčnívající z dnes již ponořeného bývalého břehu. Zavolala si proto na pomoc Amy Rosebroughovou, prozatímní státní archeoložku Wisconsinské historické společnosti, aby zjistila, co si o nálezu myslí ona. Vědkyně nejenže souhlasila s tím, že se jedná o kánoi, a navíc poukázala na sedm kamenů nalezených uvnitř trupu člunu: zátěže pro ponor sítí. Tedy rybářské náčiní.

Nález na dně největšího městského jezera zůstával mlhavým a utajovaným tajemstvím. Dokud v červenci 2021 do hry nevstoupil státní archeolog Jim Skibo, který rychle zajistil finance na vyzvednutí a datování kánoe. Začaly padat sázky: Thomsenová sázela na skautskou kánoi z padesátých let („protože je tak zachovalá“); Rosebroughová doufala v něco staršího – možná 300 let?

Nikdo však netušil, že vzorek dřeva odebraný z kánoe bude podle karbonového datování pocházet asi z roku 850 našeho letopočtu a že jako materiál bude určen dub bílý pokácený zhruba v době vikingských nájezdů a vlády Karla Velikého. Tento 1 200 let starý objev se dostal na titulní stránky světového tisku. O necelý rok později našla Thomsenová skoro na stejném místě další člun.

Tímto objevem Thomsenové v jezeře Mendota byla druhá nejstarší dlabaná kánoe nalezená na území Spojených států. Její stáří je 3 000 let a byla vyrobena z jilmu, jemuž se dobře daří v tamních suchých a otevřených savanách. Vůbec nejstarší kánoí ve Spojených státech byl člun nalezený na Floridě, jehož stáří je 7 000 let.

Ačkoli původ obou plavidel z jezera Mendota lze vysledovat až k domorodým Ho-Chunkům, výrobce těchto člunů dělí časová propast: podle Rosebroughové máme v chodu času blíže k majitelům 1200 let staré kánoe než oni k rybářům téhož kmene před 3 000 lety.

Nálezy však nejsou překvapením pro Billa Quackenbushe, památkáře z kmene Ho-Chunk, který navštívil místo nálezu obou kánoí. Z ústní tradice tohoto kmene vyplývá, že jeho předkové žili v Dejope, „Zemi čtyř jezer“, již od ústupu ledovců, a vědecké důkazy to nyní začínají potvrzovat. „Lidé si moc nepřipouštějí, že by domorodé kultury měly hodnověrné ústní tradice,“ uvádí. „Když však přijdou vědci s něčím, o čem my mluvíme už tisíce let, žasnou, že jsme si tyto dějiny dokázali udržet tak dlouho.“

Dodává však, že kromě podpory ústní tradice kmene pomáhají nálezy podobných artefaktů příslušníkům kmene objevovat svoje vlastní kulturní propojení s oblastí. Vzhledem k tomu, že Ho-Chunkové byli v průběhu 19. století čtyřikrát nuceni k přesídlení, „jsme stejně nadšeni jako ostatní, když naši trvalou přítomnost v oblasti dokládá nějaký hmotný pramen“.

Podle Quackenbushe to nebude poslední objev. „Moji předkové zde žili až do období stěhování. Určitě se pod hladinou nachází více artefaktů.“

Nová oblast pro archeologii

Překážky při provádění archeologického průzkumu na městských jezerech, jako je Mendota, jsou značné: Voda jezera je většinu roku zakalená, takže potápěči kopou v bahně obvykle naslepo. Nálezy jsou navíc často zarostlé invazními mušlemi. Profesionála, jako je Thomsenová, však nejvíce popuzuje neznalost potápěčských varovných vlajek u jachtařů a wakeboardistů, kteří ji neustále brázdí vody nad hlavou v místech, kde nemají co dělat. „Není to... nejlepší místo k potápění.“

A pak přichází na řadu vyzvedávání. V listopadu 2021 se vyzvedávání 1200 let staré kánoe zúčastnila dvanáctičlenná posádka, která se potýkala se sněhovými závějemi a zamrzajícím ledem na hladině. Možnost povolat externí odborníky nevyšla, protože pro tento scénář jich existuje jenom málo, a finanční prostředky byly také omezené. K bagrování bylo nakonec použito vypůjčené aljašské čerpadlo na těžbu zlata; Skibo, vedoucí projektu, si dokonce udělal potápěčský certifikát, aby se sám zapojil do práce

Potom přišel covid-19. Badatelé potřebovali nechat vyrobit konzervační nádrž postavenou na zakázku, v níž by mohli dřevěné plavidlo ponořit do speciální konzervační kapaliny; a když nemohli najít truhláře, tak si ji vedoucí projektu postavil sám. Když nastal čas naplnit nádrž polyetylenglykolem, objemovým činidlem, které podporuje buněčnou strukturu dřeva, nemohli žádný sehnat, protože se tato látka používala jako klíčová složka vakcín proti covidu-19.

Potom, kdy byla v květnu 2022 objevena druhá kanoe, náročný proces se musel opakovat. Člun byl starší, rozbitý zhruba na 30 částí a velmi porézní. Thomsenová manipulaci s ním popisuje jako zkoušet hýbat s „mokrým kartonem“.

Tyto překážky však nebyly nic proti tomu, co se stalo potom: Jim Skibo, mezi obyvateli Wisconsinu dobře známý a oblíbený jako „lidový archeolog“, zažil 14. dubna 2023 při běžném výzkumném ponoru v jezeře vážné zdravotní komplikace, jejichž následkem zemřel. Bylo mu 63 let.

„Pokud jde o mě,“ říká Rosebroughová, „zemřel při práci. Dělal to, co měl rád. V archeologii si opravdu nemůžeme přát víc,“ myslí si vědkyně.

Hledání domorodé „metropole“

V měsících následujících po tragické smrti archeologa pokračuje Skibův tým v jeho práci. Ale tentokrát s novinkou. Kromě toho, že bude na dně jezera hledat starobylé kánoe, bude také analyzovat povrch pomocí georadaru (metodou využívající „ground-penetrating technology“). Tým bude také pátrat po dalších důkazech lidské činnosti, jako jsou ohniště či nánosy odpadků.

Stejně jako Quackenbush i Skibo předpokládal, že se toho dá najít mnohem pod lesklou hladinou jezera mnohem víc. Jeho „hypotéza číslo jedna“: Domorodá vesnice hodná uznání UNESCO, nebo alespoň místa v Národním registru historických míst.

Ústní podání Ho-Chunků tak trochu podporuje Skibovu hypotézu. Podle současného vědeckého předpokladu kdysi leželo na březích jezera Mendota asi 22 vesnic Ho-Chunků a další se rozkládaly v řetězci jezer Monona, Kegonsa, Wingra a Waubesa. Quackenbush však oponuje zásadním upřesněním: Dejope byla jedna velká komunita. „Madison byl pro nás metropolí, stejně jako pro dnešní společnost. Byly to statisíce lidí, od poslední ledovcové epizody až do dnešních dnů.“

Obě kánoe budou nakonec vystaveny ve státním historickém centru, jehož otevření je naplánováno na rok 2026, jen několik bloků od břehů jezera Mendota. Na místě bude k dispozici 3D tištěná replika 1200 let staré kánoe, která bude sloužit k praktickému objevování a bude ukazovat, že na dejopské půdě může uplynout tisíc let, a přesto, jak poznamenává Quackenbush, „tady sedíme... kolem stejných jezer“.